Zakázané ovoce ANEB láska mezi otcem a synem

IX.část

,,Podle mě čas, aby se Valerian oženil." Usoudila najednou Sandra, když jsme oba seděli v mé pracovně a já si procházel úřední dopisy.
   Jen jsem k ní zvedl překvapeně pohled a dál nic neříkal. Bylo vzácné, když mluvila o mém synovi, kterým pohrdá a ještě k tomu v takovém kontextu. ,,Proč se chceš zrovna v tomhle angažovat?" Napadlo mě jen. ,,Oba jeho bratři už mají manželku. Vždy jsi přece chtěl, aby s Valerianem bylo zacházeno stejně, jako s Aranem a Reem." Vysvětlila Sandra a já jsem jen ironicky přivřel oči. ,,Jen se ho chceš zbavit." Opáčil jsem a dál jsem probíral dopisy. ,,To není přece pravda! Jen jsem chtěla-" ,,Oba víme, že kdyby se oženil, musel by se přestěhovat ke své ženě stejně jako Reo, protože nemá nárok na trůn a korunu i palác nakonec převezme Aran." Odhalil jsem její záměr a moje prozíravost ji umlčela. ,,Chceš aby zmizel už od doby, kdy jsem ho zbitého dovezl do paláce. Nepředstírej, že ti na něm začalo zázrakem záležet." Dodal jsem ještě bez emoce ve tváři a otevřel jedenu z obálek nožem na dopisy. ,,Jeden by řekl, že ho ani nechceš nechat oženit." Zamyslela se nahlas po chvíli ticha a já k ní opět zvedl zrak. ,,Co tím chceš říct?" Zeptal jsem se. ,,No... vždycky jsi ho zbožňoval a byli jste si velmi blízcí a možná proto nechceš, aby odešel. Vždy bylo patrné, že mu dáváš přednost před tvými skutečnými syny-" ,,Tak dost! Odteď si dávej pozor na jazyk! Ani jedeno z mých tří dětí není nepravé... všichni jsou moji a to, že Valeriana nepřijímáš je jen tvůj problém!" Zakročil jsem hned přísně a ona jako pokárané dítě sklonila pohled. ,,A Valeriana neupřednostňuji, jen k němu mám nejblíž ze všech synů a tak spolu trávíme více času. To je přece normální." Opáčil jsem a opět se vrátil k dopisu s domněním, že je debata u konce, ale Sandra ještě dodala: ,,A přesně proto ho Aran tak nesnáší." Pochmurně jsem na ni pohlédl a ona pokračovala. ,,S Aranem máš nejslabší vztah ze všech a skoro na sebe nepromluvíte, když se zrovna nepřete." Podotkla. ,,Je to tvoje vina. Od malička jsi ho rozmazlovala a vychovávala z něj arogantního hulváta s krutými sklony, bez sebemenší disciplíny a slušnosti." Odbyl jsem ji vyčítavě. ,,Pokud viníš za jeho výchovu mě, spíš se ptej sebe, proč jsi místo Arana vychovával sirotka z ulice." Odsekla a já si úmorně povzdechl, abych ovládl zlost. ,,Tohle není pravda. O Arana jsem jevil stejný zájem dokud se ode mě nezačal vzdalovat. Neustále mě odmítal a dával mi najevo, že o mou společnost nestojí, protože jsem se mu vždy jeho špatné chování a činy snažil vymluvit a napravit to, ale on to nesnášel a byl čím dál zahořklejší. Proto dal přednost tobě, protože ty jsi ho nikdy v ničem neusměrňovala ani mu neukazovala správnou cestu." Vysvětlil jsem a ona na mě chvíli jen upírala zrak, než se jakoby pyšně pousmála. ,,Valerian... je přesný opak Arana, mám pravdu?" Zeptala se a já na ni bez odpovědi jen dál hleděl. Odpověď byla zcela zjevná. ,,Aran na Valeriana vždycky strašně žárlil a pohrdal jím, protože ho máš raději a jsi na něj pyšný, kdežto Aran tě svým chováním vždy popuzoval." Vysvětlila a já jsem na ni dál bezeslova hleděl. ,,Reo se zdá být vůči tomu prázdný a nestranný, ale Aran mi asi před rokem přiznal, že často myslí na to, že Valeriana zabije už od doby, co je tu s námi a prý na to myslí čím dál častěji." Všechny dopisy mi vypadly z ruky a já jsem v šoku zatajil dech. ,,A to mi říkáš až teď?!" Vyhrkl jsem otřesně a myslel na to, že během uplynulého roku mohl být Valerian kdykoliv zavražděn. Ani mě nenapadlo, že by to Aran nemyslel vážně, jelikož to byl proslulý sadista a vždy se vyžíval v působení bolesti a zabíjení. Už párkrát zabil členy služebnictva a jako dítě rád týral a zabíjel zvířata. ,,Nebyla jsem si jistá, jestli to myslí vážně." Rozhodila prostě rukama a já z jejího hraně lhostejného pohledu vyčetl spíše varování. Byl to signál toho, že se skutečně kdykoliv může Valerianovi přihodit něco zlého. Ještě chvíli jsem na ni otřeseně hleděl, než jsem tiše, ale přísně pronesl: ,,Vypadni." Ona jen vzdechla a splnila můj rozkaz.
