Gayhouse

Gayhouse [dvacátý šestý díl | konec]

~~ i když bych správně měla přestat prokrastinovat a měla bych se učit, za takovou hromadu komentářů jsem se rozhodla poslední díl doopravit a přidat vám ho sem ještě dnes :) všichni jste mě moc potěšili, dneska ve škole jsem se culila jako idiot :D chtěla jsem vybrat někoho, komu díl za vtipný/hezký komentář věnovat, ale protože jste všichni stejně úžasní, nebylo by to fér... tudíž: tohle je pro vás všechny (jako by snad předchozí díly byly pro někoho jiného, ts :D) a pamatujte si, že vás strašně moc miluju! ~~

Seděl jsem mu na klíně, neschopen slova. Zarazil mě. Nečekal jsem to ani v nejmenším, i když... minulou neděli říkal, že z té kocoviny se bude dostávat tak týden... Ale to si on stejně nejspíš nepamatuje a není to důvodem toho, že by to teď po týdnu rád zkusil.

„J-á-..." začínal jsem vznášet nějakou námitku, ale Lou si zřejmě právě v duchu doposkládal větu, kterou mi říct, ani si nevšiml, že jsem začal mluvit.

„Popravdě... ti celou dobu vzdoruju jen z rozumu. Je ti šestnáct a mně bude třiadvacet, a krom věkového rozdílu tu je i to, že mě můj bývalý p-řítel znásilnil a-..." kuňkal.

„Nikdy jsi neřekl, že tě znásilnil," vydechl jsem zaskočeně a tak ho přerušil v jeho připraveném monologu.

„To taky nikdy nebylo důležité a ani není," zakroutil hlavou, „ale já od té doby neměl žádný styk, Hazz. Proto se tak bojím, že ti ublížím..."

Hluboce jsem mu hleděl do modrých očí, občas jsem své zelené v zamyšlení přivřel. Na jednu stranu jsem ho chtěl, tak moc jsem ho chtěl. A teď mi to sám nabízel, jenže na druhou stranu to, co jsem se právě dozvěděl, mi stálo v cestě. Jestliže byl znásilněný, zaslouží si tolik času, kolik jen potřebuje. Jsem koneckonců jen dítě, jen teenager, který si může opakovaně udělat dobře sám nad nějakým... ehrm... videem.

Užuž jsem mu chtěl říct, že pokud se na to fakt necítí, stát se to nemusí. A že si na něj počkám, jak dlouho to bude potřeba. Když jsem jako malý, zamilovaný a nadržený děcko přežil měsíc a půl, vydržím i další. On mě však opět předběhl.

„Pořád to nic nemění na tom, že tě chci, prcku. Chci zkusit, že to zvládnu. Věřím ti. Vím, že ty seš ten, který mi může pomoct překonat tu bolest, kterou mi způsobil on, ať už tu fyzickou, nebo psychickou. Věřím ti, Harry," zašeptal.

„Moc dobře víš, že i já tobě věřím," ujistil jsem ho tiše.

Po dlouhém očním kontaktu, kdy jsme se beze slov ujišťovali, jak moc jeden druhému věříme, Lou natáhl krček, žádaje tím o polibek. S něžným úsměvem jsem lehce narazil rty na jeho a dal mu jen malou pusu, protože jsem myslel, že chce být něžný a jít na to pomalu. A možná v tom byla ta chyba – myslel jsem.

Vrátil mi polibek o dost důrazněji. Uvolnil ruce, jimiž se doteď podpíral, aby ho nebolela záda, a položil mi je na boky, tiskna mě tím blíž k sobě.

„Ale, ale," zachichotal jsem se, „kocourek se rozhodl drápat?" Upustil jsem lubrikant, který jsem doteď nevědomky svíral v ruce, zajel mu rukama do vlasů a zatahal za ouška, abych svá slova podtrhl.

„To jsou tvoje uši," zamručel, čelenku si z vlasů vytáhl, čímž si rozcuchal už tak rozházené vlasy, a vrazil ji do vlasů zase mně. „Kotě," dodal.

„Mňáu," mňouknul jsem, o dost méně věrohodně než předtím Louis. Se smíchem jsem si čelenku ve vlasech srovnal, aby mi nespadla, ani mě nijak netlačila a nepřekážela mi. Sotva jsem manévry rukama s pobaveným pohledem do jeho očí ukončil, vytáhl se zpět k mým rtům a můj úsměv potlačil vášnivými polibky, které jsem mu hned začal vracet.