Probudím se do zasněženého rána. Dnes hodlám v pyžamu zůstat, co nejdéle to půjde. Na nohy si obuju pantofle ve tvaru soba a přes pyžamo přehodím červeno-zelený, kostkovaný župan. Při pokusu svázat si vlasy do drdolu mírně syknu, protože i když je zápěstí obvázané, stále bolí. Na památku mi na zápěstí zůstane nevzhledná jizva. V koupelně si vyčistím zuby a při pohledu do zrcadla se ironicky ušklíbnu. Už nejsem stejná jako ta holka, která před pár měsíci přijela do New Yorku. Změnila jsem se.
Když si vyměním obvaz na zápěstí, vydám se dolů do kuchyně. Při vstupu do haly mě zarazí obří vánoční strom, který stojí v hale u schodů a špičkou se dotýká téměř až stropu. „Dobré ráno. Líbí se ti?" zeptá se mě táta a já překvapeně přikývnu. „Dobré ráno." odpovím a na přivítanou mu líbnu pusu na tvář. „Dáš si palačinky?" „Ty jsi udělal k snídani palačinky?" zívnu a otevřu dveře do kuchyně. „Zatím ne, ale myslel jsem, že bys mi mohla pomoc." usměje se a začne na pult připravovat vše potřebné. „No, měl bys vědět, že nejsem úplně zdatná kuchařka." „Palačinky snad zvládneme udělat." „Když myslíš..." usměju se a začnu přidávat suroviny do misky.
„Myslela jsem, že se nemá povést jenom ta první a ne i desátá." vyprsknu smíchy a ve chvíli, kdy táta vyhodí další palačinku do koše, vejde do kuchyně Thomas. „Co tady provádíte?" vyděsí se a otevře okno, aby se kouř z palačinek alespoň trochu vyvětral. „S Melissou jsme si chtěli udělat snídani." „Já vám ji udělám." nabídne se a my s tátou automaticky zavrtíme hlavou. „Doktor říkal, že se nemáš namáhat." připomenu mu a táta mu podá bylinkový čaj. Jsem ráda, že je Thomas zpátky doma. Bez něj by to tady... Nebylo ono. „Myslím, že palačinky zvládnu. A vy se připravte, slavnostní večeři sám připravit nezvládnu." ujistí nás a posléze nás vyžene z kuchyně. „Další vaření už dneska nezvládnu." povzdechne si táta a já nad ním zavrtím hlavou. „Budeš muset. Já se jdu převléct, to těsto mám úplně všude." vysvětlím mu a odejdu do pokoje.
Za pár hodin už nám Thomas diktuje nejrůznější pokyny, které sotva stíháme plnit. „Melisso, můžeš míchat tu omáčku?" zeptá se starostlivě a mezitím něčím potře krocana. „Jasně, poraněné mám naštěstí levé zápěstí." přikývnu a omáčku začnu míchat. „Masone, jak jsi na tom s těmi brambory?" křikne Thomas a táta vztekle pohodí škrabku na stůl. „Ta škrabka je rozbitá." sykne, Thomas k němu přijde, a když během chvíle oloupe pár brambor, vezme si škrabku zpátky a začne loupat zbytek brambor. „Jak je na tom ta omáčka?" řekne si Thomas spíš pro sebe, omáčku ochutná, vypne hořák a omáčku odstaví na prkénko. Ve chvíli, kdy se chci zeptat, co mám dělat dál, domem se rozezní zvonek. „Jdu otevřít." houknu na ně a odloudím se k domovním dveřím. I přes to, že by se měl Thomas po návratu z nemocnice šetřit, pracuje stejně efektivně jako před tím. Za dveřmi stojí Becca s kapucí na hlavě a rukama v podpaží. „Becco, co ty tady?" usměju se na ní a pustím ji dovnitř. „Přišla jsem ti dát dárek, zítra bych to nestihla." procedí skrz drkotající zuby a obejme mě. „Přinesu ti tvůj dárek, počkej chvilku." „Žádný spěch, máte tady teplo."