    Několik dlouhých minut jsem jen seděl u stolu se zabodnutým pohledem do dřevěné desky a přemýšlel nad vším, co tu před pár okamžiky zaznělo. Následně jsem poslal služebnou, aby mi přivedla Valeriana a s těžkým srdcem jsme čekal na jeho příchod a popocházel před oknem.
    ,,Volal jsi mě, otče?" Ozval se pak ten andélský hlas od dveří, ale já jsem se na něj stále otáčel zády, protože jsem se mu nemohl podívat do očí. ,,Zavři dveře a pojď dovnitř." Řekl jsem jen. ,,Ale ne... co se stalo?" Zeptal se starostlivě, protože jako vždy pozná, jak se cítím. Jen jsem ztěžka povzdechl a opřel se rukama o parapet. Valerian ke mě přišel a položil mi ruku na rameno. ,,Tak pověz... co je?" Hlesl a já jen ztěžka zavřel oči. ,,Musíš odsud pryč." Vydechl jsem konečně bolestně a on ze mě ruku s šokem v očích sundal. ,,Cože? Jak to myslíš?" Chtěl vědět po chvíli ticha a mě se do očí vehnaly hořké slzy a konečně jsme mu věnoval pohled. ,,Musíš odsud odejít, aby jsi byl v bezpečí. Dnes jsem se dozvěděl, že ti nejspíš hrozí smrt." Vysvětlil jsem se zlomeným hlasem a chytil mu hlavu do dlaní. Když jsme se díval do těch vyjevených nevinných modrých studánek, pukalo mi z toho srdce. ,,Kdo mě chce zabít? Sandra?" Napadlo ho se strachem v očích. ,,Prý Aran, ale já se vsadím, že ho v tom podpořila, možná to byl celé její nápad. Poznal jsem, že chystá něco zlého a rozhodně tě tu teď s nimi nenechám." Řekl jsem rozhodně a přitiskl jsem si ho na hrudník. ,,Nedovolím, aby se ti něco stalo a proto tě pošlu na Gabru." Usoudil jsem. Gabra byl malý ostrov, na kterém jsem měl menší zámek. Ale jakmile jsem vyložil Valerianovi plán, hned se ode mě odtáhl a úzkostlivě zaprotestoval: ,,Ale já nikam nechci! Já chci být s tebou! My se nemůžeme rozdělit!" Hned jsem ho chytil za ramena a snažil se ho uklidnit. ,,Jen klid broučku, budu tam za tebou neustále jezdit neboj se." Ujišťoval jsem ho a jeho zoufalý pohled se ale nijak nelepšil a nakonec si zakryl rukama obličej a vypukl v pláč. ,,Ne, to ne... tohle mi nesmíš dělat, zlatíčko..." Vydechl jsem zničeně a opět si ho přitáhl k sobě a pevně ho objal. Plakal tak zoufale a bolestně, že i mě se z očí spustily slzy. ,,Neposílej mě pryč! Prosím tě tati." Vzlykal a schovával hlavu do mého hrudníku a já pochopil, že beze mě nemůže být a stejně tak já ho nemůžu opustit. Naše pouto otce a syna je příliš silné a oba jsme na sobě závislí.
