Gayhouse

Gayhouse [druhý díl]

Venku už padla tma, byl klidný večer. Jen zezdola, patrně jakési společenské místnosti, kam mě ovšem pan Tomlinson nepustil, se stále ozývaly hlasy. Hudba už ne, teď už jenom hovor a sem tam vzdech.

Tak moc mě zajímalo, co se tam děje, jak to tady chodí, jak to tam vypadá. Ale ne, já musím ležet na posteli v malém pokojíku v podkroví, který mi pan šéf určil a ze kterého mi zakázal jen vystrčit nos až do rána a snídaně. Chtěl jsem usnout, abych nemusel na nic myslet, ale představa, co se tady celé dny i noci děje, mi to nedovolovala. Hlavou se mi honilo, kdo tady asi tak bydlí, protože jsem krom bruneta ještě nikoho neviděl. Spoustu myšlenek a spoustu představ, co tady dělají, odehnala myšlenka jen na toho jednoho. Na Louise. (Slyšel jsem ho se tak ohlásit do telefonu.)

Vzpomínka na dotyk našich rtů, na jeho sametový hlas. Na jeho vzhled, na něj. Jen jsem si představil, jak ležím naproti němu na posteli, usmíváme se na sebe, nesměle proplétáme prsty a on se přitahuje blíž, aby mě políbil. Opět záblesk toho „polibku" z předsíně.

