2. kapitola - Kouzlo
Po večerce se Hermiona s Nevillem domluvili, že se setkají na dívčích záchodcích druhého ročníku. Naslouchali sebemenšímu zvuku, aby se ujistili, že nikdo není poblíž. Naštěstí byla prostorná místnost tichá a oni ponecháni svému vlastnímu osudu. Dokonce i Uršula byla touto dobou v lázni prefekta, místo toho, aby sledovala Hermionu a Neville jak kují pikle.
Celý den byla Hermiona nesoustředěná a to natolik, že pokazila jednoduchý lektvar, díky čemuž její kolej ztratila pět bodů, své profesorce na Přeměňování odevzdala pergament do Věštění z čísel a téměř dvakrát po sobě vešla do stejné skupiny prvňáčků.
Přemýšlela nad tím, co jí řekl, Neville a ve svých slabších chvilkách si uvědomila, že je to vlastně lákavé co jí nabízí. Nabízel ji čistý štít, život bez zátěže. Slibnou budoucnost. A přesto ji v tom něco bránilo.
„Tak že jestli teda tomu správně rozumím," řekla Hermiona a podívala se na spící mandragoru mezi nimi. Byla cítit zeminou a mokrým dřevem. „Když spolkneme tento list a vyslovíme toto kouzlo, budeme se moci zbavit jakéhokoli citového zmatku, který nechceme?"
„Ano," přikývl, Neville a jeho hlas se ozýval po celé místnosti. „Ale jen toho jednoho."
„A tato naše část se vloží do toho našeho dvojníka?"
„Je to tak?"
„A poté prostě zmizí? Neublíží jim to? Jsi si jistý?"
Neville, přikývl.
„A k tomu potřebujeme jeden druhého, protože sesílatel nemůže na sebe vrhnout ono kouzlo?"
„Správně."
Hermiona měla pocit, že ji srdce vyskočí z hrudi a měla potřebu něco dělat. Najednou nedokázala jen tak sedět naproti Nevillovi se zkříženýma nohama.
Přitiskla čelo na kamennou zeď, zavřela oči a snažila se zastavit tok myšlenek. Věděla, že to, co Neville navrhuje, je špatné. Přesto ale, nebylo to lákavé, vymazat ze sebe, co se jí na sobě nelíbilo? Mělo to vůbec nějaký smysl?
A přesto, odkud se vzala tato potřeba? Tato naléhavost, která vycházela z Nevilla? Otočila se a zvědavě na něho pohlédla.
„Neville, proč jsi tak... neoblomný? To nejsi ty."
„Od války jsem se hodně změnil."
„Já vím," přikývla Hermiona. „Ale stejně..."
Neville, pohlédl na mandragoru, která spala v jeho rukou a než ho mohla Hermiona pobídnout aby pokračoval, jeho oči se zalily slzami. Když se na ní podíval, jeho oči se leskly ve světle svíček.
„Moji rodiče." Hlas měl přiškrcený. „Nejdřív to musím vyzkoušet, než jim to přinesu."
Najednou to Hermioně dávalo všechno smysl. Neville, to nedělal pro sebe – dělal to pro své rodiče. Jeho rodiče, kteří přišli o rozum kvůli hrůzám temné magie a mučení Bellatrix. Jeho rodiče měli nesčetné množství démonů, kterých by se pravděpodobně rádi zbavili. Hermioniny oči se zalili slzami, když si uvědomila, že Neville, to chce nejdřív vyzkoušet sám na sobě a stane se vlastně pokusným králíkem.
„Jestli to půjde do kytek nebo to prostě nebude fungovat, já jen... já jim prostě nechci dávat naději, pokud jim nebudu moc pomoc," vysvětlil, Neville hlasem plným emocí. „Já sám sobě nechci dávat naději."
Brada mu spadla na hruď, jak mu po zarudlých tvářích stékaly tiché slzy. Hermiona položila jemnou ruku na rameno svého přítele a mateřsky ho stiskla.
„Rozumím."