    ,,Ale... ty budeš v nebezpečí..." Pronesl jsem se strachem a snažil se něco vymyslet. Valerian se při tom konečně trochu uklidnil a zvedl ke mě pohled. ,,Nemůžu být bez tebe." Vzdechl nešťastně a já jen bezradně hleděl na ta uslzená očka a haldil jsem ho po tváři klouby prstů.
   Byl jsem rozpolcen a nevěděl, co dělat, když v tom si stoupl na špičky a za týl hlavy si mě přitáhl do hlubokého polibku. ,,Já tě neopustím." Vzdechl a vsunul mi jazyk do úst. ,,Mhhh." Vzdechl jsem jen a poddal se návalu rozbouřených emocí stejně jako on. Naše polibky se ihned staly hladovými až úpěnlivými a já pocítil nátlak jeho těla, při čemž jsem zády narazil do stolu, na který jsem se instinktivně posadil.
   Valerian se rozkrokem hned natlačil na můj a pokračoval v hlubokých polibcích, které si ode mě hladově bral. Byl ve svém počínání velice temperamentní a řekl bych, že až dravý. Věděl jsem, že je to moje vina, protože jsem ho vyděsil. Malém jsem ho připravil o to nejdůležitější, co má a to jsem já. Nepochopil však, že jsem měl pouze dobré úmysli za účelem ho udržet v bezprostředním bezpečí.
   Najednou mě napadlo, že navzdory faktu, že je Valerianovi už 23 let, je ke mě upnutý, jako malé dítě k matce, které začne šílet ve chvíli, kdy má pocit, že ho matka opouští. Při tom přirovnání mi hned do mysli naskočilo jeho kojení. Už dlouhou řadu let ho nechávám pít z mých prs a to je možná důvod jeho upnutí ke mně. Vybudovali jsme si tím k sobě pouto, které je v té nejsilnější fázi vztahu mezi rodičem a dítětem. Ke všemu se milujeme také fyzicky a tím jsme zřejmě ještě překonaly dané standardy. Za normálních okolností bych to jako obvykle s radostí obdivoval a byl pyšný, ale nyní naše láska stojí v cestě. Nemůžu ochránit svého syna, když nebudeme schopní být od sebe.
    Během mých hlubokých myšlenek mě už Valerian stihl položit na záda a zbavit mě kalhot i spodního prádla. Nohama jsem obmotával jeho trup a on mě horlivě líbal krk a dekolt. Pak se vspřímil a rozthl mi rázně košili, načež všechny knoflíky odletěli na zem. S divokým zavrčením se vrhl na má prsa a začal je sát, kousat a dělat na nich svoje značky. ,,Ah... Valeriane! Dost! nic nesmí být vidět!" Zavzdychal jsem mezi rozkoší, ale můj syn se zdál být nezastavitelný a byl plný nekontrolovatelné touhy o čemž jasně značila jeho velká a vlhká pulzující chlouba, která se třela o tu mou. ,,Jsi můj... jenom můj!" Pronesl tvrdě a divoce do mě v ten okamžik zasunul penis až po kořen. ,,Ghaaah!" Zavzdychal jsem bolestí i slastí zároveň a obrátil očí vsloup zatímco jsem zaryl nehty do jeho zad. Valerian využil příležitosti a do pootevřených úst mi strčil jazyk a já mu ihned odpovídal tím svým.
   Vyhrál a naprosto se mě zmocnil. Chtěl jsem, aby si mě vzal tím nejtvrdším způsobem a on to také udělal. Začal mě šukat s takovou horlivostí a prudkostí, že mi během prvních pár minut začalo samo vytékat mléko z nateklých prs. Musel jsem si zakrývat ústa rukou, abych nebyl slyšet na chodbu, ale stejně se ozývalo hlasité vrzání stolu.
    Čím více jsem do něj zarýval nehty, tím silněji do mě přirážel. Bolelo to, ale zároveň to byla asi ta nejlepší soulož, kterou jsme od doby prvního sexu měli. Už jsem samou slastí ani nedokázal otevřít oči a jen jsem omámeně mžoural a vnímal jen jeho velký, tvrdý penis, jak se opakovaně vrací a ničí mi prudkými nárazy nitro. Bylo to tak dobré, až jsem se začal dostávat do stavu, který se podobal extázi nebo silného opilství a veškerá realita pro mě byl jen Valerian a naše dokonalá soulož. Vlastně jsem si ani neuměl představit, že by to skončilo a žil jsem v myšlence, že si mě můj milovaný syn bude takto tvrdě brát už navždy.
