Bílý sníh

1.

„Dobré ráno." Věta, která mě probouzí každé ráno. Ještě nechci vstávat. Miluju měkkost své pokrývky a polštáře. Najednou mnou prodeje prudký pohyb a moje hlava je v ohni. „Můžeš toho nechat, prosimtě?" vyštěkla jsem a odpovědí byl pouze úšklebek muže stojícího vedle mé postele. Fryd. Abych byla přesná - muž to zrovna nebyl, ale nebyl to ani chlapec. Nevím kolik mu bylo přesně, ale vypadal asi na dvacet. Je dosti pohledný. Má vlnité oříškové vlasy nad ramena. Už jsem ho delší dobu nestříhala - měla bych si s tím pohnout, než nám začne balit sousedy jako Frydelie. Mimochodem - jeho celé jméno je Frydel. Příjmení neznám. Tělo má vypracované, ale pořád ho schovává (prej abych se taky mohla soustředit a jenom neslintala). Jak jde asi poznat, je trochu drzý a sebevědomí mu nechybí. Máme jen jednu věc společnou - barvu očí. Oba dva máme smaragdově zelené oči. Avšak já mám na levém oku malý hnědý flíček. Fryd nosí téměř pořád zašedlou (kdysi bílou) košili rozeplou na dva knoflíčky u krku. Momentálně je jen v trenkách, protože mu slibuju už dva dny, že mu zašiju jeho kalhoty po kolena. On jim nějak říká, ale já si to nepamatuju. Nejradši bych ty kalhoty vyhodila a koupila mu nové, ale nemáme peníze. Aby bylo jasno - nechodíme spolu ani nejsme rodina! Jsme jen přátelé po celé roky. V mých třinácti mě objevila družina loupežníku v Zimním lese. V té družině byl i Frydův starší bratr Mitz. Nevím kolik bylo ani jemu. Myslím, že už to možná nepočítají. Jo, málem bych zapomněla - jsou to Stvoření. Stvoření nejsou lidé ani něco speciálního. Bývají to míšenci elfů a nějakých lesních duchů a přízraků. Jejich matku jsem chvíli znala. Po ní máme dům, ve kterém bydlíme. Je to malá chata o dvou patrech a pár pokojích. když se řeknou patra, nepředstavujte si nějaký hotel, panelák nebo velký dům. To druhé patro byla více méně půda. Na té jsme s Frydem spali. Byly tam dvě postarší postele. V prvním patře byly tři místnosti a chodba. Když jste otevřeli vchodové dveře vešli jste do ní. Na jejím konci se nachází kuchyně. Je malinká - máme v ní pec, skříňky a jeden velký stůl uprostřed místnosti. Po celé levé straně chodby jsou fotky Frydovy rodiny. Na jedné jsem dokonce já. Je to fotka pět let stará. Ten den mě přivedl Mitz z toho lesa a prohlásili mě členem rodiny. Po pravé straně je jeden vchod a vedle něj dveře. Dveře vedou do koupelny a vchod do místnosti, která bývala krásný obývací pokoj. Nevím, co přesně se stalo, ale teď je v ní jedno velké křeslo s obrovským škrábancem na boku. Naproti křeslu je konferenční stolek a rozkládací gauč. Hned naproti vchodu je malý krb, kterým se vytápí polovina domu. Naštěstí žijeme v Podzimní sekci, takže nemusíme topit často. Naše země je rozdělena do čtyř sekcí - Zimní, Květnatá - jarní, Slunečná - letní a Podzimní. Máme jednoho knížete, který dohlíží nad celým Ksychzisem - naší zemí. Netuším proč má tak pitomý název. „Zase sis přeležela svou milou část mozku, co?" Uslyšela jsem vedle sebe. Stáhla jsem si pokrývku z tváře a protočila oči.„Tohle vychované děvče nedělá," pokáral mě a já měla chuť mu jednu vrazit. „To bych to vychované děvče musela být," odvětila jsem a vyplázla na něj jazyk. Fryd se uchechtl a popadl košili, která ležela u nohou jeho postele.„Když už nejsi vychovaná, jsi alespoň hezká, to by ti mohlo zvýšit cenu." Zapl si knoflíky u košile a otočil se ke schůdkům vedoucí z půdy - naší „ložnice".„Přestaň s tím. Prosím. Víš, jak mě to děsí." Začala jsem žmoulat roh mé peřiny.