Black Pearls

10. Goodbye forever

Steve se na mně díval s jakýmsi nedočkavým očekáváním a já měla sto chutí mu odseknout, že je tu zbytečně, že je už nikdy více nespatří, protože teď se seberu a odejdu s Taylorem do Mexika, kde uprostřed holé pouště spolu založíme rodinu.

Strhla jsem se, když někdo silně a netrpělivě zaklepal na dveře.

"Už jdu," vyskočila jsem a divila se, že hotelová služba klepe hostům na dveře tak neodbytným způsobem. Ale když jsem otevřela, místo mé snídaně, která stále nedorazila, stál za dveřmi postarší, bělovlasý chlápek v perfektně padnoucím proužkovaném obleku.

"Co si přejete?" Zeptala jsem se zmateně.

"Perla Black?" Podíval se na mně se zvednutým obočím.

Žeby někdo, kdo mě dosud nezná? Pomyslela jsem si překvapeně.

"Ano, to jsem já," řekla jsem nahlas.

"Já jsem sir Nicholas Wickleby Hornton, ředitel tohoto hotelu. Obávám se, že mám pro vás velice nepříjemnou zprávu, která se týká pana Taylora Smitha."

"Co se děje?" Zvedl se Steve a přišel k nám. "Jsem Taylorův bratranec, Steve."

"Ó, velice mně těší," uklonil se ředitel, "hodně jsem o vás slyšel i o vašem výzkumu. Jsem rád, že jsem vás mohl konečně..."

"Co je to za zprávu?" Přerušila jsem ho hrubě.

"Hmm," odkašlal si sir Nicholas obřadně, aby dal najevo svou nelibost, "pan Smith měl včera v noci nehodu. Z nějakého důvodu si v noci... ééé... půjčil člun, abych tak řekl. Půjčovna měla zavřeno a on si prostě jednu z těch loděk u mola vzal."

"Co prosím?" Zeptala jsem se vyděšeně. Tušila jsem, co chtěl asi Taylor udělat.

"Každopáddně," pokračoval ředitel a utíral si přitom zpocené čelo, "vydal se v noci sám na moře jenom na vratkém člunu, určeném pouze k plavbě kolem pláže. Jel pravděpodobně dost daleko od břehu, protože ten člun jsme objevili až na druhé straně ostrova. Bylo v něm jeho sako. Poznali jsme to podle toho, že v saku byla jeho fotka, na které byl spolu s vámi," ukázal na mně prstem.

"A... co se teda s Taylorem vlastně stalo?" Zeptala jsem se bezvýrazným hlasem, ale odpověď jsem tak nějak tušila.

"Jeho tělo vyplavalo asi před hodinou na břeh. Byl zakrvácený, protože měl na těle spoustu různých zranění. Našli ho nějací turisté a odvezli ho na místní polikliniku, ale jeho zranění jsou dost vážná. Během chvilky by tu měl přistát vrtulník z pevniny a odvézt ho do nemocnice v Orlandu."

"Jak... Co se mu teda stalo?" Nechápal Steve. Za to já tomu rozuměla až příliš dobře. V souboji moře se souší muselo zcela logicky vyhrát moře.

"To nevíme," pokrčil rameny ředitel, "ošetřující lékař vyhlásil, že ta zranění odpovídají nějakému zápasu, jako by s něčím... nebo někým bojoval. Ve vodě. Má hodně vysušenou kůži, takže je jasné, že byl dlouho ponořen."

"Co by dělal v moři..." Přemýšlel nahlas Steve a pak mu to nejspíš docvaklo.

"Děkujeme, že jste nás informoval," obrátil se na ředitele a vypoklonkoval ho pryč.

"Perlo," oslovil mě temným hlasem, jen co zavřel dveře. "Hádám, že s tím máš něco společného - alespoň nepřímo. Můžeš mi k tomu něco říct?"

Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem tomu uvěřit. To se přece nemohlo stát...

"Řeknu ti jenom jedinou věc," postavila jsem se nakonec, protože jsem se právě rozhodla , "od této chvíle věnuju každičký moment svého života tomu, abych Taylora udělala šťastným."

Steve překvapeně zamrkal a užasle mě pozoroval, jak kroužím kolem a hádžu všechny své věci do velké, cestovní tašky. Jako poslední věc jsem vzala do ruky tu proklatou černou krabičku s obřím perlovým náhrdelníkem a vztekle jsem ji pohodila na vrchol všech svých krámů a zlostně zazipovala tašku.

"Půjdeme?" Zeptala jsem se ho a on mě bez odporu následoval.

****

Na Merritt Island se snesl vlahý, teplý večer s nádherným a poklidným západem slunce. Lidé na pláži zasněně pozorovali ten romantický výhled a drželi se za ruce. Byli tam samé zamilované páry a spousta z nich se zde nedávno zasnoubila a všude kolem panovala klidná, zasněná atmosféra.

V tu chvíli nic nenasvědčovalo tomu, že ještě v ten večer se zde strhne podivná, silná bouře, která zničí a zpustoší téměř všechno, co se na ostrově nacházelo.

Pod restaurací s výhledem na moře stálo malé, téměř nepoužívané molo. Blížil se k němu hotelový poslíček, který v ruce něco nesl a pochybovačně se rozhlížel kolem sebe. Měl za úkol těsně po západu slunce doručit zásilku, kterou měl předat někomu právě u tohoto mola.

Přiblížil se těsně až k hladině moře a chvilku trpělivě čekal. Po pár minutách usoudil, že to celé byl jenom nějaký podivný, nejapný žert a otočil se.

Vrazil do vysokého, štíhlého muže, který se za ním najednou objevil.

"Promiňte," vykoktal poslíček zmateně, když pohlédl do jeho obličeje a uvědomil jsi, kdo před ním stojí. Poznal ho na první pohled, ten chlap se nedal s nikým splést.

"Mám pro vás nějaký balíček, tady..." Vrazil mu zásilku do ruky a nečekal na odpověď, rychle utíkal zpátky do hotelu, co nejdál od toho zvláštního tvora, ze kterého měl hrozný strach.

Dlouhovlasý, pohledný muž překvapeně otevřel balíček, který právě dostal. Byl v něm nádherný, bělostný náhrdelník, který nedávno sám vyrobil.

Poselství pochopil.

Poté si všiml malého lístku, který byl poskládán pod náhrdelníkem a přečetl si jediná dvě slova, která tam byla napsána.

GOODBYE FOREVER

Zvedl hlavu a podíval se na oceán, nad kterým stále slabě zářily červené paprsky slunce.

Napřáhl se a vší silou hodil balíček s náhrdelníkem daleko do vody, kde se ponořil s hlasitým šplouchnutím.

Zašeptal několik slov a moře ho bez odporu poslechlo.

Všechno, co kdy lidé na ostrově postavili, bylo v tu noc zničeno.