Přešla na druhou stranu místnosti, ztracená v myšlenkách. Uplynuly tiché okamžiky, v nichž Hermiona zvažovala všechna pro a proti toho, co se právě chystají udělat. Zápory samozřejmě převažovaly nad klady, ale Hermiona při pohledu na ztrápený Nevillův obličej, věděla, co odpoví.
„Zapomeneme, co se stalo?" řekla Hermiona a ohlédla se přes rameno, aby se podívala na Nevilla.
„Ne," řekl, Neville pevně. „Provedl jsem výzkum v omezené části a odstranil se pouze pocit či fyzická připomínka. Nic jiného nezmizelo. Můžeš si pamatovat špatné věci, ale bez emocí nebo úzkosti."
Znělo to dobře. Znělo to tak úžasně, že tomu Hermiona nemohla uvěřit. Ale ona už s tím souhlasila, že? Jen tím, že se setkala s Nevillem, věděla, že souhlasila.
„Co si vybereš?" Zeptala se Hermiona a pohlédla na svého přítele. Neville, vypadal trochu nervózně, když promluvil. „Myslím, než to dáš svým rodičům."
„Mám o válce opravdu živé noční můry," vysvětlil, Neville plachým pokrčením ramen. „Nepřestanou bez ohledu na to, co udělám nebo jaké lektvary si vezmu."
„Jsou opravdu tak hrozné?"
„Jo," jeho oči se opět leskly. „Jsou."
Hermiona přikývla, neschopna říct víc. Pochopila, proč chce, Neville tento útěk. Nejen proto, aby pomohl svým rodičům setřást jejich démony, ale zároveň aby pomohl i sám sobě.
„Co si vybereš ty, Hermiono?"
Hermiona se na okamžik zamyslela a v duchu přešla k napětí, které cítila při hlasitých zvucích. Strach, když uslyšela jméno „Bellatrix". Ale ty bledly ve srovnání s bolestí, kterou cítila, když žila bez svých nejlepších přátel. Staly se prubířským kamenem bezpečí a lásky. Bez nich a s rodiči, kteří na ni byli stále naštvaní kvůli úpravám mysli, se cítila pozoruhodně osamělá.
Ale jak získat své přátele zpět? Jediné, co ji napadlo, bylo vrátit se k dívce, kterou byla před válkou. Před Ronovým opuštěním. Chytrá, odhodlaná dívka s velkým srdcem a sklonem k odpuštění. Dívka, která cítila všechno – dobré i špatné.
„Já... já chci znovu cítit," řekla rozpačitě a najednou se styděla, že o tom zrovna ze všech lidí musí mluvit s Nevillem. „Konkrétně romantické city k Ronovi. Od války jsem... tyhle části ve mně vypnula. Chci je zpátky."
Chci, aby se dotkl mého těla a abych necítila odpor. Chci ho políbit a necítit se znechuceně. Až budeme zase spolu, budeme zase všichni přátelé. Bude to jako předtím. Všechno se vrátí zpět, do starých kolejí.
Neville, náhle vstal, přitáhl si mandragoru k sobě a utrhnul dva největší listy na temeni hlavy. Trochu zabručela, než se opět zkroutila a znovu usnula v Nevillově náručí. Hermioně se ulevilo, když viděla, že jí trhání listů neublížilo.
„Jeden pro tebe, jeden pro mě," řekl, Neville a vložil mandragoru zpátky do své školní brašny. Spokojeně dřímala a nevydávala žádný hluk.
Neville, vstal a podal list Hermioně. Vzala ho mezi roztřesené prsty a řekla tiché „děkuji."
„Pamatuješ si to kouzlo?" tázavě se na ni Neville otočil.
„Ano."
„Tak dobrá. Začněme." Neville, si strčil list do úst a začal důkladně žvýkat. „Chutná to jako hlína."
Hermiona se zahihňala podivnému výrazu ve tváři svého přítele. Vypadal, jako by si vzal velkou dávku tekutých testrálních výkalů. Její smích však utichl se skřípěním, když zaslechla zvuk šourání po kamenné podlaze. Oči se jí rozšířily a zmocnil se jí nepřekonatelný strach, že dělají něco špatně.
