Black Pearls

Prolog

Když jsem byla malá holka, matka mi každý večer před spaním česala dlouhé, popelavěplavé vlasy a zpívala mi u toho tklivou, smutnou píseň o nešťastné lásce. Vím, nebyl to obvyklý repertoár vhodný jako uspávanka pro pětiletou holčičku, ale mně to nevadilo. 

Živě jsem si představovala ty dva lidi, jak se zmítají v milostných trablech a vždycky těsně před koncem té písně jsem si zacpala uši, protože jsem nechtěla slyšet poslední sloku o tom, jak ona umře on na ni do konce svého života v slzách vzpomíná. 

Obvykle jsme přitom měli otevřené okno, protože na místě, kde jsme žili, bylo neustále vedro a vlhko. Mořský vánek, líně přicházející z venku, mohl jenom malinko ulevit mému propocenému pyžamu, ale já to vždycky vyřešila tím, že hned, jak mamka odešla z pokoje, sedla jsem si do otevřeného okna, nohy přehodila přes římsu, ruce opřela o kolena a zasněně jsem se dívala na moře, které bylo ode mně vzdáleno sotva pár kroků.

Stačilo chvilku počkat a ony za mnou samy přišly.

Nikdy jsem nikomu neřekla, že jsem je viděla, protože jsem si byla jistá, že by mi určitě neuvěřili. A taky jsem se bála, že by mě kvůli tomu zavřeli do blázince. 

Věděla jsem, že jsou skutečné. Někdy jsem seskočila dolů a jen tak v pyžamu a naboso jsem prošla pár kroků po hladkém, jemném písku, který měl v noci popelavou barvu a přiblížila jsem se těsně k nim.

Ony se vynářely z moře a mohutně kolem sebe šplouchaly, smály se a dováděly a jejich nádherné, tmavorudé vlasy vytvářely gejzíry bublin.

Uměly dokonce i mluvit a často se mě vyptávaly na to, co lidé rádi dělají. Tenkrát jsem jim neuměla moc dobře odpovědět, protože jsem o světě a životě takřka nic nevěděla, takže jsme se bavily třeba  o zmrzlinových příchutích, o cirkusu, o hračkách,  kamarádech nebo o přípravné škole, kam jsem tehdy chodila.

A ony mi na oplátku vyprávěly o sobě. Dozvěděla jsem se, že se dožívají až 300 let a že jejich druh existuje již od počátku světa. Ale před lidmi se schovávali, protože se jich báli. 

Byly to tak sladké, nevinné časy, plné her a zábavy... Ale to všechno se bohužel již brzy mělo změnit.

A příčinou toho všeho jsem byla já.

Kdybych to tenkrát byla tušila... Všechno mohlo být jinak. Ony by si dál klidně žily na mořském dně a já bych byla počestná, vdaná paní doktorová s kupou dětí, dvěma psy a jednou kočkou.

Ale to bych nikdy nepoznala lásku. 

Protože v tom věku mi ještě nedošlo, že když existují mořské panny, tak existují i mořští pánové. Nepřemýšlela jsem nad tím, jak se rozmnožují, tyhle věci byly úplně mimo mně.

Vnímala jsem ty nádherné bytosti, plné života a neutuchající energie a učila jsem je zpívat. 

Posléze, když ke mně pojaly větší důvěru, ukázaly mi i svou schopnost proměny. Místo rybího ocasu mohly mít nohy, stejně jako je měli i  lidé. 

Fascinovalo mě to a potom jsem je učila i tancovat. Tak jsme spolu dováděly, bosé a nahé, na mokrém písku a jediné světlo nám poskytovaly slabé paprsky měsíce.

Ale nic netrvá věčně.