    Z naprostého omámení mě probral až postřeh mého těla, které přestalo cítit žádoucí přírazy a zároveň zoufalý hlas mého syna: ,,Ale ne..." Vzdechl s úzkostí v očích, které upíral na dveře a mě to celé došlo. Zalapal jsem po dechu a ihned zaklonil hlavu, abych mohl vidět na vchod za mnou. Vytřeštil jsem v ohromení oči, když jsem spatřil Arana, který na nás stejně šokovaně upíra zrak.
    Po napjatém tichu, kdy se nikdo ani nehnul se Aran nezmohl na nic, než rychlí odchod.
   Pak už se tichem rozezněl jen Valerianův mělký a zrychlený dech. Sotva jsem k němu vzhlédl, slezl ze mě, padl s pláčem na kolena a zničeně naříkal: ,,Je to moje vina! Co jsem to provedl?! Přestal jsem se ovládat a způsobil jsem něco strašného!" Z celé situace jsem byl také omráčený nehorázným způsobem, ale moje otcovské pudy mi nedovolily nechat syna propadnout panice. 
    Ihned jsem si natáhl kalhoty a sedl jsme si na zem k němu, abych ho mohl konejšivě obejmout. Okamžitě obmotal ruce kolem mého krku a plakal mi do ramene. ,,Odpusť mi, prosím! Tohle jsem nechtěl!" Vzlykal a já ho hladil v jeho divokých vlasech. ,,Jsme v tom společně. Není to tvoje chyba i já jsem to chtěl." Hlesl jsem a políbil ho do vlasů. ,,Bože, tati... co s námi teď bude?" Zasípal roztřeseně a nad tím jsme se i já na chvíli zamyslel.
    Když Aran prozradí náš milostný poměr Sandře, ona se postará, aby se zpráva roznesla po zemi. Možná se jí právě v tento okamžik dostává oné informace. Nebylo možné tomu zabránit ani proces omezit či zpomalit a to mě přivedlo k podstatě celého problému.
    ,,Teď vyjde pravda konečně najevo." Hlesl jsem smírně a skutečně jsem začal pociťovat něco jako volnost. Valerian se ode mě pomalu odtáhl s udiveným výrazem a slzami v očích. ,,Nebudeš tomu chtít zabránit?" Zeptal se a já mu jen s úsměvem utřel tváře. ,,A proč bychom to vlastně dělali?" Odvětil jsem na otázku otázkou a Valerian byl ještě více překvapený a plný otázek. ,,Jsem král a ty jsi princ. Čeho bychom se měli vlastně bát? Všichni ostatní jsou oproti nám tak malincí." Hlesl jsem a pohladil ho po tváři, ve které měl stále vepsaný údiv. ,,Myslím, že dnes byla opět projevena vůle bohů, kteří nám v naší lásce po celou dobu žehnají. Chtějí, abychom se přestali skrývat." Usmál jsem se a spojil jsem jeho čelo s mým. ,,Tak jen ať to všichni vědí... my musíte být odvážní a ukázat bohům a především sami sobě, že naše láska obstojí a překoná všechno." Dodal jsem s jistotou a byl stále z mých slov pln úžasu. ,,Jsi na to připravený, můj sladký princi?" Zeptal jsem se ho a on po chvíli jen zavřel s nádechem oči a s vervou pokýval hlavou. ,,S tebou zvládnu cokoliv." Řekl vážně a naklonil se ke mě pro polibek, ale než se naše rty spojily, dveře se náhle rázně rozletěly a v nich stála Sandra s vyjeveným pohledem na nás. ,,Je to pravda?!" Vyhrkla a oba dva jsme se zvedli ze země. ,,Co je pravda?" Zeptal jsem se s nadhledem a upravil si košili bez knoflíků. ,,Prý tě šukal!" Skoro to vykřikla a pohlédla otřeseně na Valeriana. Jen jsem se pousmál a obrátil jsem se na něj. ,,Ani nevíš, jak je v tom dobrý." Pronesl jsem šibalsky, nadzvedl mu bradu a políbil jsem ho upřímně na rty. Valerian mi po doznéní polibku věnoval láskyplný úsměv a pak pohlédl drze na Sandru, která byla mým výstupem naprosto uzemněná.