„Haló?"
Pozdravilo je ticho.
„Máš bujnou fantazii," řekl, Neville a ztěžka polkl. „Pravděpodobně Uršula přišla špehovat."
„Já tohle prostě neznám," znepokojeně zašeptala. „Mohli by nás chytit."
„Jsme Nebelvíři," řekl, Neville s pokřiveným úsměvem. „Měli bychom trochu riskovat."
S tím spolkl zbytek listu mandragory a otřásl se, jak mu klouzal po krku. Hermiona sledovala, jak se znechuceně zašklebil, vyplázl jazyk a znovu se nervózně zahihňala.
„Není, to tak skvělí když -"
Než stačil dokončit větu, Neville, se chytil za břicho, sklonil se a Hermiona překvapeně vykřikla.
„Neville!"
Mladý muž začal zvracet a po té padl na kolena. Hermiona si nebyla jistá, co má dělat - věděla, že Neville, chce seslat kouzlo, ale nejdřív se potřebovala ujistit, že bude v pořádku.
Přiběhla k němu, chytila ho za rameno a snažila se mu podívat do očí.
„To kouzlo Hermiono," zasténal, Neville a chytil se za břicho. Oči měl vytřeštěné a čelo zmáčené potem. „Sešli kouzlo, nebo to bude k ničemu!"
Hermiona nesouhlasně zasténala, namířila hůlku na Nevilla a promluvila tichým, melodickým hlasem.
„In hoc carmine ego dico, accipe: et in dolore dolet auferat. Create geminus meo, ad meritumque malis advertite. Auferat de Nevill 'sequuntur somnia."
Z Hermioniny vinné hůlky vystřelil modrý paprsek, který obkroužil Nevillovo tělo a usadil se nad ním jako druhá kůže. Odpočíval tam jako padlý sníh, než se zdálo, že se vstřebal do Nevillova oblečení.
Hermiona s pusou dokořán sledovala, jak sebou Nevillovo tělo začalo škubat. Byl zticha, ale tvář měl zkřivenou bolestí. Tmavě blonďaté vlasy se mu lepily na tváře a čelo, obě náhle lesklé potem.
„Ach, co jsme to provedli?"
Než mohla Hermiona vyrazit do chodby hledat pomoc, vyzařovalo z Nevilla světlo. Odmlčela se a pomalu k němu přistoupila.
Objevila se záře, téměř nepatrná a poté obklopila celé jeho tělo.
Nevillovo tělo vystřelilo do vzduchu a ve stoje jeho tělo sebou trhlo. Trochu zasténal, než se o zlomek vteřiny vznesl do vzduchu. Najednou se opět Hermiona soustředila a svou hůlku namířila na Nevilla a udělala velký pohyb ve tvaru písmene C.
„Auferat de Nevillova sekvenační somnie! ," vykřikla Hermiona a vzpomněla si, že musí třikrát ukončit kouzlo příkazem. „Auferat de Nevill 'sekuncionální somnie! Auferat de Nevill 'sekundu somnie! "
Jakmile poslední intonace opustila její rty, Neville, se snesl na podlahu a padl na záda, jako by byl v nejhlubším spánku. Hermiona měla srdce až v krku, když se k němu rozeběhla.
„Neville!" Hermiona ohromeně sledovala, jak se Neville, snažil posadit.
Než se stačila dotknout jeho těla, záře, která se usadila v Nevillovi, náhle vytryskla z jeho těla. Odfiltrovala se jako částice Nevillovy duše na vzdálenější stranu toalety. Oba v šoku sledovali, jak se částice náhle spojily a vytvořily pavučinový tvar průsvitného Nevilla.
„Merlinovy koule," zašeptal, překvapený Neville.
Přízračný Neville, se protáhnul a překvapil dvě postavy, které klečely na podlaze. Začal skákat, zvednul se zpátky do vzduchu a kroutil se do prapodivných tvarů.
