Měl to být obyčejný den. Místo toho se mi změnil celý život.
Jeli jsme na školní výlet, na který jsem ani tak moc nechtěla jet. Ale byla to odměna pro některé žáky. Já jsem se tam dostala, protože jsem loni v prvním ročníku byla nejlepší žákyně. Takhle jsem se ocitla mezi bandou školních sportovců, kteří školu někde reprezentovali. Mezi nimi I Jirka.
Autobus sebou trhnul a já jsem se probrala. Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula, ještě před chvílí jsem koukala z okna. Mikrospánek. Podívala jsem se přes uličku k Jirkovi. Seděl s kamarádem a bavili se o fotbale. Možná bych měla být uražená, že se mnou jako se svojí holkou nechtěl sedět, ale mě na tom nezáleželo. Vstávali jsme moc brzo a čekala nás hodně dlouhá cesta, kterou jsem chtěla hlavně prospat. Nejspíš by mi bylo i jedno, kdybych měla sedět vedle učitelky.
Namísto toho jsem se zase zadívala z okna. Vypadalo to na pěkný slunečný den, na obloze bylo několik mraků. Příjemné podzimní počasí. Člověk by ani nevěřil, že za necelé dva měsíce budou Vánoce.
"Teď si uděláme zastávku," ozvalo se z přední části autobusu. "Přijíždíme k novomlýnské přehradě, tak se tam zastavíme, můžete si dát svačinu nebo tak něco."
Sáhla jsem po svým batohu a uklidila do něj knížku. Zapnula jsem ho a položila ho vedle sebe. Výhoda toho, když sedím v autobuse sama. Autobus zastavil a já jsem vystoupila spolu s ostatními.
"Teď se vydáme všichni k přehradě a tam si řekneme, co dál, než dostanete pauzu," povídala učitelka.
Těmi instrukcemi se ukázalo být, že nás lákala, ať se jdeme podívat do hradiště na místo archeologických vykopávek. Ti kdo nepůjdou, tam budou čekat na jednom odpočívadle u přehrady.
"Půjdeš?" zeptal se mě Jirka.
"Ani ne. Ta historie mě nijak neláká," pokrčila jsem rameny a zamířila jsem k odpočívadlu. Posadila jsem k jednomu ze stolů a sáhla do svého batohu. Ale co jsem hledala, jsem nenašla. "Sakra, já si nevzala tu svačinu." A to mi jí brácha včera pomáhal připravit.
"Chceš místo toho tribitku?" nabídl mi.
"Ta mi moc nepomůže."
"Tak se můžeme jít projít," navrhl mi. "Po přehradě."
I odsud jsme měli docela dobrý výhled, byli jsme prakticky přímo u ní. Ale kousek od nás byla vedla silnice skrz přehradu. Nejspíš jedna z těch přehrazujících. Nevím, jestli si to nepletu s Lipnem, ale myslím že tahle přehrada má čtyři části.
"A můžeme vůbec?"
Koukla jsem se po učitelce, ale Jirka nad tím mávl rukou. "To bude v pohodě. Stejně budeme prakticky furt v dohledu."
Vzal mě za ruku a zavedl mě k cestě. Nikdo nás nezastavoval, tak to asi bylo v pohodě.
Bylo tu příjemně, s tím jak bylo slunečno. Akorát tu dost foukalo. Kdybych měla klobouk, už by mi jak dávno uletěl.
"Mluvil jsem s Petrem o dnešním večeru v hotelu. Klidně se vytratí na hodinku," začal po chvíli Jirka a já jsem se na něj zmateně podívala.
"Jak to myslíš?"
"Abychom mohli být sami."
"To jsme i tady," nechápala jsem.
"Ale moc na veřejnosti," podíval na jedno z projíždějících aut s úšklebkem. "Tady bysme si to rozdali blbě."
"Rozdali? Jako sex?" zastavila jsem se.
"Jo, sex. Tohle je ideální příležitost. Nemusím se bát, že nás vyruší některý z tvých bráchů. I Petr to říkal."
"A nenapadlo tě to probrat spíš se mnou, než s Petrem?" vytrhla jsem mu svoji ruku.
"Proč? Ty snade mnou nechceš spát?"
