Rozhodla jsem se, že nenechám Siriuse, aby se mnou zametal. Nejsem zvyklá, aby se ke mně lidi chovali jako ke kusu hadru na podlahu. Ano, Sirius má spoustu kladných vlastností. Je nádherný, nepřekonatelně okouzlující, a to všechno okolo. Ale má i nějaké závažné nedostatky. Například si ještě stále neuvědomil, že mě vroucně miluje. Přiznávám, že láska je cit složitý, hluboký a značně komplikovaný, je těžké si ho přiznat a pochopit, to ho ale neomlouvá. Ať je to sebevětší idiot, nadávat si od něj nenechám. Ať je sebevíc krásný, ponižovat se od něj taky nenechám. Takže mu dávám tři šance. Tři šance napravit, co zpackal. Tři možnosti začít se ke mně chovat ohleduplně a s úctou. Tu první už promrhal, když si dělal legraci z mojí pihy nad obočím. Pokud své tři šance propásne, začne boj.
Pokud si ovšem včas neuvědomí, jak moc mu na mě záleží, že beze mne nedokáže žít a že jsem já pro něj ta pravá. V tom případě se válka odkládá na neurčito a my spolu staneme bok po boku jako muž a žena, v dobrém i ve zlém.
Něco mi ale říká, že by se měl o mém plánu dozvědět. Měla bych mu osobně oznámit, co se stane, jestli nezařadí zpátečku. Nerada bych mu totiž ten jeho krásný obličej rozbila bezdůvodně.
Seběhnu tedy dolů do společenské místnosti připravená informovat ho o akci „Tři šance" a o tom, že tu první už nenávratně prošvihnul. Dojdu k němu připravená vmést mu do obličeje, jak kvůli němu trpím a jak úžasná jsem, když mu vůbec nějakou šanci ještě někdy chci dát. Stoupnu si přímo před něj, pohlédnu mu do očí, zhluboka se nadechnu a... neřeknu vůbec nic. Jen tam tak stojím, lapám po dechu a snažím se posbírat zbloudilé myšlenky.
„Co je?" zeptá se Sirius nevlídně, ale já stále jen otevírám a zavírám pusu a snažím se popadnout ztracenou nit. Co jsem to vlastně chtěla?
„Vypadáš jako ryba na suchu," zhodnotí můj stav ironicky.
„J-jedna." Vzpamatuju se dost na to, abych ze sebe dostala odpověď, i když z jeho pohledu určitě hodně nesmyslnou.
„Cože?" Sirius se zatváří nechápavě a já mu to vážně nemám za zlé. Jeho uším musí moje blábolení znít jako mluva v šifrách.
„Jedna!" opakuju sebejistějších hlasem, ale jasno mu v tom rozhodně neudělám. Jenže uvnitř hlavy mám jen vítr a prach, a tak nejsem schopná vyprodukovat ani dvě slova. Natož celou větu.
„Jedna co?" ptá se netrpělivě. Je mi jasné, že dlouho jeho pozornost neudržím.
„Jedna ze tří," vypravím ze sebe po několika vteřinách ticha. Já bych to brala jako pokrok. Sice to není věta, ale tři slova už se počítají jako konverzace, ne?
„Jedna ze tří CO?" Sirius už je velmi nervózní a vypadá to, že nade mnou láme hůl a ztrácí v mé blízkosti vůli k životu.
Zavřu oči a provedu rychlé dechové cvičení. Když oči otevřu, přede mnou stojí stále zmatenější a zmatenější Sirius Black, ale ze mě je rázem vyrovnaná žena. „Jedna ze tří promarněných šancí," upřesním, ale stále nejspíš nejsem dost jednoznačná.
„Co to plácáš, jaký šance?" vyhrkne a rukama rozhazuje kolem sebe. Vsadím se, že si o mě myslí, že jsem psychicky narušená.
„Začít se chovat slušně," dodám s pocitem vítězství. Potter, který stojí vedle nás a celou dobu všechno sleduje s výrazem absolutního děsu v obličeji, se uchechtne. Je mu totiž jasné, že něčeho takového není Sirius schopný.