Rychle vyjdu schody a z komody v mém pokoji vyndám malý balíček. Komodu zavřu a vrátím se zpátky k Becce. „Veselé Vánoce." zašvitořím a natáhnu k ní ruku s dárkem. „Šťastné a veselé." přikývne a podá mi dárkovou taštičku, kterou hned zastrčím pod ještě neozdobený stromek. „Otevřeme je až zítra?" zeptám se a Becca se smíchem souhlasí. „Už asi půjdu, doma máme hotový blázinec." „Tady to je taky zajímavý." přitakám a Becca otevře dveře. „ Becco? Co Logan?" zarazím ji a Becca zesmutní. „Nenávidí tě." „To se dalo čekat." povzdechnu si a Becca mi položí ruku na rameno. „Ale víc asi nenávidí sám sebe. On ví, že ty za to nemůžeš, ale..." „Ale je pro něj spíš snazší nenávidět mně než svou matku." vydechnu a Becca se na mě soucitně usměje. „Třeba to jednou mezi vámi bude jako dřív." namítne a já se uchechtnu. „Becco, už to nikdy nebude jako dřív. I když mě přestane nenávidět, stejný to nebude. Náš společný bratr zabil mojí mámu, jeho máma chtěla zabít mě a můj táta zařídil to, že je Lucas ve vězení a Jasmine v blázinci. Ono to ani nemůže být stejný." vydechnu. „Během jednoho jediného dne se mu rozpadla rodina. Stejně jako kdysi mně." šeptnu. Na to Becca už nemůže nic říct, pouze mě obejme a odejde. S trochu skleslou náladou se vrátím zpátky do kuchyně. Jen co otevřu dveře, Thomas mě zase vyžene zpět. Pokud jsem před chvílí byla skleslá, teď se neubráním úsměvu. Ono jenom vidět velkého Masona Wakefielda v zástěře je směšné. No a vidět ho poprvé zmateného a utrápeného je pak přímo k popukání.
V obýváku se přikryju dekou a v televizi si pustím nějakou pohádku. „Co jen tak ležíš? Pojď mi pomoct, za chvíli dorazí Linda s rodinou." nakoukne do obýváku táta a podá mi papírovou tašku s ozdobami. Ozdoby jsou samozřejmě nové, pochybuju, že by se v tomhle domě dřív Vánoce slavily. „Myslela jsem, že stromek ozdobíme společně s Norou." „Mohli bychom na ní počkat, ale chci, aby sem vstoupila a hned se naladila na tu správnou atmosféru." vysvětlí mi bez mrknutí oka a začne na stromek dávat svíčky. Když mě přišla Linda s Norou navštívit do nemocnice, táta malé Noře doslova propadl. Postupně s tátou nazdobíme celý stromeček, podél oken a dveří rozvěsíme girlandy a nakonec pod stromek nanosíme dárky pro ostatní. Jen co se převlečeme do slavnostního oblečení, dorazí Linda, Nora a - hlavně Ethan. Těch pár dní, které jsem strávila v nemocnici, byl neustále u mě. Začali jsme úplně od začátku. Povídali jsme si, smáli jsme se a vyprávěli si navzájem všechny naše zážitky. Víme o sobě téměř všechno. Už žádná tajemství.
Nora se do haly vřítí jako uragán a když si všimne nazdobeného stromečku, samým údivem otevře pusu dokořán. „Nezapomeň, Noro, pozdravit." napomene Noru Linda a sama mě obejme. „Ráda tě vidím takhle usměvavou." zašeptá mi do ucha Linda a poté Noře svleče kabátek. „Melisso, máte krásný stromeček! A ty dárky jsou všechny pro mě?" zeptá se mě a zavěsí se mi okolo pasu. „Některý." přikývnu a pobaveně se podívám na Ethana. Ten s úsměvem zavrtí hlavou a bundu, kterou si sundal, odloží do šatny. Jakmile do haly vstoupí táta, Nora zapomene na dárky a rozeběhne se k němu do otevřené náruče. Linda se s tátou pozdraví potřesením ruky a trochu plachým úsměvem. „Tak co kdybychom šli pomoct Thomasovi s prostíráním?" zeptá se Linda táty, když se podívá na mě a Ethana, jak nervózně postáváme opodál. „Skvělý nápad." přikývne trochu rozpačitě táta a zavede všechny do jídelny. Jakmile se za nimi zavřou dveře, Ethan mě jemně chytí za ruku a dá mi pusu na tvář. „Ahoj." hlesnu a propletu si s ním prsty. „Ahoj." usměje se a pohladí mě po tváři. Po tváři se mi rozleje obří ruměnec a Ethan to ocení pobaveným zasmáním. „Tohle červenání mi chybělo." „Vážně? A co ti ještě chybělo?" zeptám se trochu laškovně, Ethan si mě za tvář přitáhne a poprvé po té době mě doopravdy políbí. Jen co se jeho rty dotknou těch mých, uvnitř mě vybuchne ohňostroj všelijakých pocitů. Krev se mi začne vařit a ve spáncích mi začne tepat. „Tohle." hlesne, když se od sebe odtáhneme. „Myslím, že bychom měli jít za ostatními." navrhnu a Ethan souhlasí.