„Obleč se a pojď dolů. Udělám něco na snídani." To byla jeho jediná odpověď. Měla jsem chuť po něm zařvat ty nejhorší nadávky, jaké jsem znala. Bála jsem se, že přemýšlí o tom, že by mě slutečně prodal. Udělal by to? Co by z toho měl za nevýhody? Zbavil by se mě. Dostal by peníze a možná i nějakou pěknou kouzelnou dívku. Tuhletu věc jsem na naší zemi nesnášela. Já jsem člověk. Což mě dělá něčím méně cenným. Kdysi prý lidé a magické bytosti byli rovné. Nikdo se neprodával, nebyli žádní otroci nebo děvky. Teď se lidi prodávají občas bohatým elfům nebo vílám. Já nemám žádnou rodinu, tak jsem snažší na prodej. Do toho jsem celkem hezká. Možná bych měla vysokou cenu. Jenže neznám mravy a jsem drzá. Pokud jste dívka pod dvacet - což já jsem, tak bych mohla dělat děvku nějakému vysoce postavenému elfovi. Oficiálně se nazývají společnice, neoficiálně konkubíny. Já jim však říkám děvky. Frydovi to přijde vtipné. Já to říkám, aby mě snad neprodal. Do té doby, co tu byl Mitz bych se toho nebála, ovšem teď? Jsme tu jen já a Fryd. Jejich matka zemřela před dvěma lety. Byla to elfka. Jejich otec byl odvlečen jedním bohatým člověkem. Ano, občas se stane, že se i stvoření nebo magická bytost prodá nebo odveče a bude působit jako otrok. Dělají to tak většinou lidé, kteří si myslí, že jsou lepší než víly a mají hodně peněz. Frydův otec byl víla. Dokázal ovládat mysli a činnosti lidí. To po něm udědil i Fryd. Rád to používá i na mě. Dokáže dokonce zabít pouze myšlenkou. To je ten důvod proč unesli jeho otce. Natáhla jsem se pro béžové tričko, které kdysi patřilo Mitzovi a hodila ho na sebe. Bylo mi po půlku stehen. Pod něj jsem si navlékla černé šortky z teplákoviny. V zrcadle nešly vidět, protože byly kratší než to tričko. Takhle jsem se cítila pohodlně. Nechtěla jsem se na sebe v zrcadle dívat moc dlouho, protože bych zase začala se skoumáním sebe sama. Rychle jsem si projela vlasy kartáčem a upletla si dva copy. Měla jsem husté vlnité blond vlasy. Ne tu nazlátlou blond, ale tu spíše do světla. Takovou tu jako seno. Šedivou, bílou, ale přesto hrozně jemnou a klidnou. Kamilla - Frydova a Mitzova matka mé vlasy milovala. Vždycky chtěla, abych si je nechala narůst dluhé, ale já nechtěla. Poté co zemřela jsem si je nebyla schopna ostříhat. Nechávám si je růst pro ni. Rychlými skoky jsem seběhla schody, kterými jsem se dostala ven. Přeběhla jsem do chodby a otřásla se. Bývají tu chladná rána a teplá odpoledne. V chodbě jsem cítila vůni slaniny a vajíček. Já jsem tvrdila, že si žijeme jako v luxusu. Fryd si myslel opak. Občas jsem se kvůli tomu hádali, ale dneska jsem na to neměla náladu. S bosými chodidly jsem odtančila do obýváku a rovalila se v křesle. Přejela jsem si rukou po noze a podrážděně jsem si odfrkla. Bylo zase načase, abych se oholila. Nesnášela jsem to. Ovšem zákon platil jasně. Ve všech sekcích krom Zimní musí být žena oholená. Ať už je člověk, stvoření nebo magická bytost. Výše postavené ženy mohly pít speciální nápoj, po kterém jim nedorůstaly po nějakou dobu chloupky. My jsme stěží měli na oblečení a jídlo. Tohle by bylo jen rozhazování peneži, které jsme neměli. Měli jsme štěstí v tom, že Fryd zdědil tu chopnost po otci. Fungovala i na zvířata, takže dokázal jen myšlenkou zabít například jelena. Já jsem ho pak stáhla z kůže a vzala ji na trh. Fryd mezitím připravil maso. Takhle to u nás chodilo. Od sousedů, nebo z trhu jsme meli zbytek jídla. Nedávno jsme si však koupili pár slepic a kohouta, takže máme domácí vajíčka. Pokud jich máme hodně a nerozdáme je sousedům, tak je prodáme na trhu. Celkem nám to fungovalo. Bohužel jsme cítili, že zima bude letos drsnější než obvykle. I když jsme byli rozdělení do sekcí a v nich bylo neustále stejné roční období, tak se i tak měnily měsíce podle skutečného běhu ročních období. V létě bylo víc teplo a sucho. V zimě to bylo naopak. Často sem nezavítala zvířata po týdny, protože bylo několik dní hnusně. To