"Já..." Doprkýnka, co vlastně chci? Chodíme spolu už pár měsíců, tak bylo jasný, že něco bude chtít. Ne, že bychom nic nedělali, ale většinou to bylo jenom to bylo hlavně líbání s troškou sahání na moje prsa. Nikdy jsme se nikam moc dál nedostali, protože u něj doma nás rušili rodiče a u mě doma byli zase moji bráchové. Prostě jsme nikdy nebyli úplně sami, takže když jsme teď konečně získali příležitost, dávalo tohle celý smysl. Teda až na ten fakt, že já jsem z toho byla vynechaná.
"Nemohl ses mě prostě zeptat dřív, co chci?"
"Vždyť by to mělo být automatický."
"Automaticky bych s tebou měla hnedka spát?"
"Ne, ale už jsme spolu pár měsíců a já nemůžu čekat věčně. Hlavně když takovýhle soukromí pro to jen tak mít nebudeme."
"Tak promiň, já myslela, že jde o nás oba, ale ono jde jenom o to, jak dlouho budeš muset čekat," odsekla jsem.
"Hele, každej by nebyl tak trpělivej jako já," oponoval. "Měla bys být vděčná."
"Za co?"
"Že s tebou vůbec chodím!" vyhrkl.
Zírala jsem na něj. Vždycky byl na mě milý a hodný a nikdy se ke mně nechoval hnusně. Jo, z ostatních si občas utahoval a před kamarády a kluky z týmu trochu machroval, ale to bylo normální. Tak proč to najednou vypadá, jako by mě chtěl využít jenom na sex? "Takže o tomhle to celý bylo?"
"Ne, takhle jsem to nemyslel..." snažil se napravit, co řekl.
"Myslel," nakrčila jsem čelo a zahleděla jsem se mu do očí. "Tobě nešlo vůbec o mě, jenom o to si užít."
"To není pravda," snažil se mě přesvědčit. "Jde mi o tebe."
"A co o mě víš?" udeřila jsem na něj.
"No... jsi Eva. Chodíš o rok níž než já. A máš dva bráchy."
"A jaká je moje oblíbená barva? Moje oblíbené jídlo? Pití? Cokoliv?"
"To je..." podíval se na můj svetr. "Červená?"
Měla jsem sto chutí nad jeho postřehy protočit oči. "Vypadni. A užij si svoji noc s Petrem."
"Jsi ubohá," odsekl a vydal se zpátky.
Byla jsem tak ráda, že odešel, protože mě aspoň neuvidí brečet. Odvrátila jsem se směrem k vodě a opřela se rukama o zábradlí. Nechala jsem slzy téct. Idiot. Hajzl. Vždyť ani neví pořádně moje jméno. Nesnáším ho. A to jsem ze začátku byla tak ráda, že si mě začal všímat.
Taky je čtvrťák, hokejista s kupou kamarádů, se kterými každý víkend něco podniká. Ať už je to sezení v hospodě nebo párty u někoho z nich. A já jsem obyčejná třeťačka, která víkendy nejraději tráví doma hraním her nebo sledováním filmů. Ať už sama, s jedním bráchou nebo s oběma. Takové společné rodinné večery jsou prostě příjemné. A teď se k nim můžu zase vrátit zpátky, protože mi nic jiného nezbyde.
Podívala jsem se do vody. Byla klidná, takže jsem viděla svůj odraz. Klára, moje nejlepší kamarádka, kdysi řekla, že na ostatní působím exoticky. To prý kvůli tomu mému francouzskému původu. Já ale v tom odrazu nevidím žádnou exotickou krásku. Jen jednu blonďatou sedmnáctiletá holka s vlasy svázanými v culíku, oblečenou v džínách, v zelený plátěný bundě a s batohem na zádech.
Najednou přibyl další odraz. Nějaká tmavovlasá žena, která přišla blíž.
"Jsi v pořádku?"
Zvedla jsem hlavu od našich odrazů a podívala se na ni doopravdy. Ne, nebyla to žena. Spíš dívka. Asi dvacetiletá. Nemohla být o moc starší než já. Ale spíš mě zaujalo její oblečení.