A tak to šlo furt dokola a dál, než jsem konečně usnul.

~~~

„Hej, skřítku, šéf tě volá na snídani," probudilo mě ráno pospolu s vrzáním dveří. Sotva jsem rozlepil oči, osoba byla zase na odchodu, takže jsem zahlédl jen odlesk blonďatých odrostů a všiml si jeho nejisté kulhavé chůze.

Ani jsem nepřemýšlel, zda je zraněný, nebo se bavil tak, že nemůže ani chodit, a radši vylezl z postele. Prohrabal jsem se taškou a našel čistě bílé obepnuté triko s krátkým rukávem. Navlékl jsem ho na sebe a nasoukal jsem se do svých upnutých černých džínů. Kudrliny jsem akorát prohrabal prsty, nazul si botky a už cupital dolů po schodech.

Zamyslel jsem se, kam jít. Louis mi neřekl, kde jsou snídaně, ale ve svém pokoji určitě nebyl, jelikož tam bylo ticho, tudíž jsem netušil, kde ho hledat. Ztraceně jsem se otočil kolem své osy a hledal v chodbě jakékoliv živé bytosti, která by mi ukázala směr.

„Hej, prcku..." vyšel ze dveří do té (pravděpodobně) společenské místnosti s hromovým voláním. Hned, jak si mě všimnul, zmlknul.

„Dobré ráno, Lou," usmál jsem se zasněně.

„Pan — Tomlinson!" zavrčel tiše, ale dostatečně naštvaně, aby mi to došlo.

„Pane," opravil jsem se stydlivým pípnutím.

„Dobré, prcku," odvětil suše, „pojď se nasnídat. Jestli se na někoho jenom svůdně usměješ, jako včera na mě, zaškrtim tě. Dotazy?"

„Jo. Proč mi říkáš... totiž říkáte... prcku," zakabonil jsem se.

„Protože seš prcek. Tak pojď," zatáhl mě za paži, abych se rozešel k místnosti. Dostrkal mě dovnitř před sebou a pokynul k volnému místu na kraji velkého stolu pod oknem. Došel jsem tedy až tam a nejistě se rozhlížel po ostatních mužích. Mohlo jich tu být tak deset, ale nijak zvlášť jsem to nepočítal.

I oni si mě ráčili všimnout. Vysloužil jsem si jakési obdivné písknutí, pár „jůů" a „aww" a blonďatý muž po mé pravici mi obdivně prohrábl kudrliny, když jsem se usadil. Byl to pravděpodobně ten, co mě přišel vzbudit.

„Ne!" ozvalo se za mnou a pak plesknutí, jak muž čechrající mi kudrliny dostal přes ruku ránu. Oba jsme se otočili a spočinuli očima na brunetovi, který držel v ruce jakousi misku, evidentně moji snídani. Věnoval blonďákovi ošklivý pohled, než se otočil ke mně a položil přede mě misku cereálií s přáním dobré chuti.

„Jsem..." naklonil se ke mně s až moc vlídným šepotem blonďák, když Louis odcházel.

„Nialle, já vidím!" zamručel znepokojeně Louis a vrátil se za mě. Položil mi ruce na ramena, tak jsem se k němu zaklonil hlavu, on však zkoumal pohledem všechny kolem stolu a všichni k němu poslušně jako ovečky vzhlíželi. „Jestli se toho prcka někdo dotkne, urazím mu pracky, rozumíme si? Není tu jako hračka!"

„Všichni jsme jenom hračky, pane," dovolil si promluvit docela mladý muž s havraními vlasy z kouta. Lžičkou bloudil v misce podobného obsahu, jako jsem dostal já.

„Ale on ne," usadil ho, „je to dítě, takže se laskavě držte dál, buzeranti."

Ticho ho i mě ujistilo, že ho poslechnou.

„Až se najíš, přijď za mnou, prcku," dodal laskavě se stisknutím mých ramen, což mě donutilo se zachvět a vybavit si náš polibek, při kterém mnou proudil prakticky ten samý pocit, prostě z jeho doteku. Pak naposledy překontroloval pohledem ostatní u stolu a odešel.

„Prcku, pha. Určitě máš nějaký jméno, krásko," oslovil mě na první pohled nebezpečně vypadající potetovaný kluk s hnědýma očima a vyholenými pruhy po stranách hlavy sedící naproti mně.

„No... jistě, že mám," zablekotal jsem a radši do sebe začal ládovat cereálie, než abych jméno prozradil. Třeba bude lepší být inkognito. Krom toho mi zrovna tenhle týpek fakt docela naháněl hrůzu.

„Dobře, začneme my. Já jsem Liam."

„Zayn," zahlásil ten z kouta.

„Niall," lísal se blonďák.

Vyslechl jsem ještě dalších asi šest jmen, ze kterých si pamatuju možná Tom a James, ale ani nevím, který je který. Podle Louisových slov si je ale stejně pamatovat nemusím, protože se s nikým nemám bavit.

„Já... prcek. Musím za Louisem," rozhodl jsem, s cinknutím upustil lžičku do prázdné misky a rychle se zvedal.

„Myslíš šéfa," promluvil kdosi, jehož jméno bylo buď Tom anebo Theodor, nebyl jsem si jistý. On i ostatní mě sledovali pohledem jako, co jsem si to dovolil nazvat ho křestním.

„Jo, pana Tomlinsona, jo. Přesně to jsem chtěl říct," ujistil jsem je a rozeběhl se ke dveřím. Sotva jsem zaregistroval poznámku, že prý mám „dobrej zadek", čemuž jsem se musel uchechtnout.

Došel jsem k tiché místnosti, Louisovu pokoji. Zaklepal jsem, ale žádné vybídnutí ke vstupu se neozvalo. Zkusil jsem to znovu a furt ticho, tak jsem vzal za kliku a opatrně nakoukl.

„H-aa-... ŘEKL TI NĚKDO, ŽE MŮŽEŠ DOVNITŘ?" zakřičel. Patrně si dělal dobře a já ho vyrušil. Jenom jsem se tomu zachichotal, ani nepřemýšlel, co že to chtěl mezi steny vyslovit, a zase zmizel za zavřenými dveřmi na chodbě. Usadil jsem se vedle dveří na zem a dál se v duchu smál.

Ještě chvíli jsem si počkal, než se dveře zase otevřely. S úsměvem jsem k Louisovi zaklonil hlavu a čekal, jestli něco řekne, on však jen gestem ukázal, ať jdu dál. Posbíral jsem se a vkráčel do jeho pokoje a zároveň kanceláře. Usadil se za stolem a mě vybídl, ať se posadím na židli naproti.

„Nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel," začal vážně.

„Jistě," zašklebil jsem se a zasmál se, „jen... koho sis představoval?"

„VYKEJ mi! A navíc ti to může bejt úplně jedno," osopil se.

Měl jsem na jazyku ještě jednu rýpavou poznámku, ale radši jsem si to už nechal pro sebe a jen poslouchal, co mi chce. Říkal něco o tom, že mu vadí, jak si na mě všichni chtějí něco zkusit, a pak začal o brigádě. Že prý v pekárně-kavárně deset minut pěšky odsud hledají výpomoc na prodej a obsluhu. Kafe že bych prý mohl zvládnout. Budu tam od devíti ráno, přes oběd, který dostanu od vedoucího, do pěti odpoledne. A že dobře platí a můžu si nechat dýžka, kterých prý jako tak hezkej kluk budu mít určitě dost.

„Vyhovující?" usmál se mile.

„Jo, kafe zmáknu," ujistil jsem ho s milým úsměvem, „děkuju ti."

Odkašlal si, jako by na něco čekal.

„Vám, pane," došlo mi.

„Pamatuj si to už, prcku," zasmál se, „a teď můžeš utíkat, je půl deváté."

Zvedl jsem se a popoběhl ke dveřím, kde jsem se ještě otočil. Než jsem promluvil, musel jsem úšklebem zhodnotit jeho pohled do středních partií mého těla.

„Až se vrátím, mám se ti-...vám přijít ohlásit?"

„Ano, ale opovaž se vstoupit, než ti to dovolím!" varoval mě s přísným profesorským pohledem. Jen jsem se uchechtl, protože víc než přísně působil roztomile ňoumovsky.

Evidentně má na odpoledne plány.