„A k čemu mi to jako bude dobrý?" Siriusovi se vrátil jeho ležérní výraz i postoj, protože nejspíš dospěl k závěru, že ho moje plácání nijak neohrožuje na životě. To se ale plete.
„K přežití," dodám tajemně a užívám si, jak se jeho obličej znovu stahuje do zmatené grimasy.
Nakonec to se mnou definitivně vzdá, povzdechne si a svěsí ramena. „Ty jsi vážně mimo. Ještě něco jsi chtěla?"
Ta náhlá změna přístupu mě natolik zaskočí, že se opět proměním z vyvážené ženy v klubíčko nervů. „Jo... Já totiž... vlastně... jakože... Ani ne," přiznám nakonec jako zpráskaný pes. Tak tohle se moc nepovedlo. Místo toho, abych byla jasná, stručná a výstižná, jak jsem původně plánovala, jsem předala zprávu, která byla zmatená, zamotaná a nepochopitelná.
„Jsem rád, že jsi skončila," dodá ještě Sirius a odchází, kroutíc nechápavě hlavou. A já se mu vlastně vůbec nedivím, protože nejradši bych tou hlavou kroutila taky. Co to sakra mělo být?
Odšourám se zpátky do svého pokoje a zpytuju svědomí. Měla jsem to zapotřebí? Ne. Rozhodla jsem se to nakonec udělat? Ano. Bylo mi to k něčemu? Ne. Udělala bych to znovu? Ano, protože jsem hloupá a nepoučitelná a v přítomnosti Siriuse Blacka mi můj mozek odchází na neohlášenou stávku a bere s sebou veškeré zbytky zdravého rozumu, které mi v těle ještě zůstávají. V těch chvílích přebírá kontrolu nad řídícím centrem mé srdce, které je... Buďme upřímní, to srdce je naprostý magor, který by kromě krevního oběhu neměl řídit vůbec nic, natož celou lidskou bytost.
Celou noc se převaluju a přemýšlím nad tím, proč jsem obvykle tak šarmantní a okouzlující (haha, jasně), ale když je poblíž Sirius, mám najednou šarmu asi tolik jako červivá brambora. Druhý den ráno jsem omylem svědkem rozhovoru, který není určený mým uším. Což mi samozřejmě nezabrání skrčit se za brnění a hltat každé slovo, které si spolu Remus a Sirius na chodbě vymění.
„Poslyš, Remusi, tys včera večer slyšel Danielsovou, viď?" ujišťuje se Sirius a i když mě tituloval příjmením, zní to z jeho úst jako pohádková melodie.
Remus se nervózně podrbe na hlavě a ptá se: „Co konkrétně myslíš?"
„To o těch třech šancích, mlela jako pominutá něco o tom, že mám tři šance," upřesňuje Sirius.
Remus přitaká, ale nic neříká. Vyčkává, co začne z jeho kamaráda padat za otázky.
„Nevíš, co tím myslela?" řekne nakonec Sirius opatrně.
Remus rozhodí ruce a zase je nechá spadnout zpátky k tělu. „Co já vím? Vypadám snad jako slovník holčičí mluvy? Ty bys na takové věci měl být odborník."
„Nemyslíš, že by snad věděla něco, co já nevím, že ne?" ujišťuje se Sirius a rozhlíží se kolem sebe, jestli ho náhodou někdo nevidí nebo neslyší. Smůla, chlapče, já vím všechno! Očividně se mu nelíbí představa toho, že něco neví.
„Kamaráde, nezačínáš být trochu paranoidní?" rýpne si Remus. „Proč se jí prostě nezeptáš?"
„Protože s tou holkou se nedá normálně mluvit," procedí Sirius skrz zuby. Au, to bolelo. Ale asi má pravdu, zatím jsem ho opravdu nepřesvědčila o tom, že byl byla konverzační mistr. Najednou zahlédnu v jeho oku jiskru naděje. Otočí se čelem k Remusovi, což znamená čelem mým směrem, takže se musím za brněním trochu víc skrčit. „Vy dva jste vlastně od vánočního plesu velcí kamarádi, viď?"
Remus nervózně přitaká. Stejně jako já vidí plán, který se Siriusovi začíná rodit v hlavě. „Že budeš hodný Náměsíčník a zjistíš, co se jí to zase honilo hlavou?"
