Poezie tisícera očí

Druhá šance

Je to těžké - žít a nevědět proč.
Když nemám vlastní tělo;
hlas v hlavě říká mi při výhledu z okna "skoč".
Tak by to být nemělo.

A tohle tělo věčně mlčí;
musím mluvit za něj a lidem se to líbí.
Protože neví, kdo uvnitř to skučí,
o tom, že život plný lásky všem do budoucna slíbí.

Jsme tu jen my tři.
Já, hlas v mé mysli a cizí tělo.
Proč tu jsme, to jen já vím -
kvůli světu by se mi zabít chtělo.

Aby byl svět hezčí a lidé hodní,
musím z tohoto těla život vysát.
Když se o to ona pokusí, tělu jen pak v uších zvoní;
a to ani jedna z nás nemůže vystát.

Jistě, mohly bychom zabít někoho jiného;
jenže pak budeme šťastné jen my – lidstvo ne.
Musíme se zbavit života vlastního,
jen tak přeměníme svět.

Ne, že by se mi chtělo někoho zabít –
na to je spíš ona.
Ale jestli je to jediné východisko, musím to chtít.
Jinak svět nebude moct začít od znova.

„Zabij. Zabij,“ lehce se to říká, těžko dělá.
Ale je to můj „smysl života“ – spíš smysl smrti.
Takhle to být má; takhle bych to chtít měla,
ale nevím, jestli na to mám odvahy dosti.

Jo, jasně – bez emocí by se to mělo dát udělat snadno;
protože když necítíš zlobu, umírá se lehce.
Ale dělá mi to těžké i to prázdno,
I to, že cítím, že tělu se umírat nechce.

Ale jednou to udělat stejně musíme –
ať už chceme, nebo ne.
Tomuto světu druhou šanci dlužíme.
Bude to lepší pro ně, pro nás a hlavně pro mě.

Stejně bychom jednou zemřely;
tak proč to trochu neurychlit?
Na našich ostatcích se nové dějiny světa vystavějí.
A všechno zlo světa bude navždy pryč.