Gayhouse

Gayhouse [devatenáctý díl]

~~ tenhle díl jsem opravovala trochu víc, takže to trvalo trochu déle... a stejně tak budu opravovat víc i ty další + prázdniny a rodina a dovolená a tak, takže nevím, kdy další díl bude hotový :( doufám, že se vám bude tato část líbit, i když obrací Louisův charakter úplně naruby... snažila jsem se ten kontrast mírnit, ale stejně je to až nechutně roztomilý :D Love, Carlie ~~

Mlčky, se vzpomínkou na jeho maličký mělký polibek, jsem se nechal dovést do jeho pokoje. Aniž by se na mě podíval, pokynul mi rukou, abych se posadil na postel, kterou se před večeří ani nenamáhal ustlat, a sám zůstal u svého stolu. Dál mlčel a velmi důležitě přerovnával stojánek na tužky z místa na místo a různě jím nervózně pootáčel. Když jsem se mu podíval do obličeje, bylo na něm vidět, že netuší, jak začít. Vydechl jsem.

„Um..." vydal jsem ze sebe. Hned jak na mě stočil pohled, já svůj sklopil a radši zůstal ticho. Nevěděl jsem, co bych měl říkat. O mých citech už přece dávno věděl.

Až po dlouhé chvíli, kdy jsem stihl pohledem prozkoumat každý kousek téhle místnosti, se Lou s odkašláním konečně odhodlal pohnout od stolu. Přišel blíž k posteli, zhoupl se na špičkách a nakonec se usadil vedle mě. S dostatečnou mezerou mezi našimi stehny.

„Um... Je zajímavé na tobě vidět moje oblečení," uchichtl se a jemně zatahal za shrnutý rukáv, aby povolil a sklouzl po mé ruce až dolů. S culením žmoulal tu část rukávu, co přesahovala konečky mých prstů. „Je roztomilé, jak je ti to veliký. Jsi tak hrozně drobný. Prcek..."

Pokrčil jsem rameny, zrak raději odvrácený pryč, zabodnutý do kalendáře na jeho stole.

„Proč jsi pil?" zeptal jsem se místo reakce na to, co říkal. Tahle otázka mě svrběla na jazyku už od oběda a já potřeboval odpověď. Naklonil jsem se přes okraj postele a kouknul se, jestli už ty lahve uklidil. Nebyly tam, tak jsem se zase narovnal. Nechtěně jsem si tím poposedl blíž k němu, naše stehna se o sebe opřela.

„Chtěl jsem vypnout, na chvíli nemyslet," odpověděl víceméně obecně, čímž mi vůbec nic neřekl. Mírně se ošil, ale neodsunul se ode mě, jak jsem čekal. Jen neustále nervózně přemisťoval ruku po svém stehně. Viděl jsem, jak neví, co má dělat. A i když šéf Tomlinson je sexy maska, byl jsem rád za to, že mi dovoluje vidět pod ni.

„Nemyslet na co?"

Zahleděl se mi do očí a s mírným úsměvem na rtech udělal vážnou pomlku, než šeptem odpověděl: „Na tebe."

Pousmál jsem se a sklonil pohled. Těšilo mě, že na mě myslí jako i já neustále na něj. Že na mě musí myslet, když se musel opít, aby zapomněl...

V místnosti poté zavládlo zase to nepříjemné ticho, kdy jsme ani jeden nevěděli, co říct.

„Fúú," oddechl si nakonec hlasitě, „možná bychom, hm, to měli začít... řešit."

„Možná," přitakal jsem. Ovšem ještě dalších pár chvil bylo hrobové ticho.

„Tak jo."

„Hm?" stočil jsem na něj pohled. Zadíval se mi do očí, a i když už se chystal mluvit, zarazil se. Jen těkal očima mezi mýma. Zdálo se, jako by se v nich ztratil. Proto jsem pohledem zase uhnul a k mluvení ho ještě jednou vybídnul.

„Myslím, že víš od Nialla, že...," protáhl a hryzaje se do rtu pak s krátkými pomlkami dokončil: „že... se... mi... tak trochu... líbíš...?"

Musel jsem se pousmát nad tím, jak to řekl. Jako by snad byl nějaký puberťaček, který se ze svých citů vyznává prvně. Choval se jako malá holka, žádný šéf. Možná se rozhodl, že ho ta maska už doopravdy nebaví. Byl roztomilý.