Gayhouse

Gayhouse [sedmý díl]

~~ moc děkuju za 1K :) love, Carlie ~~

Harry's pov.

Stále polonahý jsem se válel na posteli dlouhé hodiny a plakal. Snažil jsem se přemýšlet, o všem. O Niallových polibcích, které se mi líbily, ačkoliv byly sotva z půlky takové jako ten jeden jediný maličký s Louisem. O Niallových dotecích, pod kterými jsem si stejně představoval jenom to, jak se mě dotýká Louis a zase Louis. O tom, jak jsem po Louim štěknul, že jsem se do Nialla zamiloval, i když to ani náhodou nebyla pravda. O tom, jak byl Louis pomlácený a proč to udělal. O tom, jak mě Louis už podruhé nazval. Vážně si myslí, že jsem štětka?

Brečel jsem tam, nemohl jsem přestat. Třesoucíma se rukama jsem přejížděl po své hrudi a zas a znovu si představoval, že je to Lou, to moje pako šéfovský. Jak na mě leží a líbá mě, jak mě hladí po celém těle a já dokážu jen tiše vzdychat jeho jméno. Jak mě líbá úplně všude a mezi polibky se vyznává ze své lásky a... jak si mě bere, hluboce a intenzivně.

Všechny tyto představy mě někdy k ránu ukolébaly ke spánku.

Pomalu jsem se probouzel, když už do mé nory pronikaly sluneční paprsky střešním okýnkem. Připadal jsem si jako po slušné pařbě – hlava mi třeštila, jak jsem celou noc probrečel. Otevřel jsem zaschlými slzami zalepené oči a promnul je, abych se pak mohl podívat, kolik je hodin. Mobil ukazoval půl dvanácté.

Půl dvanácté? Nikdo mi nepřišel říct, ať jdu na snídani, dokonce ani do práce v pekárně mě nikdo nehnal? Na chvíli jsem si pomyslel, že se snad všichni ztratili, nicméně v tom, že je tu až dost živo, mě ujistila souhra několikanásobných stenů a tichých nářků a proseb.

Nenamáhal jsem se s jakýmkoliv upravováním se. Tak, jak jsem usnul – pouze v džínách – jsem sešel dolu ke společenské místnosti. Na moment jsem se zarazil a vybavil si Louisova slova, že tam mimo snídaně a večeře nesmím, ale pak jsem jen kývnul hlavou, že je to jedno a že já stejně jdu na snídani, tak co.

Pomalu jsem otevřel dveře a nakoukl. Při rychlém prozkoumání místnosti pohledem jsem nezahlédl snad jedinou osobu, co by tu byla sama. Pootočil jsem hlavu a hned vedle dveří byl na stěně natištěný Luke s Michaelovou rukou v kalhotách, sténající zaláskovaná a hlavně nadržená slůvka do Mikeyho rtů. Z mého pohledu za nimi, na gauči, se k sobě mazlili James se Zaynem a ještě s Theem a opodál na zemi byli Liam s Tomem, který si výslovně užíval být bottom.

Popošel jsem dál do místnosti, snaže se zjistit, zda tu pro mě snídaně je, či nikoli. Byl jsem donucen protáhnout se těsně kolem Liama, tvrdě přirážejícího do Toma pod sebou na zemi, abych se dostal za roh. S úsměvem – protože nad takovou haldou šukajících kluků se nemůžete neusmát – jsem se rozhlédl po té části kuchyně, kde momentálně nikdo nešukal. Jen v rohu u stolu seděl Niall a jedl sušenky. Hned jak si mě všiml, roztáhl koutky do širokého úsměvu, načež kvůli natrženému rtu sykl a zase úsměv zmírnil.

Ladným krokem jsem se k němu rozešel. Zamyšleně si prohlížel moje boky a nahou hruď.

„Jaký by to bylo, kdybych si ho teď ohnul o ten stůl?" pronesl nahlas tak zamyšleným tónem, že jsem si byl téměř jist, že neměl v úmyslu doopravdy to říct. To ale nemění nic na tom, že řekl a já se tomu musel začít smát.

„Co?" nechápavě zvedl pohled od středních partií mého těla k mému obličeji.

„Řekl jsi to nahlas," sípavě jsem mu oznámil.

„Vážně řekl?" nevěřícně přivřel jedno oko a nadzvedl obočí.

„Jo, řekl."

„Nene," odporoval.