Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků: Den poté - 56. kapitola

1.8K 135 15
                                    

U Harryho jsem nezůstala celou noc. Myslím, že jsem tam u něj byla asi jen půl hodinu, během které jsme tam leželi, a Harry mě objímal. Byl to příjemný pocit mít takhle někoho, kdo mě obejme, když to potřebuju. Ale Harry nakonec usnul a já jsem musela jít do svojí ložnice hned z několika důvodů. Kdybych bylo moc dlouho mimo své tělo, tak mě zítra bude šíleně bolet hlava a budu unavená, a potom by bylo trochu divné, kdyby Harryho ráno viděli, jak objímá někoho neviditelného. Proto jsem ho tam ponechala samotného a spícího a došla jsem do našich ložnic, kde jsem vlezla do svého těla a nechala se unášet bezesným spánkem

Přesto jsem se ráno probudila docela brzo, tedy Blake mě vzbudil olíznutím obličeje. „Blaku..." zamumlala jsem. Cítila jsem se nějak divně a chtělo se mi spát dál. Ale Blake se nenechal odbýt a znovu mi olízl obličej. Proč mě budí, když mi není dobře? Měla jsem takový pocit slabosti, který jsem nechápala. Byla jsem hrozně unavená, jako kdybych strávila celou noc v astrální podobě, jenže já jsem byla ve fyzické a měla jsem normálně spát. Nechápala jsem to. Cítila jsem se teď hrozně unavená a hůř se mi dýchalo. Hlavně jsem ale chtěla spát, jenže to nešlo s Blakem. Zrovna teď musí chtít jít vyvenčit. Neochotně jsem se tedy dala do vstávání. Chtěla jsem se posadit a opřela jsem se přitom o pravou ruku, ale ta zabolela. Opřela jsem se tedy o levou, abych si pomohla. Ta už nebolela, takže se mi podařilo posadit se a rozhlédnout se po místnosti. Muselo být něco po šesté hodině, světlo už okny dovnitř pronikalo, ale holky ještě spaly. Možná bych si měla lehnout a třeba mi spánek pomůže. Promnula jsem si oko, což se pak ukázalo jako chyba, něco jsem si do očí zanesla. Musela jsem si promnout oko, ale stále jsem ho měla jakoby něčím slepené. Až když jsem se podívala na svoji ruku druhým, ničím neslepeným okem, tak jsem pochopila, o co se jedná. Moje ruka byla celá pokrytá rudou tekutinou, která mi připomínala krev.

„Dopr..." zamumlala jsem snažíc se zjistit, odkud se ta krev vzala. To jsem zjistila brzo, protože stačilo jenom otočit ruku a spatřit několik řezných ran, ze kterých stále ještě vytékala krev. Musí to být z toho rozbití okna v Brumbálově pracovně. Pořád to krvácí, což znamená, že to nemůžu snadno přejít. Postel mám od krve, muselo to krvácet celou noc. Kolik je vlastně hodin? Jak dlouho trvá, než vykrvácím? Ne, musím něco dělat. Tím, že tady jenom tak sedím, přicházím o drahocenný čas. Ale co mám dělat? Na ošetřovnu jít nemůžu, to by bylo podezřelé. Ale někomu o tom říct musím.

Můj pohled padl na Hermioninu postel, kde jsem viděla, že se deka pravidelně nadzvedává. Pořád spí. Musím ji vzbudit. „Hermiono!" zavolala jsem na ní šeptem, ale ať jsem se snažila sebevíc, tak jsem právě teď nedokázala najít v sobě dostatečnou sílu, abych ji vzbudila. Jediný, kdo byl kromě mě vzhůru, byl Blake. Podívala jsem se na něj. „Proč mi nemůžeš rozumět a probrat Hermionu?" postěžovala jsem si mu. Ale světe div se, on mi asi rozuměl. Vážně pak zamířil k Hermioně a podobně jako mně jí olízl obličej.

„Kate, Blake chce asi vyvenčit," zamumlala ze spánku a mávla rukou.

„Hermiono!" zavolala jsem šeptem a Blake mě podpořil tím, že do ní strčil čumákem.

„Co se děje?" ospale zamumlala a podívala se na mě. Jeden pohled na mě jí stačil, aby se ihned probudila a posadila se. „Co se ti stalo?" Mluvila až moc hlasitě, až jsem se bála, že vzbudí Levanduli a Parvati.

„To ti vypovím potom. Teď potřebuju pomoct." Na rozdíl od Hermiony mi nedělalo takové problémy mluvit potichu. Ne, že bych se o to snažila, prostě jsem byla až natolik zesláblá, že jsem nemohla mluvit nahlas. „A nevzbuď holky."

Hermiona mezitím už vylezla z postele a přiběhla ke mně. „Musíš hned na ošetřovnu."

„Ne, tam nemůžu. Vysvětlím ti to potom, teď potřebuju nějak zacelit tu ránu dřív, než vykrvácím. Dokážeš to?" otázala jsem se Hermiony.

KateKde žijí příběhy. Začni objevovat