Druhá část - Deník: Vzpomínka - 28. kapitola

1.8K 142 14
                                    

Všechno vypadalo normálně. Nebelvírský famfrpálový tým se o pár dnů později nakonec přeci jen dostal na hřiště, ačkoliv si napřed musela profesorka McGonagallová promluvit s profesorem Snapem. Zmijozelští z toho nebyli moc nadšení, ale na druhou stranu zas tak špatnou náladu neměli, protože jim ji zlepšoval červenající se Ron, když v jeho blízkosti předstírali dávící zvuky.

Rona a Harryho také čekaly jejich školní tresty, které dostali za svůj alternativní příjezd do školy. Rona čekalo čištění pohárů v Pamětní síni a Harryho zase vyřizování korespondence se Zlatoslavem Lochartem. Nevím, který trest mi přijde lepší. Hermiona a spousta jiných holek by si pravděpodobně vybrala vyřizování korespondence s tím povrchním, egoistickým, egocentrickým, nafoukaným, neschopným učitelem s okouzlujícím úsměvem. Utvrdilo mě v tom i večerní povídání v naší ložnici.

„Když já ti nevím," dohadovala se právě Levandule s Parvati. Mezitím si Hermiona u sebe na posteli četla knihu a pochopitelně to nebyla žádná beletrie, ale byla to nějaká učebnice. To by se musel stát zázrak, aby Hermiona začala číst červenou knihovnu. „Mám si sem vylepit tuhle, nebo tuhle jeho fotku?"

Zvedla jsem hlavu od Tomova deníku, abych se podívala, co řeší. Vzápětí jsem protočila oči a zase jsem se vrátila k dopisování. Ty dvě se dohadovaly o tom, který obrázek Zlatoslava Lockharta si pověsí nad postel. Na jednom byl vyfotografovaný s detailem na obličej a na té druhé pózoval celý s hůlkou, jako kdyby se připravoval na souboj.

Víš, že moje spolubydlící jsou trochu povrchní? Právě přemýšlejí nad tím, jakou fotku našeho učitele obrany proti černé magii si pověsí nad postel.

Během chvíle, kdy jsem čekala na Tomovu odpověď, jsem se na ně znovu podívala. Nakonec se rozhodly pověsit tam obě.

„Hele, co myslíte vy?" zeptala se Levandule mě a Hermiony.

Hermiona se na ně podívala. „Já nevím. Mě to až tak nezajímá."

„A proto máš všechny jeho hodiny v rozvrhu označené srdíčkem?" zeptala jsem se jí.

Hermiona zčervenala.

Parvati ji hned zahrnula svými vysvětlováními. „Na tom není nic tak strašného, Hermi. Vždyť se líbí každé."

Odkašlala jsem si, čímž jsem přilákala jejich pozornost.

„No tak, Kate. Neříkej, že se ti ani trochu nelíbí," pověděla mi Levandule.

Pokrčila jsem rameny. „Prostě není můj typ."

„A kdo je tvůj typ?" vyzvídala Parvati.

„Nikdo," odsekla jsem.

„A jak by sis představovala svého vysněnýho kluka?"

„Vy jste praštěný," odsekla jsem Parvati.

„Praštěnýho kluka bych teda nechtěla."

„Takže jací kluci se ti líbí?" nenechala se odradit Levandule.

„Nevím," pokrčila jsem rameny. „Asi černovlasí."

Levandule se na chvíli zamyslela. „Takže se ti líbí Harry?"

„Co?" vyhrkla jsem. „Ne! Harry je jenom kamarád."

„A kdo se ti teda potom líbí?"

„Možná..." na chvíli jsem se odmlčela. Nakonec jsem plácla to první, co mě napadlo. „...možná Tom."

Holkám zajiskřilo v očích. Teda kromě Hermiony, ta jenom odložila knihu a poslouchala nás.

KateKde žijí příběhy. Začni objevovat