Skutečný Neville, se šinul jako krab pozpátku a zoufale se snažil najít zeď za sebou. Hermiona sledovala, jak skutečný Neville, naříká, tiskne se ke kamenné zdi s vytřeštěným, upřeným pohledem.
„Neville? Co se děje?"
„Copak to nevidíš?" řekl, Neville a jeho hlas se dusil vzlyky. „Je to moje noční můra."
Hermiona se ohlédla na ten obraz a neviděla nic než přízračnou verzi Nevilla, který tiše křičel. Kromě toho neviděla nic neobvyklého, přesto ji z úzkosti na tváři ducha – Nevilla zamrazilo.
„Neville -" Hermiona na něho chtěla zavolat přes rameno, ale přímo před jejíma očima začal obraz ducha - Nevilla slábnout, dokud nezůstalo nic jiného než lesk ve vzduchu. Brzy i ten zmizel.
„Je pryč," řekl, Neville s úžasem. Postavil se a spěchal k Hermioně a pevně ji objal. Hermionu nepřekvapilo, že se mu chvěla v náručí.
„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku," řekla Hermiona a úlevně se rozesmála. „Začínala jsem se bát."
„Já ne," řekl, Neville a setřel si z očí zbývající slzy. „Věděl jsem, že to kouzlo provedeš perfektně."
Hermiona se znovu zasmála a její tělo zaplavila úleva. Neville, byl v bezpečí! Byl v pořádku! Oba se ještě chvíli objímali, než se Neville, odtáhl a s očekáváním se podíval na Hermionu. „Je to tak zvláštní, ale... už se cítím lépe."
„Bolelo to?"
„Jen trochu na začátku," přiznal, Neville. „Byl to jakoby podivný druh bolesti, který mi prošel celým tělem. V některých chvílích to bylo docela pronikavé, ale pak to bylo jako... bylo to, jako by to opustilo mé tělo."
„Říkal jsi, že jsi něco viděl," namítla Hermiona. „Říkal jsi, že jsi viděl své noční můry."
„Ano," řekl, Neville a svraštil obočí. „Tys to neviděla?"
„Ne," zavrtěla Hermiona hlavou. „Prostě to vypadalo jako ty."
„Předpokládám, že na každého člověka to působí jinak," vysvětlil, Neville pokrčením ramen. „Buď ráda, že jsi to neviděla. Bylo to hrozné."
Hermiona ho pevně stiskla, než se stáhla. „Cítíš se jinak?"
„Jo," přikývl, Neville. „Cítím se... lehčí. Těžko se to popisuje."
Otřel si zpocenou tvář a zvedl hůlku směrem k Hermioně.
„Jsi na řadě."
Hermiona se odmlčela. Nebyla si jistá, zda chce pokračovat. Ale když se podívala na Nevilla, který vypadal, jakoby mu z ramen spadlo obrovské břímě, rozhodla se hodit opatrnost proti větru a přikývla.
Neville, se široce usmál a o pár minut později Hermiona již polykala list mandragory a šklebila se přitom. Opravdu to chutnalo jako hlína. Hlína a měď.
„Připravena?"
Hermiona přikývla a o zlomek vteřiny ji začalo bolet břicho. Tupá bolest, o které Neville, mluvil – bylo to jako křeče, které byli ostřejší a rychle se šířili celým jejím tělem. Padla na zem, opírající se koleny o podlahu.
Neville, se postavil stranou, se sebedůvěrou, kterou před válkou nikdy neměl, namířil hůlkou na svou kamarádku, "In hoc carmine ego dico, accipe: et in dolore dolet auferat. Create geminus meo, ad meritumque malis advertite. Hermione coram auferat locus. Et rursus eius sentire."
Nevillova hůlka se otřásla, když Hermionu začalo obklopovat modré světlo. Sledoval, jak jeho přítelkyně prochází stejnými záchvěvy jako on – trhaný pohyb a její tělo se začalo vznášet do vzduchu, obklopeno modrým oparem.
