Black Pearls

9. White pearls

Když ostatní lidé v restauraci uviděli, co se děje na terase, strhla se mela. Všichni - hosté i číšníci a dokonce i hráči z kapely se váleli po zemi a sbírali plnými hrstmi ty nádherné, kulaté a bílé útvary nesmírné ceny.

Dokonce i Kenneth a Sunita teď s ostatními klečeli na podlaze a snažili se ukořistit co nejvíce těch vzácných perel, které se tady jen tak sypaly z moře... jako by jim to někdo poručil.

Jediní dva lidé, kteří tomu šílenství vůbec nepodlehli a jenom nehybně stáli a dívali se jeden na druhého, jsme byli já s Taylorem.

Propichoval mě podezíravým pohledem a prudce dýchal. Předpokládala jsem, že by mi rád něco řekl, nebo se na něco zeptal, ale kolem nás bylo až příliš mnoho rozjařených lidí.

Dost dlouho trvalo, než se hosté uklidnili a rozešli se, jenom pár zvědavců zůstalo stát u zábradlí, jako by čekali, že se ten zázrak stane znova a oni uvidí perlový déšť.

"Kennethe, Sunito," promluvil Taylor přiškrceným hlasem, "rád jsem vás viděl. Ale teď už musíme jít," chytil mě pevně za ruku a táhl směrem k východu.

"Počkej!" Zakřičela překvapená Sunita. "Copak tobě nepřijde úžasné, co se tady právě stalo? A jak je to vlastně možné? Jak se to krucinál stalo?"

"Já vím, jak se to stalo!" Otočil se Taylor se zlostným výrazem ve tváři. "Ale nechci o tom mluvit. Ne tady," podíval se na mně významně a já jenom pokrčila rameny. 

Asi mě čeká ještě dlouhý večer, pomyslela jsem si rezignovaně a naposledy se ohlédla zpátky na terasu. V restauraci postávaly skupinky vzrušených lidí, navzájem si ukazujících právě nastřádané poklady - nikdo z nich neodcházel s prázdnou, dnes večer tady hustě pršely pravé  mořské perly, které se normálně prodávaly za hříšné peníze.

A mě znova napadla ta neodbytná myšlenka, proč jsou všechny bílé a ani jediná není černá, ale neměla jsem šanci nad tím moc dumat, protože to vypadalo, že Taylor se se mnou chce pohádat.

****

Nejdříve se zavřel v koupelně a trvalo dost dlouho, než odtamtud vyšel ven. Měl rudé oči a strhaný obličej a mě píchlo u srdce, když jsem si uvědomila, že to je jenom kvůli mně.

"Ty jsi ho dneska viděla?" Zeptal se bez úvodu a opřel se o zeď, se zkříženýma rukama na hrudi.

"Ano," hlesla jsem tiše.

"Chceš se se mnou rozejít?" Promluvil znova bezvýrazným hlasem.

"Já..." Sklonila jsem hlavu.

"Než mi odpovíš, rád bych ti něco připomněl," chytil mě za ruce a zvedl mi hlavu tak, že jsme se dívali jeden druhému do očí. "On ti může dát perly, nebo kouzlit s vodou, nebo cokoliv jiného...Ale to stále nemění na tom, že je to mořský muž. Nemůžeš s ním být. Nemůžeš žít na mořském dně, ty nejsi mořská panna. Jednoho dne by to tvé okouzlení pominulo a ty bys ho nejspíš začala nenávidět."

Trochu jsem sebou škubla, protože jsem si uvědomila, že má tak trochu pravdu. 

"Na druhou stranu," pokračoval dál, trochu něžnějším hlasem, "já ti nabízím svoje srdce a celý svůj další život. Můžeme žít kdekoliv na světě, v poušti nebo na Marsu, je mi to jedno. Miluji tě a chci se s tebou oženit a mít s tebou kupu dětí a všechno, co lidé spolu mají. Se mnou máš jistotu, kterou s ním nikdy nemůžeš mít."

Měla bych být šťastná, ale vlastně se to poslouchalo strašně špatně. Protože to byla naprostá pravda. Ale já byla rozpolcená a nerozhodná a v tu chvíli jsem vůbec nedokázala rozumně uvažovat.