Měla na sobě košili sešněrovanou korzetem, kožené kalhoty, vysoké boty a na ramenou, rukách a stehnech i něco připomínající brnění. Vypadala trochu jako Xena v míň sexistickém podání. Ale i tak jí to slušelo. Jen v boji, na který byla vystrojená, to asi bude jedno. Dokonce i zbraně měla. Dvě dýky u pasu a na zádech luk s toulcem šípů.
Všimla si, jak si jí prohlížím. "Tohohle si nevšímej. Máme tu poblíž jednu akci."
"Jasně, já zapomněla, že jsme ve Věstonicích," uvědomila jsem si. Nejspíš ty bývalé vykopávky předělaly na nějakou historickou show pro lidi. Její přítomnost mě dostatečně rozptýlila od mého brečení.
Otřela jsem si slzy z tváře.
"Nechceš kapesník?"
"Ehm... jo," uvědomila jsem si, že u sebe žádný nejspíš nemám.
Vytáhla z kapsy, kapsáře nebo nějaké minihistorické ledvinky, které nevím, jak se říká, kapesník. Látkový.
"Toho je škoda, já si někomu řeknu o papírový," snažila jsem se ho zamluvit. Bylo mi blbý ho použít a pak jí ho vracet posmrkaný.
"Klidně si ho nech," ujistila mě.
"Díky," vzala jsem si ho nakonec od ní a vysmrkala se. Doufám, že když mi ho předtím sama nabídla, tak to neznamená, že jsem měla obličej od nudlí.
"S tím, jak to tady fouká, jsem zprvu nevěděla, jestli si oči slzí od větru, anebo jestli brečíš doopravdy," vysvětlila mezitím.
"Doopravdy," přiznala jsem.
"Něco vážnýho?" ptala se opatrně.
"Ani ne," pokrčila jsem rameny a zády se opřela o zábradlí. "Jenom typický klišé drama, kdy holka nedá klukovi a on to blbě nese. Tak jsme se rozešli. Ani nevím, jestli on se mnou, nebo já s ním."
"Jak dlouho jste spolu byli?" zajímala se a opřela se přitom o zábradlí vedle mě.
"Necelý tři měsíce," odpověděla jsem jí a mírně jsem se pousmála. "Bráchové budou nadšení, až jim to řeknu. Neměli ho rádi. Jsem Eva, mimochodem," natáhla jsem k ní ruku.
Otočila ke mně hlavu a stiskla mi ruku. Příjemně hřála. "Jsem Alea," usmála se na mě.
Chtěla jsem ji říct, že má pěkný jméno, i když docela neobvyklý. Chtěla jsem se jí zeptat, jak k němu přišla, jestli je nějaký cizokrajný. Nejspíš bych jí pak i vysvětlila, jak to mám já se jménem. Ale nestihla jsem to.
Dívala jsem se jí zrovna do jejích tmavě hnědých očí, a tak jsem jasně viděla, jak se její úsměv změnil. Mírný úsměv přešel do znepokojeného výrazu. Dívala se někam za mě, směrem doprostřed přehrady.
Pevněji mi stiskla ruku. "Vrať se zpátky. Utíkej! Co nejrychleji můžeš!" naléhala na mě rychle, než mě pustila.
Chtěla jsem se ohlédnout, co se děje, ale byla rychlejší. Vytáhla svůj luk, postavila se za mě a zakryla mě. Tím i částečně můj výhled.
"Utíkej!" zopakovala s vystřelením prvního šípu.
Poslechla jsem ji. Utíkala jsem zpátky ke svojí třídě na břeh. Nebyla jsem od nich moc daleko. Tak pár desítek metrů.
Za mnou se furt ozývaly rány. Auta na silnici troubila. Občas něco mohutně šplouchlo. I hromy jsem slyšela. Netušila jsem, co se děje.
Jen ještě jednou jsem se spěšně ohlídla. Byli tam záblesky a nějací lidé. Hodně lidí. Něco nebo někdo byl i ve vodě. Všechno se dělo až moc rychle a moc v dálce. Lítala tam I nějaká světla. Některé letělo i ke mně. Jen těsně jsem uhnula. Něco bouchlo. Blízko mě. Až moc blízko mě. Letěla jsem vzduchem. Další šplouchnutí. Voda. Všude kolem. A pak černota.