Probudila jsem se v posteli. Hned jsem poznala, že ne ve svojí.
Pozvedla jsem hlavu a trošku rozespale rozhlédla se po místnosti. Byla tu ještě jedna postel, kde někdo ležel a četl si. Nějaká holka.
"Kde to jsem?"
Jenom lehce zvedla hlavu. "V nemocnici."
"Co se stalo?"
Pokrčila rameny. "Zeptej se sestry."
Koukla jsem se kolem postele po takovém vypínači, který by je měl přivolat. Ještě nikdy jsem v nemocnici neležela, ale aspoň něco jsem se z těch nekonečných nemocničních seriálů naučila. Akorát než jsem ho stihla zmáčknout, dveře se sami otevřeli. S radostí jsem tam uviděla svého bratra.
"Konečně. Já už jsem si myslel, že bude šípková Růženka navěky," zaradoval se André. "Víš, jak by bylo super kdybych si mohl zabrat tvůj pokoj?"
Kdybych nebyla ještě trochu rozespalá, hodila bych po něm polštář. "Co se vlastně stalo? Proč jsem tady?"
"Připletla ses k nějaký nehodě na přehradě," posadil se na židli u mojí postele.
"Skvělá zpráva je, že podle doktorů ti prakticky nic není. Chtějí si tě tu nechat jenom chvíli na pozorování, aby se ujistili, že ti fakt nic není. Michel se snaží nějak vyřešit, jestli tě převezou do kadaňský nemocnice."
Jako by Michel věděl, že o něm mluvíme, zrovna vešel do dveří. Stejně jako André se zaradoval, když viděl, že jsem vzhůru, akorát on to projevil tak, že mě pevně obejmul. "Už nikdy tě na žádný výlet nepustím."
"Jestli nějaký vůbec bude. Víš, jakej je z toho velkej průšvih?" komentoval to André, zatímco Michel se posadil na okraj mojí postele.
"Proč? Co se vlastně stalo?" zajímala jsem se.
"Mluvili něco o tom, že se zřítila část přehrady. Byli nějací mrtví, myslím že takový, co spadli s autem do vody a nestihli vyplavat. Docela jsem rád, že tohle všechno jsem se dozvěděl, až když mi řekli, že jsi v pořádku."
"Když mu to poprvý telefonovali, tak to bylo vtipný," začal André imitovat telefonní hovor. "Nebojte, pane Martine, vaše sestra je v pořádku. Už je v brněnské nemocnici."
Michel z toho nebyl tak nadšený. "Málem mě z toho kleplo a hned jsme sem jeli."
"A proč se to zřítilo?" vrátila jsem se zpátky k té události. Snažila jsem se sbírat svoje vzpomínky. Bylo to těžký. Pamatovala jsem si vodu.
"Asi něco povolilo, únava materiálu, špatná kontrola, cokoliv," pokrčil Michel rameny.
"Nic nebouchlo?"
"Nikdo nic takovýho neříkal," zavrtěl Michel hlavou. "Policie s tebou bude chtít mluvit."
"Proč?" povytáhla jsem obočí. Podezírají snad, že s tím mám něco společného.
"Klasický postupy. Sbírají výpovědi od všech, pak nejspíš obviní správu přehrady," vysvětlil mi Michel.
"Teoreticky bychom mi mohli žalovat tvoji školu za nedbalost," poznamenal André.
"Jakože oni to způsobili?" napadlo mě jako první.
"Že se tobě něco stalo, když měli za tebe zodpovědnost," rozvedl svou myšlenku. "Ale asi se nám víc vyplatí to nechat a pobrat pojištění od školy."
"Raduj, se budeš za to mít nový mobil," povzbudil mě.
"No, jo, kde mám věci? Kde je můj batoh?" uvědomila jsem si.
"Něco máš tady ve stolku a batoh na dně přehrady."
Zamračila jsem se. "Skvělý, takže budu muset zase vyřídit všechno nový." Zase si užiju fronty na úřadech. A taky budu muset v bance vyřídit novou kartu. Aspoň že André mi půjčil na dobu mého pobytu v nemocnici svůj tablet. Když kluci odešli, pustila jsem si aspoň na Netflixu pár filmů.
Ale stejně jsem většinu času přemýšlela nad tím, co se stalo. Něco mi na tom nesedělo. Nepamatuju si, že by se nějak hroutila přehrada. Byl tam Jirka. Hádali jsme se a jestli se nepletu, tak jsme se rozešli. A pak to mám už zmatený. Mám ale pocit, že tam ještě někdo byl. A pak tam byla voda. Hodně vody. Asi jsem spadla do vody.
Další den se mnou v nemocnici provedli ještě pár testů, aby si ověřili, že mi nic není. Pak už se mě rozhodli pustit. Ale ještě předtím, než jsem mohla domů, mě vzal Michel na policejní stanici kvůli výslechu. Docela mě uklidňovalo, že u výslechu mě mohl Michel podpořit. Byla jsem si tak o něco jistější. Navíc jako muž zákona zná dobře jejich postupy a ví, co se bude dít. Podle něj je ten výslech jenom jeden z rutinních postupů, aby něco nezanedbali.
