Nakonec jsem přece jenom usnula a víceméně jsem prospala celou cestu Prahou. Maximálně jsem trochu pootevřela oči, když jsme jeli tunelem. Probrala jsem se až někde u Loun. Při příjezdu do Chomutova už jsem byla dostatečně vzhůru.
"Chceš se stavit v KFC nebo v mekáči?" otočil se na mě André.
Zauvažovala jsem. Kuře nebo hovězí? Nakonec jsem dostala chuť na slaninu. Proto jsme to vzali před mcdonaldové okénko pro řidiče a na sedačce vedle mě někde v papírové tašce na mě čekal Big Tasty Bacon a hranolky. Ty mají stejně lepší ne v KFC. I když ono to stejně vystydne, než dojedeme domů.
"Pustíme si Přátelé?" navrhl André a zapnul Netflix.
"Já bych měla spíš chuť na Sex ve městě," navrhla jsem.
"Pff, zapomeň, na tu slaďárnu pro pamětníky nekoukám," zavrtěl hlavou.
"Vždyť je to jenom o pár let starší než Přátelé," namítla jsem a vytáhla ze skříňky tři talíře. "A co tam dát třeba Mandaloriana? Tu pátou sérii jsme ještě nedokoukali."
"Ještě jsem neviděla finále čtvrtý," vytáhla jsem I skleničky. "Dejte mi tam ale na chvíli zprávy."
Koutkem oka jsem zahlídla, jak jsi vyměnili pohledy, ale ani jeden z nich nic nenamítali. Položila jsem nádobí na stůl, a zatímco si kluci vybavovali jídlo z tašek, já jsem překvapeně koukala na zprávy. Předtím v autě jsem neměla zapnuté obrázky a až teď jsem viděla, jak to vypadalo. Ta silnice byla kompletně zničená. Už tam nebylo nic, co by přehrazovalo vody, aspoň ne v tom místě. Pár okolních vesnic bylo zničených. Další poničený, kvůli vodě, která je zaplavila.
"Současný počet mrtvých je 24, dnes jich pět I přes péči lékářů podlehlo zraně..." mluvila reportérka přímo z místa. Víc toho říct nestihla, protože ji přerušila ikonka Netflixu.
"Sorry, ségra, ale teď má být ten díl, kde si prohodí byty," namítl André a odložil mobil.
"Jak to vlastně dopadlo s ostatními ze školy?" natáhla jsem se pro studenou hranolku, zatímco Michel dal první talíř do mikrovlnky.
"Trochu pomlácení, ale jinak v pohodě. Jenom ty jsi tomu byla nejblíž," řekl André a potvrdil mi, co jsem si myslela. Kdyby se stalo někomu něco dalšího, tak bychom se v nemocnici potkali.
"Jsi v pořádku, to je hlavní," položil mi Michel ruku na rameno."I Jirka je prý v pohodě."
"Ten mě zrovna už moc nezajímá," přiznala jsem. Jo, byla jsem ráda, že se mu taky nic nestalo, ale to samý můžu říct I o zbytku spolužáků. "Rozešli jsem se."
"Jo!" André nastavil vysoko ruku a plácl si s Michelem. Zamračeně jsem se na ně podívala.
"Promiň," omluvil se mi za to Michel. "Ale vážně tě byla pro toho namachrovanýho sporťáka škoda."
"Jo, co jsi na něm viděla?" přidal se André.
"Ty máš co říkat, pane Střídám-holky-jak-na-běžícím-páse. A nikdy jsi žádnou nepřivezl domů," oplatila jsem mu to.
"Copak můžu za to, že než se dostatečně poznáme, tak mezitím objevím jinou."
Protočila jsem oči a vzala si další hranolku.
