Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků: Vítejte, problémy! - 55. kapitola

1.6K 130 12
                                    

Jsme v průšvihu. A to v pořádném. Nejsem si jistá, jestli někdy někdo něco takového provedl. Většinou byly běžné noční toulky po pozemcích, ale myslím, že za hranice pozemků nezdrhl ještě nikdo.

Měly jsme štěstí, že takhle k večeru už nebylo moc studentů na chodbách. Ale přesto se někteří našli, a jakmile viděli, jak dvě studentky školy kráčí za nasupenou profesorkou McGonagallovou, tak jim došlo, že se něco děje. Jenom nevěděli podrobnosti toho, co se děje. Kdyby ano, věděla by to už celá škola. Ovšem to taky nebude trvat dlouho, než se to nějak dostane ven.

Profesorka McGonagallová nás nakonec dovedla k jednomu ošklivému kamennému chrliči, před kterým se zastavila a řekla: „Dýňová šťáva." Působila by jako blázen, kdyby se vzápětí neukázalo, že to bylo heslo, když se kamenný chrlič začal otáčet a odhalil kamenné schodiště. Začala po nich stoupat nahoru a my jsme se vydaly beze slova za ní. Nahoře nad schody byly lesklé dubové dveře s mosazným klepadlem, za které McGonagallová vzala a dvakrát zaklepala. Trvalo to jenom pár vteřin, než se dveře samy otevřely a profesorka vkročila dovnitř následována námi dvěma.

„Už se vrátily, pane řediteli," sdělila profesorka McGonagallová vousatému muži za stolem. Ale zdálo se, že Brumbál už o našem příchodu věděl, neboť nás nejspíš očekával.

Na její informaci jenom přikývl a pak se podíval na nás dvě. Nemračil se, ani nijak podobně nenaznačil svoji nelibost z naší přítomnosti. Přesto jsem měla nepříjemný pohled. V jeho výrazu postrádala ten hřejivý a starostlivý pohled, kterým mi někdy připomínal mého neexistujícího dědečka. Dneska se tak netvářil, byl chladný a odtažitý.

„Vy dvě jste se dopustily vážného prohřešku," začal se svým proslovem. Jeho hlas byl stejný jako jeho pohled, jen chlad a žádná utěšující vřelost. „Opustit školu je velkým prohřeškem proti školnímu řádu. Za něco takového můžete být obě vyloučeny-"

„Cože?" vyhrkla jsem překvapeně a trochu jsem tak přerušila jeho projev. Ale doteď mě nenapadlo, že by to mohlo mít až takový dopad. Myslela jsem si, že za to by byl maximálně školní trest až do konce roku.

„-ale naštěstí pro vás, věřím na druhé šance," dokončil svou větu a mým náhlým výpadem do jeho řeči se nenechal rozhodit. „Proto dostanete pouze podmínečné vyloučení."

Ten obrovský kámen, který mi zatěžoval srdce, právě odletěl na Kanáry. Aspoň takový jsem měla pocit, tak moc se mi ulevilo. Krátce jsem pohlédla na Elizabeth. Tvářila se, jako kdyby jí tohle netýkalo. Žádný provinilý výraz, vlastně se tvářila, jako kdyby se jí to ani moc netýkaly. Těkala pohledem po místnosti a občas se podívala na Brumbála, aby to nebylo úplně nezdvořilé. Možná se jí později zeptám, co se jí honilo hlavou. Teď by se spíš hodila děkovat a podlézat ředitelovi, že nás nevyhodil.

„Je mi vážně líto, co jsme provedly, a slibuju, že už se to nestane a vážně děkujeme, že jste nás nevyhodili. Jste ten nejlepší ředitel na světě." Kdybych se teď sledovala zpovzdálí, tak bych se musela sama sobě smát. Nikdy bych nevěřila, že někdy dokážu ze sebe dostat tolik patolízalství. Ale přesto jsem do toho tak trochu zatáhla i Elizabeth, když jsem do ní šťouchla nenápadně loktem.

„Ano, má pravdu, už to nikdy neuděláme." Trochu jsem jí už znala, takže jsem dokázala odhadnout, že její slib není až tak úplně upřímný. Bylo to tak trochu ukryté v tom tónu hlasu, jakým to říkala. Ale řekla to nakonec a snad to bude Brumbálovi stačit.

„Ještě obě dvě budete mít až do konce školního roku každý víkend školní trest," dodala ještě profesorka McGonagallová. To se dalo čekat. Bez školního trestu by to prostě nebylo ono.

KateWhere stories live. Discover now