"Jste Iv... Iveta... Ives Martinová?" snažil se vyslovit jméno z mojí občanky policista, který se nám předtím představil jako Kovář. Můj průkaz pak podal druhému, který se předtím představil jako Barvíř. Byli jsme v jedné konferenční místnosti a skrz dvě prosklené místnosti bylo vidět na velkou kancelář. Tam bylo plno dalších policajtů, psacích stolů a počítačů. V jedné takové pracuje i Michel. Celkově se to moc nelišilo od jeho pracoviště kromě toho, že to tu měli větší. Ale kdybych byla podezřelá, asi by mě vzali do nějaké výslechové místnosti a bůh ví kolik policistů, by se tam schovávalo za zrcadlovým oknem. Takhle tu byli jenom dva, jeden na pokládání otázek a druhý na výslech.
"Yves Martin. Vyslovuje se to Íví a příjmení s tvrdým a bez přechylování," opravil ho Michel, dřív než jsem mohla říct, že jsem prostě Eva. Nenechal se tady ničím rozhodit. Možná má vyšší hodnost než oni, ale nejsem si tím jistá, protože jsem se nikdy nenaučila rozlišit jejich frčky. Minimálně byl tenhle policista, který se představit jako Kovář, mladší než Michel, tak by mohl být i služebně mladší. Jenže taky Michel začal se svou policejní kariérou až v 25 letech.
"To je z..." zamyslel se policajt.
"Naše rodina je z Francie."
"Qui," promluvil policajt špatným přízvukem. Teta Elle by ho hned opravila a nedala by mu pokoj, dokud to nevysloví správně.
"Chápu správně, že jste tedy jako její bratr poručník?"
Michel přikývl. "Otec odešel a matka zemřela, když byla Yves malá."
Udělal si poznámku a pak se konečně obrátil na mě. "Podle výpovědi ostatních jsi byla stranou od ostatních."
"Šla jsem se projít ještě s jedním klukem."
"Ten tam ale s tebou pak nebyl," poznamenal policista.
"Pohádali jsme se, poslala jsem ho pryč a zůstala tam sama."
"A pak se to začalo hroutit?"
"Ne, hned ne," zavrtěla jsem hlavou a nakrčila jsem čelo, jak jsem se usilovně snažila vybavit si to. Co bylo to, co jsem si nemohla vybavit? Co mi chybělo? Něco... nebo někdo. "Někdo tam za mnou přišel," uvědomila jsem si najednou.
Tohle vzbudilo zájem obou. Policista pozvedl obočí a Michel přejel pohledem z policisty na mě.
"Byla to nějaká žena," pokračovala jsem, když se mi objevila znovu před očima.
Vzpomínala jsem, jak jsem jí řekla, co se stalo. Jak jsem byla ubrečená a ona ke mě byla milá. "Dala mi kapesník."
Policista si něco zapsal. "Jak se jmenovala? Nebo jak vypadala?"
"Vypadala o trochu starší než já. Asi dvacet let. A měla neobvyklý jméno. Ale... Alena? Ne, to nebylo ono," zamítla jsem to hned. "Ale bylo to podobný."
"Adéla?" navrhl Michel.
Zavrtěla jsem hlavou. "Nebylo český. Ona... i vypadala zvláštně. Bylo oblečená jakoby z nějakého historického seriálu. Myslím, že říkala něco o nějakém vystoupením poblíž.
Viděla jsem, jak policista se lehce zamračil a něco si zapsal. "Můžeš víc popsat to oblečení?"
"Taková ta košile, ale ne normální moderní. A měla kožený kalhoty, něco jako korzet, vysoký boty a zbraně."
"Jaké?"
"Luk a šípy a nějaké dýky... nebo krátké meče."
Znovu si něco zapsal.
"Jinak měla tmavěhnědý vlasy a trochu složitej účes, různý copy propletený. A hnědý oči," popisovala jsem ji.
"Když jste se bavily, tak se začala bortit přehrada?"
"Ehm..." kousla jsem se do rtu. "Něco se začalo dít. Ona to viděla jako první, protože to bylo uprostřed přehrady a já byla zády. A řekla mi ať utíkám. A pak... to bylo dost zmatený. Byl tam hluk, tam v dálce lítala nějaká světla... a mám pocit, jako by ona střílela z luku." Bylo to divný a nedávalo to smysl. Když se hroutí přehrada, tak nestřílíte, ale utíkáte. Tak proč tam stála?
"Ještě něco si vybavuješ?"
"Něco bouchlo. A asi jsem skončila ve vodě."
Pokýval. "To nám bude stačit. Děkuju. Jenom to vytiskneme, a ještě nám to oba podepíšete," vysvětlil nám Kovář, zatímco ten druhý policista, Barvíř, zapnul tiskárnu. První pak podali papír na podepsání mě a potom i Michelovi.