Večeře a neochota se zvednout od stolu, nám zabrala celkem tři díly Přátel. Ani mě moc netrápilo, že jsem si neprosadila Sex ve městě. Pustím si ho za chvíli až budu v pokoji. Mám na to celý zbytek večera, než bude čas jít spát. A taky se konečně dostanu na svoje sociální sítě. Na Andrého tabletu mi nešlo se přehlásit na svůj. Takhle to dopadne, když si utopím mobil a hodinky.
Jak jsem čekala, měla jsem tam spoustu zpráv. Napsal mi víceméně každý ze třídy, pak I pár dalších lidí ze školy. Dokonce jsem tam našla I jako úplně nejstarší otázky, kde jsem a jestli jsem v pořádku. Podle času to muselo být krátce po té nehodě, kdy si můj mobil byl asi už zaplavat. Naštěstí většinu lidí uklidnil status, který mi napsal Michel na zeď ze svého profilu, že jsem v pořádku a že mi nic není. Tohle mě inspirovalo a napsala jsem další status, tentokrát že jsem v pořádku doma a že všem děkuju za zprávy.
U poloviny z těch zpráv jsem ale stejně přesvědčená, že je napsali proto, že to brali jako společenskou povinnost. Stejně jako když někdo řekne, že se mu stalo něco smutnýho, tak řeknete, že vás to mrzí, I když vás to ve skutečnosti vůbec nezajímá. Odpověděla jsem proto jenom pár lidem. Třeba tetě Lorraine a bratránkovi Rickovi. Nejsem si úplně jistá, odkud se oni o nehodě nedozvěděli. Sice jsem Rickovi minulý týden psala, že jedu se školou na výlet do Vídně, ale nevím, jak se zpráva o nehodě rozšířila do Francie nebo jak moc se vyzná v českém zeměpise, aby věděl, že Nové mlýny jsou na cestě do Vídně. Anebo se to prostě mohli dozvědět od Michela.
K mému překvapení jsem tam objevila I zprávu od Jirky.
- Hej, kde jsi? Stihla jsi utéct?
- Kde jsi?
- ?
- Hledáme tě.
Pak tam bylo nějakou dobu ticho, to už jsem asi byla nalezena. Až další den jsem tam měla další zprávu.
- Ahoj. Nevím, kdy si tohle přečteš, ale chtěl jsem ti říct, no, že je mi líto, co se stalo mezi námi a co se stalo mezi námi. Doufám, že jsi v pořádku a že se ti nic nestalo. Snažil jsem se k tobě dostat a jet s tebou, ale nenechali mě. Tak na tebe myslím a doufám, že ti není nic vážného.
- Hej, četl jsem ten vzkaz u tebe na zdi. Jsem rád, že jsi v pohodě. Napiš mi, až budeš doma, ať se za tebou můžu stavit. Chybíš mi.
Sotva jsem to stihla dočíst, vyskočila mi další zpráva. Tentokrát od Kláry, které jsem chtěla taky hned napsat, ale předběhla mě.
- Jsi back!!!
Vzápětí mi od ní vyskočilo volání. Jako moje nejlepší kamarádka, je asi jediná, které bych ten videohovor přijala. Teda ještě asi I Rickovi, ale ten radši píše, než volá.
"Yay, konečně tě vidím. A vypadá to, že máš všechny části těla, nic ti neamputovali," začala se radovat, sotva mi vyskočila.
"Proč by mi měli něco amputovat?" natočila jsem trochu notebook, aby mi bylo vidět I do obličeje.
"Nejdřív kolovali zvěsti, jak jsi někde pod troskama a mohli tě z nich zachránit jenom tak, že ti něco useknou."
"Proboha," protočila jsem oči. Fake news jsou zlo.
"Tak povídej, přeháněj, co se stalo?"
"Radši mi řekni, co mám napsat Jirkovi, protože koukám, že už si taky všiml, že jsem online a píše mi..."
"Napiš mu nějaký běžný kecy, jak ti chybí a blabla," mávla rukou. "Ale nezanedbávej svoji kamarádku."
