Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků: Vyjasnění - 53. kapitola

2.2K 135 32
                                    

Následující zbytek večer a noc mi vrtaly nejnovější události hlavou. Chvíli mi kvůli tomu trvalo, než jsem usnula. Zvažovala jsem, že bych ty nejnovější novinky zašla říct Harrymu. Ale na druhou stranu Harry už asi spí. To bojování s bubákovým mozkomorem ho nejspíš vyčerpalo. Potřebuje nabrat sílu a já mu to řeknu až ráno. S těmi myšlenkami jsem usnula. Na chvíli jsem se pak v noci probrala v astrální podobě, ale neměla jsem dnes náladu na nějaké chození po hradě, proto jsem se rozhodla prospat celou noc.

K naší smůle jsme ale ráno moc času na spaní neměli. Oliver si opět vymyslel, že bude trénink. Pro mě to znamenalo vstát brzo, jít si zaběhat, vrátit se zpátky na kolej pro věci, jít na snídani a pak rovnou na famfrpálové hřiště. Jindy bych se před snídaní osprchovala, ale před tréninkem jsem to nepokládala za důležité. To se raději vysprchuji až po tréninku. Podobný rozvrh měl i Harry, protože toho se mi poslední dobou dařilo přesvědčit ho, aby šel také běhat. Někdy jsme si říkali, že by bylo jednodušší se na běhání před tréninkem vykašlat, ale zatím jsem to pokaždé dodržovala. Na druhou stranu Harry ne vždycky se mnou chodí běhat. Záleží na tom, jak se vyspí. Jenže já chodit běhat musím, protože jinak bych stejně venčila Blakea, který naše ranní běhání zbožňuje, obzvlášť když se přidá i Harry. Pravda je, že to běhání ve sněhu bývá někdy náročnější, ale už jsme si zvykli.

Ale dnešní ráno se Harry rozhodl přispat si, takže jsme se potkali až ráno na snídani. Přidal se k nám i Fred a George.

„Není zločin být po ránu takhle svěží?" zeptal se mě George, když mě uviděl. Narážel tím na to, že já už jsem byla plně probuzená, zatímco oni se, soudě podle jejich zívání, právě vyhrabali z postele.

„Choď taky po ránu běhat a až pak budeš snídat, tak nebudeš riskovat, že při zívnutí spolkneš svého bráchu," odsekla jsem trochu hruběji, než jsem chtěla.

„Nejsi dneska nějak nabroušená?" zeptal se mě pro změnu i Fred, když si všiml tónu mého hlasu a mojí nálady.

„Spíš zamyšlená. Snažím se na něco přijít," pokrčila jsem rameny a dojedla jsem zbytek topinky.

„Na co? Třeba ti nějak pomůžeme," navrhl George.

„Naše společnost s ručením omezeným je ti plně k dispozici. Co si tvoje zrzavá hlavinka přeje vědět?" ušklíbl se Fred a pohladil mě po vlasech.

Podívala jsem se na něj, a když viděl můj pohled, radši stáhl svoji ruku zpátky. „To už je lepší," okomentovala jsem to. „Ale stejně vám to neřeknu, protože je to tajný."

„Ty máš před námi tajemství? Ty nám neříkáš všechno. Och, a my ti tak věřili... Frede, jak jen budeme žít dál?" začal parodovat George nějakou dramatickou scénu.

Jen jsem nad tím protočila. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jim vlastně něco můžu říct. „Fajn. Včera mi navrhla Elizabeth, že bych s ní mohla jet o velikonočních prázdninách do Itálie."

„Lizzie ti nabídla výlet do Itálie?" pozvedl Fred obočí.

„Jo, tak nějak," pokrčila jsem rameny.

„Nechcete nás vzít sebou?" navrhl George.

„Jo, schováme se do kufru a nikdo to nepozná," navrhl Fred. „Vylezeme až na pláži a rovnou se rozběhneme do moře. Což mi připomíná, že až polezu do toho kufru, musím si na sebe vzít plavky."

„A když si sebou nepovezu kufr, ale jenom batoh?" namítla jsem,

„Tak ti vlezeme do kapsy. Snad je máš velké," ušklíbl se George. Ti dva to nikdy nevzdají.

KateWhere stories live. Discover now