„Hermiona coram auferat loc -"
Dveře na toaletu se najednou rozletěly. Nevillova hůlka se překvapením zachvěla a Hermiona, která se právě vznesla do vzduchu, bolestivě klesla do rohu místnosti. Překvapením vyjekla a náhle se rozhostilo ticho.
Zvuk kroků oznamoval příchod jedince dřív, než se vůbec stačil objevit. Pomalé, vypočítavé kroky, patřili pouze jedné osobě. Vyšel zpoza rohu u fontány a jeho hábit vlál za jeho zády. I po tom všem, čím si prošli se, Neville, otřásl strachem, když pohlédl na Snape. Trhl sebou, když se k nim blížila, hrozivě vyhlížející postava Severuse Snapea.
„Co tady po večerce vy dva děláte?" protáhl Snape a jeho tmavé oči těkaly z jednoho na druhého. Hermiona se mezitím postavila a s úšklebkem na tváři se opřela o kamennou zeď.
„Nic, pane řediteli," promluvil, Neville roztřeseným hlasem. Přiznat se k temné magii by bylo téměř stejné jako žádat o vyloučení. Nemohl dopustit, aby se tak stalo a už vůbec ne, aby se to stalo Hermioně.
„Slyšel jsem hluk," pokračoval Snape, jako by, Neville nic neřekl.
„Ale to my ne," pokračoval, Neville a pokusil se na své bledé tváři vyloudit úsměv. „Jen si povídáme."
„Na dívčích toaletách? O půlnoci?"
„Ano, pane," přikývl, Neville. „Ale pak se Hermioně z ničeho nic udělalo špatně. Zrovna jsem ji chtěl vzít zpátky do společenské místnosti, když jste vešel."
Snapeův ocelový pohled se přesunul z Nevilla znovu k Hermioně, která teď stála a otřeseně pohlédla z Nevilla na Snape.
„Zdá se, že už je v pořádku," zamumlal Snape hedvábným tónem. „Longbottome, vraťte se do společenské místnosti. Odebírám deset bodů za to, že jste byl venku po zákazu vycházení."
Jeho obsidiánový pohled se stočil k Hermioně, která stále vypadala mírně otřeseně. „Slečno Grangerová, zůstanete tady. Rovněž i Vám odebírám 10 bodů."
Neville, se ohlédl přes rameno na Hermionu a přemýšlel, jak to, že nekřičela bolestí. Kouzlo nebylo dokončeno – jaké budou následky?
„Ale pane -"
„Dvacet bodů."
„Jsem v pořádku, Neville," ozval se za ním Hermionin melodický hlas.
Neville, se pomalu otočil a nevěřil, že je v pořádku. K jeho překvapení vypadala Hermiona naprosto uvolněně, tváře jí krásně zrůžověly a její pohled změkl. Šibalsky na něho mrkla a Nevillovi připadalo, že tohle není ta Hermiona kterou zná.
Neville, si nebyl jistý, co má dělat, ale vzal Hermionino mrknutí jako potvrzení, že je v pořádku a že kouzlo nefungovalo. Nejhorší věc, se kterou se bude muset vypořádat, bylo možné zadržení se Snapem, který vypadal obzvlášť nebezpečně.
„Promluvíme si tedy později, Hermiono," Neville se ještě jednou, dlouze podíval na Hermionu, která na něho souhlasně kývla a on se tedy pomalu, otočil k odchodu, s mandragorou stále schovanou v brašně.
Hermiona sledovala, jak její přítel odchází, než pomalu stočila svůj zrak k vysoké a impozantní postavě profesora Snapea. Dveře se s hlasitým zabouchnutím za Nevillem zavřeli a brzy to byla jen Hermiona a Snape.
Byla nezvykle tichá, když studovala jeho tvář – nekonečné obsidiánové oči, rovné, havraní vlasy a kontury jeho úst. Trhnul sebou, podrážděn jejím odvážným hodnocením.
„Slečno Grangerová," řekl Snape a prohlížel si tvář mladé ženy. „Půjdete se mnou."