Black Pearls

23. Black pearls rain

Těch sedm dní mi najednou připadalo jako 7 minut, během kterých jsem se snažila využít každičkou sekundu jeho přítomnosti. Dala jsem si záležet na tom, aby věděl, jak mi na něm záleží  a jak moc bych si přála žít s ním. Kdesi hluboko v útrobách své duše svítila malinka, plápolavá jiskřička bláhové naděje, že možná... Jednou...

Ovšem když jsem dorazila domů, na stole mě čekala pěkná kupa poházených a popsaných papírků - vzkazů od mého šefa, asistentky, kolegů i docela neznámých lidí. Na chvilku mě popadla panika - jak se můžu vzdát svého dosavadního života? Co budu dělat? Co budu jíst? Ale hlavně - jak tam dole asi budu moci dýchat???

Zamyšleně jsem si uvařila horké kafe a když jsem si vychutnávala první sousto, znova mi došlo, že tohle na dně mořském asi zažívat nebudu.

Bylo brzké ráno a předpokládala jsem, že ostatní spoluobyvatelé ještě asi spí a nechtěla jsem je budit. S Rickem jsem se rozloučila silným objetím a ujištěním, že pro něho udělám cokoliv. COKOLIV. I kdyby to mělo bolet.

Mrkl na mě tím svým lišáckým způsobem, ze kterého se mi vždycky podlomila kolena a odešel. Půjčila jsem mu své služební auto a on elegantně odfrčel a zanechal za sebou jenom stopu zvířeného prachu.

Šourala jsem se po zahradě a občas jukla na bazén, který se v horkém slunci zářivě leskl a lákal mě k sobě svou chladnou hladinou, ale potom, co jsem právě zažila s Rickem v moři, mi to připadalo jako jíst staré suché hranolky poté, co jste ochutnali mannu nebeskou.

Uslyšela jsem zvon z nedalekého kostela, který pravidelnými, hlubokými zvuky ohlašoval poledne a uvědomila jsem si, že tady něco nehraje.

Vtrhla jsem do domu a začala jsem prudce otevírat všechny dveře, které jsem míjela, ale všude bylo liduprázdno. Nenašla jsem ani Vivian, ani Steva a dokonce ani Mary, což bylo divné, protože nezkušená mořská panna by se sama na výlet do pouště nejspíš nevydala.

"No jasně!" Klepla jsem se nakonec úlevně po čele, "asi šli spolu na nákup. Steve musí být v sedmém nebi, když může splnit nějaké pošetilé přání mořské panně..." Ušklíbla jsem se při představě, jak Mary jenom ukazuje tou svou bílou ručkou a Steve jí ochotně kupuje nějaké nesmyslné krámy.

Uběhlo dalších několik hodin, ale nikde se neukázal. Začínala jsem mít neblahé tušení, že se jim něco stalo. Již několikrát jsem vytočila mobil Vivian, ale byla nedostupná, stejně tak i Steve.

Rozhodla jsem se, že si vezmu své auto a pojedu je hledat. Jakmile jsem otevřela vrata do garáže, mráz mi přejel po zádech. Vivian a Steve nemohli nikam odjet, obě jejich auta tady stála a byla pokryta všudypřítomným pouštním prachem. 

"Co to k čertu..." Zaklela jsem, ale nebyla jsem naštvaná, spíš vyděšená. Vivian by NIKDY neodjela tak, aby mi nedala vědět, kde je a co dělá. Ruce se mi třásly, když jsem vytáčela číslo na policii. Jak jsem poslouchala zvonění, došo mi, že nevím, co bych jim vlastně řekla. Že moji dospělí přátelé se rozhodli odejít z mého domu? Že postrádám mořskou pannu?

Vyšla jsem na dvůr a snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Vůbec jsem netušila, co mám dělat a kam mám jít. Za Rickym jsem jít nemohla, protože musel odjet kamsi na druhý konec světa - až někam k Austrálii, jak jsem pochopila, protože tam prý byla nějaká výroční podmořská slavnost, či co. Setkání "velkých ryb," jak to sarkasticky sám nazval.

Snažila jsem se vzpomenout, co přesně mi řekla Vivian těsně předtím, než jsem s Rickym odjela, když jsem uslyšela zvuk přijízdějícího auta. Byla to černá dodávka se zlatým logem - zásilková služba. Bylo dost pozdě večer a trochu mě zarazilo, že přijeli zrovna sem, já nic nečekala.