"Mohla bych si tu někde odskočit?" zeptala jsem se.
"Támhletudy a pak doprava," ukázal mi směrem ke dveřím a já se tam vydala.
Dámské toalety jsem našla docela rychle. Využila jsem to jednak k tomu, abych si došla na záchod, ale taky abych si opláchla obličej a trochu se osvěžila. Pořád jsem se cítila trochu unavená. A to nás čeká teď několikahodinová cesta autem domů. Taky tu přehradu mohli postavit někde blíž a ne druhým konci republiky. Aspoň můžu cestou spát.
Vytvořila jsem si z rukou malou mističku, nechala do ní natéct a pak si ji trochu cákla na obličej. Trhla jsem sebou. Na vteřinu jsem zpanikařila. Možná ani ne na vteřiny. Na pár milisekund jsem ucítila svíravý pocit u srdce. Zavřela jsem oči, dokud ten pocit neodezní. No, tak přece, nebudu panikařit kvůli trošce vody.
Otevřela jsem oči a podívala se na kohoutek, ze kterého stále tekla voda. Natáhla jsem k ní ruku, ale dřív než jsem se jí dotkla, voda se zachvěla. Ucukla jsem rukou. Proud se zase narovnal. Co se to sakra děje? To se zdejší voda rozhodla, že mi pomůže do blázince?
Zavřela jsem kohoutek. Ne, nebudeme šílet. Osušila jsem si ruce a vydala se zpátky. Akorát špatným směrem. Místo, abych zahnula doleva, opačně než předtím, tak jsem teď omylem zahnula doprava. Ale nebylo těžký najít cestu zpátky.
Stačilo jít za typickým kancelářským ruchem. Takle jsem se dostala zpátky do té obrovské místnosti. Akorát jsem přicházela z druhé strany, ne kolem těch prosklených stěn.
"Jak to s tím vypadá?" zaslechla jsem, jak se Michel kolegiálně ptá.
"No, ta její výpověď nám tam moc nesedí," odpověděl mu Kovář.
Zarazila jsem se. Zůstala jsem stát těsně za rohem, odkud mě ještě nemohli vidět. Ale já jsem nechala předtím otevřené dveře a mohla jsem je slyšet.
"Všichni ostatní, co tam byli a přežili, nám popsali, jak se jasně začala hroutit silnice a to na čem byla postavená. Nic nebouchlo. A o tý ženě taky nic nevíme. Nikdo takový nebyl mezi obětmi ani přeživšími."
"Mohla stihnout utéct," navrhl Michel.
"Nestihla by to. I u vaší sestry to byl zázrak, že vůbec přežila. Víceméně všichni, kdo byli na tý silnici, to nepřežili."
"Takže podle vás si to vymyslela?" Tenhle jeho tón hlasu znám. Tohle je jeho varovný mód, ať si s ním nikdo nezahrává. Asi si ho osvojil v práci. Na mě ho taky občas použil, když jsem nechtěla něco udělat a jemu začínala docházet trpělivost.
"Spíš, že se jí to zdálo," uklidnil ho Kovář. "Stejně tu její výpověď smetou ze stolu a svedou to na nějaký zranění hlavy. Maximálně až se budou ty Nové Mlýny hájit, tak by se toho mohli chytit."
Skvěle, takže bych se mohla dostat k soudu. Aspoň myslím. Viděla jsem pár právnických seriálů, kde by to tak bylo, ale nevím, jak to odpovídá skutečnosti.
Radši už jsem vyšla konečně zpoza rohu, než si někdo všimne, že tu tajně poslouchám. "Pojedeme?" podívala jsem se na Michela.
Ten se ještě rozloučil a vydali jsme se do auta. Dojeli jsme ještě pro Andrého, který byl ve škole. Sice jsem se rozhodla skončit v nemocni na druhém konci republiku, ale čirou náhodou aspoň tam, kde André studuje. Aspoň si s ním Michel užil pár nocí na koleji, zatímco jsem byla ještě v nemocnici.
Kluci seděli vepředu a já vzadu, kde jsem si mohla v klidu spát. Ještě předtím jsem vytáhla svůj tablet a podívala se na zprávy. Když mi říkali v nemocnici, že tam bylo pár mrtvým, představila jsem si jich jenom pár. Ale to co jsem zaslechla před chvílí tak nepůsobilo. A zpravodajský web to potvrzoval. Titulky hlásaly "V Nových mlýnech 19 mrtvých, desítky zraněných", "Hroutí se přehrada, umírají lidé", "Nedostatečná údržba stál 19 životů", "Zničené historické místo" a končilo to i teorií "Policie vyšetřuje možný teroristický útok". Podle komentářů u článku je prý blbost brát to jako terorismus. Na druhou stranu by to dávalo smysl, proč po nich střílela lukem. Ale proti teroristickým bombám to možná nebylo moc platný.