„A znovu se ptám, proč se jí prostě nezeptáš sám?"
Sirius se ošije. „Znovu ti odpovídám, že se s ní nedá normálně mluvit. Ale ty to zvládneš. Já ti věřím," doplní a položí svému kamarádovi ruku na rameno. „Nezklam mě," prohlásí a odhází chodbou pryč.
Chci se nepozorovaně vymotat z mé skrýše, ale najednou se mi mezi nohama proplete něco nechutného, chlupatého a s ocasem. Při pohledu na tlustou krysu zaječím jako pubertální holka (což vlastně jsem, takže dobrý) a nadskočím tři stopy do vzduchu. U toho se zvládnu praštit hlavou o brnění, které hlasitě zařinčí, až se ten zvuk vrací z druhé strany chodby v ozvěně. Remus si mě samozřejmě všimne.
Přísahám, že se v ten moment chci propadnout do země. Ale jako za trest stojím v jedné z mála částí bradavického hradu, kde nejsou žádné padací dveře, měnivé schody nebo zeď, která vás umí pohltit a vyplivnou v Prasinkách. Takže se svěšenou hlavou přijdu k Remusovi a pozdravím ho. Je mu jasné, že jsem celý rozhovor poslouchala, ale nijak si ze mě kvůli tomu neutahuje, jenom čeká.
Přísahám sama sobě, že si nepustím pusu na špacír, což znamená jediné... Během tří minut si pustím pusu na špacír a Remusovi všechno vyklopím, protože moje hlava nejspíš není napojená na moji pusu a slova ze mě vypadávají naprosto samovolně. Remus mi sice slíbí, že se o moje malé mentální selhání nepodělí, ale popravdě ho nic nenutí udržet moje malé tajemství pod pokličkou.
***
Jestli jsem si na začátku pátého ročníku naivně myslela, že nám profesoři dávají zabrat, netušila jsem, co se bude dít později. S tím jak se školní rok přehoupnul přes svou polovinu se na nás valí stále více a více povinností. Učitelé nám zadávají dvacetimetrová pojednání na všechna témata, která najdou v učebnicích, a tak svůj volný čas trávím v učebnách a v knihovně, a když mám hodně velké štěstí, stihnu si taky někdy odběhnout do jídelny se najíst nebo do ložnice se vyspat. Naštěstí nade mnou vládne železnou rukou Lily Evansová, takže mám rozvrh vypracovaný do nejmenšího detailu.
Bohužel nějaký vtipálek asi zkrátil dny na deset hodin, jinak si neumím vysvětlit, jak je možné, že čas tak letí. Ani nestihnu mrknout a najednou je leden v tahu, následován únorem a první polovinou března. Jaro je za dveřmi, vrba mlátička nasazuje nové pupeny, lidé začínají odkládat kabáty a pár odvážných holek už ze dna kufru vyhrabalo minisukně, i když na ty je pořád času víc než dost.
Bradavice se připravují na nastávající famfrpálový zápas Nebelvír versus Mrzimor, což ve mně vyvolává nepříjemné pocity. Když se hrálo naposledy, skončila jsem na dva týdny na ošetřovně, takže se snažím držet u zdi a nepřimotat se do cesty žádné kletbě, která je určená některému z hráčů.
Od té doby, co jsem vymyslela plán „Tři šance" se mnou Sirius skoro nepromluvil. Konečně se mi tedy splnilo mé přání a přestal si ze mě utahovat a mířit na mě svoje dobře vybalancované posměšky. Jak se ale říká, měli bychom si dávat pozor na to, co si přejeme. Trochu ironicky mi totiž ty jeho rádoby vtipné komentáře chybí. Naprosté ticho jsem totiž rozhodně nechtěla. Doufala jsem jen, že ke mně bude trochu víc přátelský. Znamená to snad, že mu nestojím ani za pozdrav? Že ho nezajímám?
Tohle téma mi vrtá hlavou posledních několik dní téměř neustále, ale nakonec dospěju k jedinému možnému úsudku. Siriusovo chování má jen jedno racionální vysvětlení. Totiž že mě miluje tak strašně moc, až se přede mnou nedokáže přinutit mluvit, protože mu nervozita svírá hrdlo. Jo, tím to určitě bude.