Čtvrtá část - Když smrt přichází: Pokažené rande - 71. kapitola

1.6K 108 31
                                    

Prospala jsem skoro celé dopoledne. Nebylo se čemu divit, když jsem šla tak pozdě spát. Holky už spali, když jsem přišla. Probudilo mě až sluneční světlo, které mi náhle zasvítilo přímo do očí. V první chvíli jsem se jen otočila na druhý bok a snažila se spát dál. Ale nedalo mi to a sáhla jsem po budíku, abych zjistila, kolik je hodin. Hmm, půl jedenácté. Takže snídani už jsem dávno prošvihla. Ach jo, měla bych vstát. Ostatní už jsou určitě vzhůru.

Pomalu jsem se posadila na posteli a zjistila jsem, že opravdu jsem v ložnici sama. Holky už tedy zmizely.

Jako na zavolanou se vzápětí otevřely dveře a dovnitř vpadla Levandule a Parvati, které se něčemu smály. Zarazily se, když mě uviděli rozespalou sedět.

„To teprve vstáváš?" zeptala se překvapeně Parvati.

„Ne, teprve jsem se probudila," pokrčila jsem rameny. „Dopřejte mi trochu spánku, spát jsem šla až někdy k ránu."

„A co jsi do té doby dělala?" pozvedla Levandule obočí a zahihňala se.

„Hele, radši se mi nesměj, protože vy obě máte u mě vroubek." Pokárala jsem je pohledem. „Jaktože jste mi neřekli, že vám došlo, že Cedricovi se líbím já?"

Obě se zasmály. „Takže ti to konečně došlo?" zeptala se Parvati.

Neodpověděla jsem jí. Namísto toho jsem vylezla z postele.

„Hej, odpovíš mi?" dožadovala se odpovědi Parvati.

„Ne," sdělila jsem jí klidně. „Vy jste mi neřekli o Cedricovi, tak já vám neřeknu o včerejšku." Odolala jsem pokušení vypláznout na ně ještě jazyk a jen jsem zamířila do koupelny. Tam jsem mále dostala infarkt, když jsem se na sebe podívala do zrcadla. Už vím, proč je dobré se před spaním odlíčit. Poznámka pro příště.

Zhruba o hodinu později jsem začala znovu vypadat jako člověk, když jsem s vlasama v culíku a v obyčejných džínách a roláku kráčela do společenské místnosti. Doufala jsem, že tam naleznu své přátele u krbu. Ale než jsem se o tom stihla přesvědčit, tak mi naproti vyběhl Gucci, který mi začal skákat po nohách. Od léta hrozně vyrostl a především se z něj stal velký skokan. Neustále čekám, kdy se mu podaří doskočit do takové výšky, že mi dá hlavičku. Ale momentálně to bylo znamení, že můj odhad byl správný, protože před chvílí byl s mými přáteli u krbu.

„Dobré ráno," pozdravila jsem je, když jsem usedla k nim do křesla. Vzápětí mi na klín skočil Gucci.

„Spíš poledne, ne?" pozvedl Ron obočí.

„Jasně," mávla jsem nad tím rukou a začala jsem drbat za ušima Gucciho. „Vyvenčili jste ho někdo?"

„Já, ráno, když se nikomu nedařilo tě probudit," ozvala se Hermiona.

„Díky," poděkovala jsem jí.

„Zrovna jsme říkali Hermioně o tom, co jsme včera slyšeli venku, když jsme se šli projít," sdělil mi Harry.

„Co jste slyšeli?" zeptala jsem se. Malinko jsem se přitom vyděsila. To jakože nás včera odposlouchávali? Tedy, ne, že bych před nimi chtěla Cedrica nějak tajit, ale není mi zrovna příjemná myšlenka, jak nás špehují.

„Hagrid mluvil s madame Maxime a vykládal jí, že je poloobr," řekl mi Ron.

„Aha," kývla jsem. „To vadí?"

„Obři nejsou mezi kouzelníky moc oblíbení," vysvětlil mi Ron. „Vlastně se jich spíš bojí."

„Dobře, chápu," přikývla jsem.

KateKde žijí příběhy. Začni objevovat