   Chvíli na nás jen visela pohledem s ústy do kořán a pak spustila. ,,Co je tohle za nechutnost?! Co to má být?!" Vyštěkla a já se stále jen usmíval, při čemž jsem chytil svého syna za ruku. ,,Nevím, co ti na to říct. Ale doufám, že víš, že ti do toho nic není." Odvětil jsem prostě. ,,Tak nic není?! Já jsem tvoje žena!" Rozkřikla se a ukázala při tom prstem na sebe. ,,Ale konečně chápu, proč jsi toho bastarda dotáhl... celou dobu jsi předstíral, že je tvůj syn, aby jsi s ním mohl tajně píchat!" Prskla rozhořčeně a já se rozhodl vyjít s celou pravdou na světlo. ,,V tomhle se pleteš. Valerian je moje krev stejně jako Aran a Reo. Měl jsem s jeho matkou kdysi poměr a ta pak zemřela. Tajili jsme jeho pravý původ kvůli bezpečnosti." Přiznal jsem vše a Valerian se na mě s překvapeným pohledem pousmál. ,,Ale v jednom pravdu máš, Sandro..." Začal pak můj dyn a vrátil pohled zaražené královně. ,,Od doby, co je mi šestnáct let si svého otce tajně beru. Spali jsme spolu už nejméně milionkrát a věř nebo ne... ani jednou jsi mu u toho nechyběla." Řekl provokativně do obličeje vzteky rudé ženy, která už svůj hněv nedokázala vystát a rázně se rozešla k mému synovi: ,,Ty ohavný potkane! To všechno ty!" Křikla při tom rozlíceně a brala do ruky nůž na dopisy ze stolu, který plánovala zabodnout do Valeriana. Ihned jsem její ruku s dýkou chytil a páčivým pohybem ji donutil ji pustit k zemi. Ona jen při působení chvatu bolestně zaúpěla a rozezněl se cinkot kovu, který dopadl na zem. Následně jsem ji chytil pod krkem a přirazil ke zdi. ,,Za tohle se tě zříkám a jsi od tohoto okamžiku zbavena funkce i titulu královny. Stejně tak se Valerian stane právoplatným dědicem trůnu jakožto prvorozený syn." Pronesl jsme neústupně blízko jejího obličeje a ona i přes těsno na jejím krku zalapala po dechu. ,,Vypadni odsud a vezmi Arana sebou. Oba vás s okamžitou platností vyhošťuji z paláce." Dodal jsem jen pohrdavě a pustil ji, načež na mě jen skoprněle hleděla, jako by tomu nemohla uvěřit. ,,Král ti něco řekl. Vypadni" Připomněl jí chladně Valerian a ona mu věnovala snad ten nejvraživejší pohled, který mu kdy věnovala. ,,Jak se opovažuješ?" Pronesla zlostně a Valerian k ní jen rázně přistoupil a ostře řekl: ,,Už nejsi moje královna." A uštědřil jí facku po které byla Sandra ještě více v šoku.
    Tohle chování se Valerianovi nepodobalo, ale měl jsem pro to naprosté pochopení, když ho ona uhodila za celou tu dobu nejméně tisíckrát. Zasloužila by mnohem víc, ale řekl bych, že po odebrání jejich privilegií a nejvyššího pohodlí se její život nekonečně znepříjemní.
    ,,Tak už táhni a vezmi si toho svého spratka sebou!" Zvýšil na ni hlas černovlásek, když se ani po facce neměla k odchodu. Očividně jí nahnal strach, protože se jen poníženě chytila za rudou tvář a začala odcházet, ale ještě se přece jen zastavila mezi dveřmi.
  ,,Dobrá... už mě tu nikdy neuvidíš Magnusi, ale postarám se o to, aby tohle o tobě všichni viděli. Budeš žít v hanbě a posměchu už po celý život a stejně tak i Valerian za to, jak nechutné spojení jste mezi sebou vytvořili. Všichni bohové vám budou plivat do tváře a prostý lid vámi bude opovrhovat!" Procedila nenávistně při odchodu. ,,Tak bezdůvodná a prázdná nenávist se nás nikdy nedotkne. Budeme žít šťastně a volně, na rozdíl od tebe a lidí, kteří vyžívají jen z nenávisti, lží a marnosti." Řekl Valerian upřímně a já v duchu souhlasil a cítil vůči němu hrdost.
