„Já to nedokážu! Nemůžu tam jít! Chápeš to?! To, co jsem tam prožila, mi brání projím tím peklem." Vyšilovala jsem jako dítě, které se bojí výšky, na horské dráze. „ Ale chápeš, že já s ním prostě mluvit nedokážu? Hrozně moc bych chtěl... chtěl bych se mu omluvit za všechno, co kvůli mně musel prožít. I ty. Mrzí mě to..." Lex se opřel zády o ledové stěny jeskyně. Sebrala jsem veškerou odvahu, kterou jsem za léta strávená zde pobrala. „ Možná nejsi nejkrásnější, nejrychlejší nebo nejsilnější. Ale máš tu nejčistější duši jakou znám. Pokusím se, abys mohl naplnit svému úkolu. A aby ses nemusel dál trápit." Položila jsem mu ruku na rameno a roztáhla ruce. Plíce se mi plnily vzduchem, když v tom jsem zaslechla jemné chraplání říkající...