Poezie tisícera očí

Emocí už nejsem loutka

Proč jsem tak znecitlivěla?
Kde jsou emoce, když je potřebuji?
Kdy naposledy jsem se v sobě tak moc ztratila?
Že bude líp - jak dlouho už si to slibuji?

Všechna slova, jež opouštějí ústa má,
mi připadají, jakoby patřily někomu jinému.
Proč nadále nemohu být svá?
Proč vyhýbám se tomu tématu; tak citlivému?

Jsem ochromena; kde je můj cit?
Proč nic necítím, když vím, že bych měla?
Proč nemůžu se za svá slova bít?
Proč náhle se má ústa uzavřela?

Necítím se být sama sebou,
jsem v sobě samé ztracená - a pomalu mě to zabíjí.
Proč nerozpoznám rozdíl mezi mnou a tebou,
když oba jsme stejně nevinní?

Odkdy jsem na ostatní tak chladná?
Proč se za to vůbec nestydím?
Jakoby pro mě neexistovala bariéra žádná,
ale přesto konec tak blízko vidím.

Kde jsem já?
Musela jsem se opustit se vším, co jsem kdy měla.
Prosím, já musím být jenom svá -
to je to jediné, co jsem kdy v životě po sobě chtěla.

Poslední co jsem cítila byl strach.
Strach z žití, strach ze smrti.
Jakoby můj jazyk proměnil se v prach
a ten teď mé plíce dusí a drtí.

Jakobych se pohřbila touhami ostatních
a stala se perfektní loutkou.
Už více necítím na mé kůži sníh,
ale cítím na rukou, nohou, krku - poutko?

Ovládá mě to - kým jsem kdysi byla -
ten člověk už není.
Sliby, co jsem si slíbila -
zmizely a s nimi i všechna přání.

Prosím, pociť něco - cokoli!
Vždyť nemohu takto žít!
Prosím.. nech mě jít..