"Zhruba pět minut předtím, než se stala ta nehoda, jsme se rozešli. A teď se chová, jako by se nic takovýho nestalo... Ne, tak už mi píše, že ho mrzí naše hádka."
Takže jste se pohádali nebo rozešli?" Byla z toho Klára zmatená. Ani se jí nedivím.
"Asi jsem mu to vyloženě neřekla," přiznala jsem.
"A je to kvůli něčemu neřešitelnýmu anebo máte furt naději, že to urovnáte?"
"Šlo mu jenom o sex," řekla jsem jí na rovinu.
"Aha." Pak bylo z Klářiny strany chvíli ticho. Přitom jsem čekala, že k tomu bude mít co říct. Překlikla jsem na hovor s ní, abych se ujistila, že zvuk funguje. Nemluvila, jen chvíli zamyšleně koukala. "Stalo se to v pátek, takže jste spolu ještě nestihli mít sex, že ne?" promluvila po chvíli.
"Jakože bysme si to tam někde rozdali v křoví anebo v plném autobuse lidí?"
"Co já vím, co tě může posednout, o sexu se mnou nikdy nemluvíš," pokrčila rameny.
"Protože není o čem. Ale až se do někoho zamiluju a budu s ním chtít fakt spát, tak neboj, včas se to dozvíš."
"Pokud mi to včas řekneš, tak klidně můžeš I s holkou nebo s non-binary," ušklíbla se. "Ale teď chci slyšet, co se tam vlastně stalo."
"Vydrž, jenom mu odepíšu..." překlikla jsem zpátky na Jirku.
"Dáváš mu definitivně kopačky?"
"Ne, jenom, že se uvidíme v pondělí ve škole.
Podrobně jsem jí popsala to málo, co jsem si vybavilo. Vzhledem k tomu málu, co jsem si pamatovala, to bylo docela rychlý. Ze všeho nejvíc ji pak zaujala ta mysteriózní žena.
"Takže měla na sobě něco takovýho?"
Ozvalo se u mě zvuk messengeru a vyskočilo mi okýnko s odkazem na Pinterest. "Ne, ty kalhoty byly normálně hnědý, ne červený. Ale ta košile je docela trefná."
"Možná byla nějaká cosplayerka," přemýšlela Klára. "Cože to říkala o tom vystoupení?"
"Něco o tom, že tam mají nějaké historické vystoupení."
"Mohla tím myslet LARP," uvažovala. "Ale ten pojem je známý, tak nevím, proč by to neřekla rovnou. Ledaže se hlásí k žahristům a nebyla si jistá, kam se stavíš ty, a nechtěla si tě poštvat hned proti sobě."
"Mám pocit, že to nebude ono," pousmála jsem se nad její teorií.
"Stejně se podívám po nějakých fotkách LARPů a pošlu ti je. A možná se podívám I do nějakých cosplayových skupin. To, co měla na sobě, mělo to nějaké fantaskní nebo japonské rysy?"
Zaraženě jsem se na ní podívala. "To vypadá jak?"
"No, kdyby měla třeba špičatý uši, parohy, nějakou jinou barvu vlasů, kůže, tak něco. Počkej, pošlu ti něco."
V chatu mi přistálo dalších pár odkazů, tentokrát na obrázky. Klára je o něco větší geek než já, alespoň se víc vyzná v cosplayích a LARPech. Už od prváků mě láká, ať s ní někdy jedu na nějaký con, ale nikdy jsem si na to nezvládla našetřit dostatek peněz.
Klára ještě chvíli teoretizovala a posílala mi nějaké obrázky, než jsem začala být až moc unavená a rozhovor jsme ukončili. Přeci jenom mi doktoři nařídili ještě chvíli odpočívat. Díky tomu mám bezvadnou výmluvu, proč tenhle víkend proválet v posteli nebo na gauči. Sice máme mít ve středu písemku z češtiny, ale to se zvládnu naučit v pondělí nebo v úterý.
