Black Pearls

The girl who should die

V ten večer jsme zakotvili v jakémsi malém městečku na ostrově, kde svou dovolenou obvykle trávili i celebrity. Tudíž všechno kolem bylo nesmírně okázalé, luxusní, přezdobené a kýčovité. A taky neuvěřitelně drahé.

Steve platil všechny výdaje bez mihnutí oka a jakmile si všiml, že jsem na něco ukázala rukou, ihned mi to chtěl koupit. Taylor to chvilku toleroval, ale pak napůl žertem a napůl vážně vyhlásil, že je taky bohatý a může si dovolit koupit mi všechno, co Steve. Ani jeden z nich nepochopil, že jediné, po čem toužím je klid a samota. A osamělá, klidná zátoka...

Seděli jsme v nádherné, vyhlášené restauraci, která se nacházela přímo pod mořskou hladinou. Byla umístěna v jakémsi skleněném tunelu a nad hlavami nám plavaly všemožné druhy ryb, krabů i chobotnic. Byla to neuveřitelná, fantaskní a neskutečně barevná podívaná, všechno kolem bylo dokonale nasvícené.

Úslužní číšnici nám nosili na stůl vybrané lahůdky - a kompletně všechno, co nám servírovali, pocházelo z moře. Kromě vína a alkoholu, samozřejmě.

U stolu vládla velmi dobrá nálada a nakonec se hovor zákonitě stočil na téma moře. A mořských panen. A protože jsem byla považována za experta, všechny otázky směřovaly ke mně. Bylo nás tam dohromady deset - já, Vivian, Steve, Taylor a šest dalších lidí z jejich okruhu, kterých jména nejsou důležitá. Důležitá byla jenom jejich role, protože jsem v ten večer získala dojem, že je tam Steve vzal z určitého konkrétního důvodu.

"Kolik ti bylo let, když jsi je prvně potkala?" Zeptala se jedna dívka, které nemohlo být víc, než sedmnáct. Takže ta o nich nejspíš opravdu nevěděla vůbec nic.

Všichni se na mně s očekáváním podívali, zda odpovím, protože tomuto tématu jsem se zásadně vyhýbala. Ale dnes jsem se rozhodla udělat výjimku. Nezáleželo mi na Stevovi, nedělala jsem to kvůli němu. Z nějakého neznámého důvodu jsem chtěla přesvědčit Taylora, že opravdu existují. A že já nejsem hysterický blázen postižený halucinacemi.

"Bylo mi pět. A pak jsem s nima strávila tři nádherné roky, než..." Větu jsem nedokončila, ale dívka se nenechala odbýt.

"Než co?" Vypálila zpříma.

"Než se jejich existence prozradila," řekla jsem tiše.

"A jak se to stalo?" Zeptal se někdo další.

Vivian, Steve a Taylor stále mlčeli - ale každý z nich z úplně jiného důvodu, které jsem tehdy ale neznala. Vím to až dnes.

Sklonila jsem hlavu. Bublalo a vřelo to ve mně celé ty roky, a chtělo to prostě ven.

"Tehdy mi bylo osm," začala jsem své vyprávění a dobře jsem si všimla, jak se Steve najednou narovnal na židli, Vivian si vzdychla a Taylor nespokojeně zakroutil hlavou. Dobře, to nevadí, až skončím, musí mi uvěřit.

"Chodilo jich za mnou pět. Jedna byla přesně tak velká, jako já, ostatní mladší nebo starší. Nejbližší mi byla Aquajewel, ale já ji zkráceně říkala jenom Jewel. Připadalo mi to, že je jí tolik let, co mně, ale ve skutečnosti byla mnohem starší, ale jejich život se počítá na 300 let. Moc jsme si spolu rozuměly a občas za mnou chodila i úplně sama a ty ostatní to netušily.

A tak se to stalo. Když nám bylo osm, vyprávěla jsem jí o naší škole a o hodinách přírodovědy, která mně nesmírně bavila. Moje domácí úkoly se všechny bez výjimky týkaly oceánu a Jewel jednou napadlo, že by byla hrozná sranda, kdyby se mnou šla do školy s tím, že je moje sestřenka a přišla mně navštívit odněkud zdaleka.

A to jsme také udělaly. Jenomže jsme se neuvědomily, že Jewel je ještě příliš mladá a neumí úplně dokonale ovládat své schopnosti. Když jsou mořské panny starší, dokážou se měnit do lidské či podmořské podoby bez ohledu na okolí. Ty mladé to neumí, takže když se smočí ve vodě, jejich proměna je automatická, nedokážou to ovládnout."