Gayhouse

Gayhouse [dvanáctý díl]

~~ děkuju za všechny komentáře, všech si moc vážím, stejně jako hvězdiček.. jste naprosto úžasní! :) a #13 ve fictions?! Jak? :O děkuju, děkuju, děkuju! Big love, Carlie ♥ ~~

Liam naplánoval, že plánovat budeme až večer. Měl evidentní chuť na Nialla a taky že spolu hned zmizeli ze společenské místnosti. Přišel jsem tedy o společnost a víceméně celé dopoledne proseděl v rohu místnosti, u stolu pod oknem, sám. Tedy aspoň do doby, co přišel Louis kvůli obědu, všimnul si mě a už jen pohledem mi naznačil odejít. Aspoň mě nechal se ještě najíst, než mě definitivně vyhodil z místnosti. Pak jsem trávil pomalu ubíhající hodiny naprosto sám ve svém podkrovním pokoji až do doby, co kolem šesté konečně přišel Liam a za stálého ohlížení se mě dotáhl do svého pokoje, kde se Niall zrovna soukal do džínů.

Rozhlédl jsem se. Všude bylo poházené oblečení a vlastně úplně všechno. Člověk by neřekl, že je to pokoj pětadvacetiletého chlapa. Povalená židle, podle proleženiny na koberci o kus posunutá skříňka. Povlečení na posteli shrnuté a všelijak rozházené a ehm... špinavé.

„Co to sakra-...?!" zasekl jsem se při prohlídce pokoje právě na bílé skvrně.

„Ehm..." zrudnul Niall a peřinu přehnul tak, aby to nebylo vidět.

„Sedni si na židli," určil Liam a zvednul ji na nohy, „tu Niall ještě nepostříkal. Což mi připomnělo, miláčku..."

Niall mu opětoval úškleb s tichým: „Rawrr," a zahranou buzna tlapkou.

„Radši nechci vědět, co tu hodláte dělat, až odejdu," zatřepal jsem hlavou a vstřebával šok z té představy, jak se Niall vozí na klíně Liama sedícího právě na té židli, na kterou jsem byl usazen já.

„Až odejdeš, jeden z nás půjde šéfa poslat za tebou, takže ten druhej si bude moct tak akorát dělat dobře sám a sténat jméno toho prvního do prázdné místnosti," odvětil Liam. Nevím proč, se mi před očima objevila scénka, kdy jsem vtrhl Louimu do pokoje, když zrovna cosi sténal. ‚Ha-a.' A co když to fakt mělo být mé jméno? Harry, sedělo by to!

„Jo, a co že to tedy vlastně plánuješ, nebo plánujeme?" zeptal jsem se radši, abych na to nemyslel. Ne že by to byla nějak špatná představa, jen... to byli oni dva a bylo to trochu divné si je představovat...

„Mohli bychom tě opít a šéfa pak poslat, aby se o tebe postaral, že ti není dobře," usmál se nevinně. Skoro jsem viděl tu svatozář nad jeho vyčesanými vlasy, které ani nemohly být od Nialla nijak rozcuchané, jak na krátko sestřižené je měl.

„Liame, to není dobrej nápad," usoudil Niall, „prcek se už jednou opil a šéf-..."

„...řekl, že jsem roztomilejší než obvykle a on... tečka, tečka, tečka," nenechal jsem Nialla ani domluvit, jak mi Louisova slova najednou probleskla v hlavě. V zamyšlení jsem usoudil, že je to vlastně dost dobrý nápad, což jsem také řekl klukům. Liam po Niallovi hodil hrdý úsměv. Pak mi však došlo: „Na druhou stranu co zmůžu opilej?" Přece když budu opilý, jako fakt opilý, že mi bude zle a nebudu absolutně vědět, co dělám, s Louisem se nikam nedostaneme.

„Tak nebudeš pít doopravdy," pokrčil rameny, „nebo jen panáka dva, aby ses moc nehlídal a nebyl tak nervní. Jinak to zvládneš zahrát, ne?"

„Možná," pípl jsem nejistě.

„Zvládneš. Pro něj," dodal mi motivaci blonďák. Odhodlaně jsem pokýval hlavou.

„Takže já dojdu dolů pro lahev a přijdu za vámi do Harryho pokoje," určil Liam. Vystrčil mě a polonahého Nialla ze svého pokoje a poslal nás nahoru, zatímco on seběhl dolů, do kuchyně.