nás jednou málem zruinovalo. Stalo se to loni. Chvli poté, co zemřel Mitz. Měli jsme koně. Kdysi, když mě našli, tak jsme měli dva koně. Jeden byl můj a druhý Mitze. Když došlo na loňskou krizi, tak jsme museli jeho koně prodat. Můj zemřel před třemi lety. Dost mě to vzalo. Bohužel o rok později zemřela Kamilla a o další rok později Mitz. Tohle přemýšlení mě bolelo hrozně moc. Já jsem totiž Mitze milovala. Byl asi o dva roky starší než Fryd (teda, nevím jak to mají stvoření, ale takhle by to přibližně řekl člověk). Když mi bylo sedmnáct, čtyři roky poté co mě našli, jsem šla s Mitzem na procházku. Bylo to v den mých narozenin. Procházeli jsme se jarním podzimem. Ukázal mi nádhernou cestičku. Šlo se asi půl hodiny po lesní cestičce. Vypadala celkem obyčejně. Ovšem, když jsme se dostali do jednoho bodu, Mitz se zastavil. Sklonil hlavu k zemi, zavřel oči a soustředil se. Vždy, když se soustředil, tak jemně pokrčil čelo a nadzvedl jedno obočí. V tu chvíli jsem si ho začala prohlížet jinak než dříve. Měl strniště po celé tváři, ale bylo moc dlouhé. Prostě takové roztomilé. Měl tmavě hnědé vlasy. Krátké, ale delší než krátké. Zároveň nebyly dlouhé. Když sklonil hlavu, prameny mu spadly přes oči. Po chvíli se zadíval přímo před sebe. Jedno oko měl hnědé a druhé zelené. Ne tak jasně jako já a Fryd. Bylo více to šeda a hněda. Avšak vypadalo jako oko pravého lovce. Byl prý více po jeho otci a Fryd po matce. Byla pravda, že si byli s Kamillou celkem podobní. Vzduch najednou nějak zjemněl. Mitz se usmál a otočil ke mně. Natáhl ruku a pokynul mi, abych se jej chybila. Udělala jsem, o co mě žádal a přistoupila blíže k němu. Když jsem vložila ruku do jeho dlaně, stistkl mi ji jemně, přesto pevně. Rozbušilo se mi srdce tak prudce, že jsem málem omdlela. Nikdy se ke mě takhle přímo a mířeně nedotkl. Zvedl naše ruce a položil je mou dlaní na strom stojící před námi. Najednou mnou projel nepříjemný záblesk. Můj první kontakt s magií. Když jsem otevřela oči, stála jsem na obrosvké louce ohraničené lesem. Mitz stál vedle mě a stále držel mou ruku v sevření. Cítil moji radost a nadšení. Nechápala jsem, jak jsem se sem dostali, protože tohle byla jarní nebo letní louka. Ne podzimní. O těchto kytkách jsem pouze četla v knížkách. Mé nohy převzaly kontrolu nad tělem a rozběhly se vstříc tomu teplu, které mnou proudilo. Pak jsem sebou sekla do trávy a nechala se vábit a uklidňovat vůní všech těch květin. Nedokázala jsem se přestat smát. Pomalým tempem ke se ke mně přibližovat Mitz. Měl klidný výraz jako vždy. Ovšem b tu chvíli v tom bylo něco víc. V tu chvíli jsem si všimla - něměl u sebe žádnou zbraň, což znamenalo, že mi věřil a považoval toto místo za stoprocentně bezpečné. Těžce dosedl do trávy vedle mě. Konečně jsem překonala šílené množství pocitů v mé hlavě a zavřela oči. Hrudník se mi pomalu zvedal a snižoval. Najednou se něco dotklo mého čela. Necukla jsem sebou i přesto, že jsem se třásla celá, při zjištění, co to bylo. Mitz mi přejížděl jemně prsty po tváři, hrál si s mými vlasy a broukal si nějakou písničku. Otevřela jsem oči, abych zjistila co má na mysli, když v tom jsem se zarazila. Ještě než jsem stihla pořádně zachytit světlo venku, už byly oči zavřené zas. Jediné, co jsem vnímala byly jeho rty na mých. Odtáhl se, aby mi z očí vyčetl reakci. Já se pouze usmála.„Jsi tak roztomilá, když se červenáš," pronesl klidným hlubokým hlasem. Rychle jsem si dlaněmi zakryla obličej a začala se smát. Následoval mnohem hlasitější a hrdelnější smích, vycházející z člověka po mé levici. Nikdy jsem ho neslyšela se takto smát. Z ničeho nic moje hlava ležela vedle té jeho. Naše těla v objetí. Mluvili, povídali si a smáli jsme se po několik dalších hodin.