Black Pearls

Epilog - část III.

Na ten ostrov jsem neměla zrovna ty nejlepší vzpomínky. Vlastně se k němu pojilo to nejhorší, co jsem kdy zažila, ale nedalo se nic dělat. Jeden ze stovek malinkatých ostrůvků rozesetých po celém Karibiku patřil Rickově rodině a právě zde tehdy jeho otec věznil mé přátele. Právě zde jsem na vlastní oči viděla, jak krutý dokáže být někdo, kdo je posedlý mocí.

Rychle jsem ty nepříjemné vzpomínky zaplašila, protože mě - dle Rickových slov - čekalo nádherné, pohodové odpoledne. To jistě, pomyslela jsem si sarkasticky, setkání s nastávající tchýní, která mě nenáviděla hned od začátku, bude jistě pohoda a labúžo. Ale navenek jsem nedala nic najevo.

Pláž se klikatila kolem celého obvodu ostrova, a byla tak typická pro Karibik. Zářivý, žlutozlatý a jemný písek, tyrkysově modrá voda a sněhové pusinky zpěněných vln. To vše obkolesovaly vysoké, vzrostlé palmy a když to člověk uviděl, měl ihned chuť svléknout se do plavek, lehnout si na plážové křeslo a popíjet exotické drinky. 

Bohužel jsem byla až příliš nervózní na to, abych si to užila. Bez ohledu na to, že Rickův otec byl již po smrti, stále zde zbývalo hodně nezodpovězených otázek - hlavně to, jak mě přijme jeho početná rodina jako nevěstu Pána všech moří.

Seděla jsem u nízkého stolku z teakového dřeva a popíjela ledový čaj. Rick se vedle mně náhle zjevil z ničeho nic, na tváři úsměv a za ním stálo několik dívek různého věku. 

Prokristapána, co to je? Vyděsila jsem se v duchu. 

"To jsou mé sestry," mávl Ricky nedbale rukou za sebe. "Je jich přesně 47. Jednu z nich už znáš..."

Odkudsi zezádu se vynořila rozjuchaná Aquamarine. 

"Ty máš 47 sester?" Zeptala jsem se ochraptělým hlasem. "A všechny mají stejnou matku?"

"Jistě," pokrčil rameny. "Proč se ptáš?"

"Já jenom... Ježíši... Doufám, že já nebudu muset rodit tolik dětí... Jsem jenom člověk..."

Ricky se tvářil dost vážně. "Myslel jsem, že ti dojde, že jako žena Pána všech moří budeš muset plnit jisté povinnosti..."

Vytřeštila jsem oči a asi jsem vypadala, že omdlím, protože se náhle strašně rozchechtal. "Ty jo," kroutil hlavou, "tys tomu vážně uvěřila? Páni, to musím říct ostatním... Obávám se, že se staneš terčem různých kanadských vtípků. Jsi mezi námi jediný člověk."

"Počkej, Ricky..." Zatahla jsem ho za rameno. "Nebudou mě nenávidět?"

Jeho výraz se náhle změnil. Už nevypadal tak bezstarostně. "Neboj se. Oni akceptují mou volbu, protože vědí, že tě miluji. Nikomu to nevadí."

"Vážně?" Zvedla jsem udiveně obočí. "Ani tvé matce?"

Trochu si povzdechl. "Od smrti otce je dost uzavřená a myslím, že se s tím nakonec smíří. Nemá na vybranou."

"Tak dobře." Ricky na chvíli odešel a mě obklopil houf jeho sester. Zasypaly mě tisícem zvědavých otázek - například chtěli vědět, jestli náhodou nemám bratra, který by byl k mání... Nebo co vlastně lidé jedí z toho, co poskytuje moře a jaké to je, když je člověk pod vodou. Ani jedna z nich ani nenaznačila, že by něco nebylo v pořádku, nebo že by někomu vadilo, kdo jsem a jaká jsem. Nakonec to bylo moc fajn.

Ale Rickova matka se neukázala.

*****

Večer jsme leželi v dřevěné chatce bez oken, měla jenom síťky proti hmyzu místo okenních tabulí, a tak jsme měli přímý výhled rovnou z postele na hvězdy.

V tu chvíli mě napadlo, co asi dělá Taylor. Pocit viny mnou projel jako nabroušený nůž a já se střásla.

"Je ti zima?" Zeptal se Ricky udiveně, protože ve skutečnosti bylo asi třicet stupňů a já se potila.

"Ne... já jen... Napadlo mě, co asi dělají mí přátelé. Jestli policie našla naše šaty tam na břehu, Vivian určitě bude vědět, co to znamená, ale neřekne jim to. Ale je tu ještě někdo... Komu bych měla říct, co se děje. A omluvit se mu."

"Chceš za ním jít?" Zeptal se chladně.

"Teď asi ne. Nezvládla bych to."

"Miluješ mě?" Naklonil se nade mne Ricky a propíchl mě ostrým pohledem.

"Jistěže ano... Dělám kvůli tobě šílené věci."

"Tak potom není co řešit," políbil mě.

"Počkej," zastavila jsem ho, "je tu ještě jedna věc. Až budeme mít děti... Jaké vlastně budou?"

"To vážně netuším," pokrčil rameny. "Ještě nikdo z nás nezkoušel mít potomky s lidma. My budeme první."

"Proboha..." Vydechla jsem vyděšeně.

"To zatím neřeš," usmál se. "Všechno pěkně jedno po druhém. Nejdřív musíme uspořádat svatbu. Můžeš začít přemýšlet nad tím, jaké si oblečeš šaty. Musí to být materiál, kterému nebude vadit, že se namočí do slané vody...."

Ale na přemýšlení jsem v tu noc neměla čas.

Sice jsem netušila, co mě vlastně čeká, ale byla jsem si jistá, že bych to nevyměnila za nic na světě.

(pokračování za pár dní...)