   Sandra za sebou jen znechuceně zabouchla dveře a tím definitivně zmizela z našich životů.
   
,,Díky." Řekl tiše Valerian, když ke mě přistoupil a s pohledem na dveře mě chytil za ruku a opřel hlavu o mé rameno. ,,Měl jsem jí ten nůž vrazit do srdce, ale nemohl jsem zabít matku mým dětem." Přiznal jsem pochmurně a on mě s úsměvem vetkl pusu na rameno. ,,Ona stejně srdce nemá." Utrousil ironicky a já ho pevně objal. ,,Už nám nebude otravovat život a Aran tě neohrozí." Poznamenal jsem úlevně a on se jen pousmál. ,,Co bude teď?" Zeptal se pak a já už věděl, co udělám jako první věc a pohlédl mu vážně do očí. ,,Zajistím ti následnictví." Odvětil jsem prostě. ,,Víš dobře, že jsem o korunu nikdy nestál." Namítl lehce ironicky Valerian s úsměvem. ,,Vždycky mě děsila představa, že trůn získá tvůj sadistický bratr. Představa jeho vlády mě děsila ještě víc a proto to nesmíš odmítnout Valeriane." Řekl jsem upřímně a podíval se mu vážně do očí. ,,Kdysi jsi řekl, že jsem čestný, chrabrý a mám velké srdce ze zlata. Myslím, že přesně takový jsi i ty a proto musíš být příští král." Vysvětlil jsem a položil mu ruku na rameno. ,,Podle práva prvorozeného a tvých předností jsi ten nejvhodněší následník." Konstatoval jsem. ,,Jsem ale pořád levoboček." Nadnesl připomínku a já ho chytil za ruce. ,,To také co nejrychleji zařídím. Bude z tebe právoplavný dědic trůnu." Ujistil jsem ho jistě a on na mě nejistě koukal. ,,Ale slib mi, že budeš králem, co nejdéle." Hlesl pak a já mu vzal s úsměvem hlavu do dlaní. ,,Tak dlouho, jak mi jen čas dovolí tu s tebou být, má lásko." Odvětil jsem a jemu se okamžitě roztáhla úzkost v očích, jako by se opět bál, že ho opět opouštím. ,,Vím, že se to jednou stane a že nakonec odejdeš... jen nevím, jestli to zvládnu. Jsi můj život, jsi moje láska a jsi můj zachránce. Nedokážu si představit, že tady nakonec budu bez tebe." Vzdechl nešťastně, chytil moje ruce a klouby prstů si přitiskl ke rtům. ,,Co když přijdu o rozum? Co pak bude s královstvím?" Pronesl úzkostlivě a zavřel při tom těžce očí. Chvíli jsem na něj jen dojatě koukal a pak jsem věděl přesně co říct. ,,Vždycky jsi byl neuvěřitelně laskavý a obětavý člověk a přesně proto to dokážeš. Pro blaho lidu to překonáš, protože jsi silný, zlatíčko. Vím, co všechno v tobě je a vím, že bys nikoho nenechal v úzkých. Budeš úžasným králem a já vím, že tě lidé budou milovat a že tvoje vláda přinese ještě větší blahobyt a mír. A nebudeš mě k tomu potřebovat, protože je to v tobě." Řekl jsem se vší jistotu a jemu se do očí hrnuly slzy. ,,Vše, co jsem, je jen díky tobě." Zašeptal a po tváři mu stekla slza. ,,A za to tě budu navždycky milovat tak, jak to žádný člověk na světě nedokáže." Hlesl s tou největší pokorou a já mu vetkl ten nejupřímnější polibek. ,,Tohle musíme zpečetit, Valeriane. Teď a tady." Vzdechl jsem a políbil ho na čelo. ,,Ano, musíme." Souhlasil toužebně a ještě si mě přitáhl za holé boky pod rozepnutou košilí do polibku, při kterém jsme se přesunuli na zem a pokračovali tam, kde nás Aran vyrušil.