V sobotu se mi povedlo spát až do desíti. Nikam jsem nespěchala, udělala si pomalé ráno v podobě snídaně u sledování Sexu ve městě, co se mi protáhlo až do jedenácti. Celý den jsem měla takový. Dbala jsem na radu odpočívat. Akorát v poledne jsem se vydala dělat oběd. Michel měl službu a André se učil na nějaký zápočtový test. Nebo možná na nějaký z několika testů, ze kterých si postupně sbírá body a ty se mu přičtou u zkoušky. Nejsem si už jistá, jak to říkal. Ale večeři jsme měli jednoduchou, udělala jsem jenom těstoviny se smetanovosýrovou omáčkou.
Možná bych se neměla tak flákat a možná bych měla udělat nějaký úkoly. Jen bych si musela zjistit jaký. Trochu spoléhám na to, že by učitelé mohli být shovívaví. Výmluva, že jsem byla v nemocnici, by mohla fungovat. Tak jsem si jenom četla něco do povinné četby, Jámu a kyvadlo. Maturita mě sice čeká až za rok, ale učitelé nás nutí číst knížky průběžně a psát si čtenářská deník. Prý nám to před maturitou pomůže.
V neděli už jsem dělala něco víc, to jsem I vyluxovala a začala prát prádlo. Oběd dělal pro změnu Michel, uvařil kapustičky s hovězím a bramborem. Odpoledne se pak zastavila bez ohlášení Klára. Jednak mě prý chtěla vidět a ověřit si, že ten páteční hovor nebyl jenom fake, ale taky potřebovala pomoct s úkolem z matematiky.
"V pátek mě zrovna vyvolala, když zazvonilo, tak mi řekla, že to odloží na příště. A dokonce si napsala poznámku, tak musím být prostě připravená," vysvětlovala mi svoji situaci.
"Takže to nijak nesouvisí s tím, že je tu André?"
"To je jenom náhoda," mávla nad tím rukou. Stejně jsem jí to nevěřila. "Já jsem tu kvůli matematice a kvůli tobě. Moje nejlepší kamarádka právě prožívá svůj první rozchod, tak jí nemůžu nechat samotnou."
"Jo, vidíš, já mu to zítra budu muset jasně říct," vzpomněla jsem si. "Mě se nechce. Nechceš to udělat za mě?"
"Jakože bych se za tebe s ním rozešla?"
"To není rozchod, to je jenom ujasnění, že ta předchozí hádka znamenal konec."
"Stejně mu dáváš kopačky."
"Ne, ty si dal on sám, když mu šlo jenom o sex."
"Třeba jste se jenom špatně pochopili," namítla. "Třeba se jenom blbě vyjádřil. Kluci takový bývají. Neumí se vyjadřovat."
"Tak ať mi dá nějak najevo, že mu na mě záleží. Na mě, ne na mém těle."
"Tak si s ním promluv v pondělí."
Protočila jsem oči. "No, jo."
"A prozatím tu mám pro tebe jednu útěchu. Koupila jsem ti zmrzlinu. Dokonce I tvojí oblíbenou, jahodovou," vytáhla z batohu malou vaničku zmrzliny. "Měli na ní slevu."
Došla jsem pro lžičky a tím bylo jasné, že se k matematice jen tak nedostaneme.
"Vážně, proč nejsi zdevastovaná?" zopakovala Klára svoji otázku, tentokrát vážně.
"Nevím," pokrčila jsem rameny. "Prostě mě to netrápí. Málem jsem umřela, tak se mi to zdá takový nepodstatný."
"A nebo proto, že nebyl tvůj crush," navrhla mi a posadila se na mojí postel.
"To není vůbec pravda. Byla jsem do něj zabouchlá," namítla jsem.
"Takže jsi cítila takový šimrání v břiše? Kdykoliv ti napsal, tak to na tobě bylo vidět, protože jsi se začala culit? Nebo když jsi ho den neviděla a na jednou jste se potkali a ty se tváříš jako sluníčko? Každou chvíli jsi na něj myslela, protože jsi ho nedokázala dostat z hlavy?"
"To náhodou..." Snažila jsem se vybavit si jednu z těch situací. Nikdy jsem nic v břiše necítila, pokud jsem to teda zrovna nedostala. Už si ale nepamatuju, jak jsem reagovala, když mi napsal. Prostě mi napsal, to není nic zvláštního.
"...je naprostá pravda. Věř mi. Nebo si nepamatuješ, co jsem loni vyvýděla, když jsem měla crush na Lova?"
Protočila jsem oči. Tenkrát se s ní nedalo skoro bavit, pořád kontrolovala mobil, jestli jí náhodou Love nenapsal. A neustále to chtěla všechno rozebírat. Co jí napsal a co to asi znamená a jestli ho potká na sraze. Naštěstí nebydlel nikde poblíž. Znala ho přes RPG.
"To jsi byla děsná. Taková nikdy nebudu," přísahala jsem. "I kdyby to mělo znamenat, že budu celý život sama."
"Zamilovanost se stejně přeceňuje," poznamenal André.
Klára sebou cukla a já jsem se něj zamračila. "Neposlouchej cizí rozhovory."
"Musím, když potřebuju do skříně. Čau, Claire," kývl na Kláru. Tohle dělá všem holkách, předělává jejich jméno na francouzskou variantu, pokud to jde. Jen nevím, jestli si na to tak zvykl, že už se toho nemůže zbavit. Anebo tuší, že se Kláře líbí a dráždí ji.
"To nevadí. Zamilovanost se stejně přeceňuje," pokrčila rameny. "Je to jenom stupidní reakce v mozku jako pozůstatek evoluce, který nám říká, že s tímhle se máme rozmnožovat."
"Právě jsi sebrala smysl všem filmům o lásce," nabrala jsem si další lžičku zmrzlinu.
"Pozor, láska je něco jinýho. Zamilovanost je nějaký chemická reakce v mozku, ale láska je vztah dvou lidí, který se postupně buduje."
"Láska by měla být pocit," namítla jsem.
"To taky je. Vztah s někým zahrnuje I pocity, co k němu cítíš. Nemůžeš bez něj být.
"Co myslíš tou zamilovaností?" vzpamatovala se Klára.
"Že je to jenom stupidní reakce v mozku jako pozůstatek evoluce, který nám říká, že s tímhle se chceme rozmnožovat," otevřel skříň a vytáhl z ní tričko. Svoje si rovnou bez ostychu sundal a převlíkl se do nového. Kláru to trochu rozhodilo, ale využila momentu, kdy ji neviděl, aby mohla zírat na jeho tělo. Musí cvičit, tak tam pár svalů má.
Ušklíbla jsem se nad její reakcí, ale odpověděla jsem Andrému: "Právě jsi sebral smysl všem filmům o lásce."
"Pozor, láska je něco jinýho," vystrčil hlavu z trička. "Zamilovanost je chemická nebo nervová reakce, ale láska je vztah dvou lidí, který si postupně vybudovali."
"Láska by měla být pocit," namítla Klára, jakmile už neměla u něj na co koukat.
"To taky je. Vztah s někým zahrnuje I pocity, co k němu cítíš. Je to když víš, že bez něj nemůžeš být a že by ses ho nikdy nevzdala."
"Proto s žádnou holkou nevydržíš dýl jak měsíc?" pozvedla jsem obočí.
"To s tím nijak nesouvisí. Jako voják se nemůžu moc vázat, nemám na to čas."
"Výmluvy."
"Hele, já ti tu dávám důležitou lekci života. Dělím se s tebou o svou moudrost."
Potlačila jsem smích.
"A co když jeden z nich toho druhého nemiluje? Co je to po tom?" zeptala se ho Klára.
"Furt je to vztah, akorát už ne tak dobrý." pokrčil rameny. "Může pro to mít všelijaký důvody, sex, peníze, cokoliv."
"Myslíš ty s domácím násilím?" nabrala jsem si další lžičku zmrzliny.
"Víceméně jo, ale to už je extrém, takový toxický vztah. S těmi ostatními jednostrannými má stejnej rys, že jeden druhýho využívá."
"Využívala jsi ty Jirku nebo on tebe?" ušklíbla se na mě Klára.
"Nás do toho nepleť. Nikdy jsme si neřekli, že se milujeme," opáčila jsem. "Chodili jsme spolu sotva tři měsíce."
"Vztah to nějaký byl, ale láskou bych to zrovna nenazýval," zavrtěl nad tím André hlavou a vydal se ke dveřím.
"A kam zařadíš naše rodiče?" zeptala jsem se ho, když už byl ve dveřích.
Zarazil se. Chvíli jsem si myslela, že mi ani neodpoví, ale nakonec to udělal: "K těm extrémům."
Kláře jsem nakonec pomohla s matematikou, jen nám to trvalo další hodinu. Zmrzlina nám u toho došla až moc rychle a stejně tak I KLára musela nakonec odejít. To už bylo k večeru, kdy jsem si pak jenom dala večeři a pustila si v televizi nový díl Harryho Pottera. Dnešní večer byl výjimka, protože obvykle se na něj se mnou dívá I André, ale dneska vyrážel s kamarádem ven. Jen Michel naprosto bojkotoval tenhle remake, protože vyrůstal na původních filmech a seriál se mu nelíbí. Ale mě jo. Do filmů se prostě všechno vejít nemohlo, hlavně teď v páté sérii, kdy už toho začíná být moc. Filmy byly oproti tomu hodně osekaný.
Po skončení dílu jsem si napustila vanu stejně jako každou neděli. Akorát dneska to nebude ono, protože mi došla pěna do koupele. Tak jsem použila jenom sůl a pustila si relaxační hudbu. Mám ráda tyhle nedělní koupele. Je to příjemné zakončení víkendu. I když jsem třeba během týdne neměla moc času, tak je pěkné si udělat čas pro sebe a uvolnit se.
Opřela jsem si hlavu o hranu vany a zavřela oči. Kromě hudby jsem slyšela šumění, jak se sůl pomalu rozpouštěla. Moje tělo si zvykalo na teplotu vody. Ta byla dost hodně teplá, skoro až horká, ale mě to nevadilo. Líbilo se mi, jak kolem mě stoupala pára a jak se zamlžovalo zrcadlo.
Přesto jsem měla zvláštní pocit, že je něco špatně. Něco bylo jinak. Najednou jsem se nedokázala uvolnit. Místo jsem měla svíravý pocit u srdce.
Zkusila jsem se posadit. To bylo trošku lepší, ale najednou mi začínala být zima. Jenže když jsem si zase lehla, cítila jsem ten svíravý pocit zase. Raději se rychle umyju a půjdu pryč. To bude nejlepší řešení.
Napřed jsem si pomocí žíňky a kokosového sprchového gelu umyla tělo, a pak jsem přešla na vlasy. Možná bych měla balzám dneska vynechat, ať jsem rychleji pryč. Jenže moje vlasy to zase potřebují. Uvidím po šamponu. Ale napřed si musím namočit hlavu. Proto jsem se ponořila celá pod vodu, I s obličejem. Svíravý pocit se zhoršil. S tím přišla I vzpomínka.
Spadla jsem do vody. Nevěděla jsem proč. Byl tam zmatek. Kolem mě padaly kusy něčeho. Au! Do něčeho jsem zády narazila. Snažila jsem se uniknout těm kusům. Snažila jsem se plavat dál od toho. Ale kam mám plavat? Vždyť jsou všude. Nešlo to. Všude něco byly. I když jsem se snažila být v klidu, furt mnou něco zmítalo. Nějaké proudy.
Ne, musím na hladinu. Budu potřebovat vzduch. Ale kde je hladina? Zmateně jsem se rozhlížela. Do vody pronikalo světlo, ale ze všech stran. Občas osvítilo nějaké auto nebo padající kus země. No, tak kam mám plavat?
Vydala jsem se jedním směrem. Nepomohla jsem si. Jen tak tak jsem uhnula nějakému autu. Začala jsem panikařit. Přece se neutopím. Šmátrala jsem po něčem. Nic, co by mi pomohlo. Pomoc, sakra někdo!
Nikde nikdo. Žádná pomoc. Jen já a voda. Ani vzduch. Nemohla jsem dýchat. Všechno černalo.
Prudce jsem se posadila a zalapala po dechu. Kyslík. Konečně.
Ale pořád jsem byla ve vodě. Nedokázala jsem to vydržet. Rychle jsem se postavila a vyskočila z vody. Skoro jsem uklouzla na dlaždičkách. Opřela jsem se o topení. Sebrala jsem z něj jednu osušku a zabalila se do ní.
Zavřela jsem oči. Zhluboka jsem dýchala. Vzduch. Je tak příjemné moct dýchat. Mimo vodu. Do prkýnka, proč se mi sakra tohle děje? To se nemůžu ani normálně vykoupat? Proč mě ta voda tak děsí? Proč se mi teď vrací vzpomínka na to, jak...
Hele, já jsem tenkrát fakt spadla do tý vody. Topila jsem se. Ale nic mě nezachránilo. Nestihla jsem se odtamtud dostat včas.
Ale ne, to je blbost. Nemohla jsem se utopit. Prostě jsem ztratila vědomí a někdo mě stihl ještě vytáhnout. Asi nějaké umělé dýchání mě zase rozdýchalo.
Ještě párkrát jsem se zhluboka nadechla, než jsem zase otevřela oči. Tak jo, můžu se jít doumýt. Nebo vypustit vodu.
Otočila jsem se k vaně a zůstala jsem zírat.
Voda se vznášela. Místo ve vaně byla ve vzduchu. Jako bublina, akorát obráceně. Místo koule vzduchu ve vodě, to byl ovál vody ve vzduchu. Zhruba půl metru nad zemí. Všechno spojené dohromady.
"Do prd..." Než jsem slovo dořekla, voda spadla dolů. Udělalo to mohutné šplouchnutí. Nějaká voda spadla do vany, ale část vycákla ven.
"Hej, co tam děláš?" ozvalo se z venku.
Několikrát jsem překvapeně zamrkala, než jsem odpověděla. "Shodila jsem jen pár šamponů do vody," zavolala jsem jako výmluvu. Fakt nevím, jak bych tohle vysvětlila.
Takže nejenom, že mě teď děsí voda, navíc bude I tam kde nemá být? Zákony přírody, fyziky, kde jste? Máte co vysvětlovat.
Trvalo mi ještě další minutu, než jsem se pohnula. Musela jsem vytřít tu spoušť, která se tady rozlila. Zpod skříňky pod umyvadlem jsem vytáhla pár hadrů a začala vytírat. Přitom jsem se rozhodla, že dneska už si hlavu neumyju. Sice to potřebuju, ale zkusím to až ráno. Dneska už to riskovat nebudu.
Vyšla jsem z koupelny zabalená v županu a vrátila se k sobě do pokoje. Přemýšlela jsem, že bych o tomhle napsala Kláře. Jenže jak to popsat? Hej, ve vaně jsem měla nějakou divnou vzpomínku na to, jak jsem se topila. A pak se vznášela voda, to je běžný, že jo?
Zavrtěla jsem hlavou. Zkusím jí to popsat zítra. A taky budu muset zjistit, co se stalo na té přehradě. Kdo mě zachránil? Budu muset vyzpovídat těch pár lidí ze třídy, kdo tam taky byl. A taky Jirku. Fakt si s ním budu muset promluvit.