„Thomasi, musím tě pochválit, ta večeře byla vážně skvostná." otře si Linda pusu ubrouskem a usměje se na Thomase. Thomas jen přikývne, ale já vím, že ho to víc než potěšilo. „Můžeme jít už na ty dárky?" zažadoní Nora a zvedne se ze židle. Táta ji rukou naznačí, že už může jít a ona se rozeběhne k vánočnímu stromečku. „Moc se omlouvám..." vydechne Linda, zvedne se od stolu a zamíří za Norou. Když přijdeme ke stromku, Nora pláče. „Nikde není moje jméno." „Koukala jsi se pořádně?" zeptá se jí táta a Nora znovu obejde celý stromek. Trochu stěží pak nakonec přinese fialovou přepravku, a když ji otevře, vykoukne na ní malý kotě. Nora ho hned popadne a začne se s ním mazlit. „No... Já nemám slov." vydechne šokovaně Linda a Ethan se rozesměje. „Tohle je pro tebe, Ethane." podá táta Ethanovi velkou tlustou obálku. Ethan ji nervózně otevře a vyndá několik papírů. Rychle si je pročte, načež zavrtí hlavou a papíry si přečte ještě jednou. Pak je podá Lindě, ta se rozbrečí a tátu nečekaně obejme. „Jak to...?" zeptá se Ethan, ale táta jen pokrčí rameny: „Na té škole vyučuje jeden můj známý. Doufám, že z tebe bude lepší vysokoškolák než řidič." „Děkuju." řekne upřímně Ethan. Když jsem tátovi řekla, proč Ethan tehdy odešel z vysoké, hned se sebral a zařídil mu místo na jedné vysoké škole. Vstanu a popadnu krabičku, velkou přibližně jako knihu. „Tenhle je pro tebe." podám tátovi nervózně balíček. Ten se zatváří překvapeně a začne dárek rozbalovat. „Nevím, jestli se ti bude líbit..." vykoktám a sednu si zpátky na zem vedle Ethana. Táta dárek rozbalí a do očí mu vyhrknou slzy. „Tady jste si strašně podobné." vydechne a pohladí rámeček černobílé fotografie, kde jsem zachycena s mámou. „Stejněje divný, že si dárky dáváme už dnes." prohodí Nora. „Zítra ti totiž přinesedárky Santa, no a takhle je to víc osobní." vysvětlí jemně táta Noře. Fotku opatrně položí na stolek a z kapsy u saka vytáhne malou červenou krabičku. „Kdysi jsem ho chtěl dát Cindy, ale už jsem to nestihl..." podá mi krabičku a já přikývnu. Žádný dárek jsem od něho nečekala, už jen to, že pozval Lindu, Noru a Ethana na večeři byl pro mě velký dárek... Krabičku otevřu a spatřím jemný stříbrný prstýnek s drobným srdíčkem. Místo poděkování mu vlepím pusu na tvář. Až teď mi dochází, proč jsme spolu už od začátku nemohli vycházet dobře. Byli jsme pro sebe cizí lidé. Ano, měli jsme společné geny, ale to jaksi nestačí... Potřebujeme společné zážitky, vzpomínky... Ale věřím, že když se budeme snažit, budeme spolu vycházet. Možná to nepůjde hned, ale jednou snad ano.
„Nepůjdeme se projít?" zašeptá mi do ucha Ethan hned, jak Nora na gauči usne. Noru pohladím po vlasech, v šatně si vezmeme bundy a nenápadně se vypaříme. Ethan si se mnou proplete prsty, ale nepromluví. Ticho není dusné, ale je tak podivně příjemné. Pod nohama nám křupe čerstvě napadaný sníh a jemný vítr nás šlehá do tváře. „Neposadíme se?" navrhne Ethan u jedné z laviček, odhrne z ní sníh a posadí se. Sednu si vedle něho a svou tvář zabořím do jeho bundy. „Když jsi tehdy omdlela, dostal jsem hrozný strach..." začne, já se od něho odsunu a podívám se mu do tváře. Je tak vážný... „Došlo mi, že bych bez tebe nemohl existovat." „Já bez tebe už taky nemůžu být." šeptnu a políbím ho. „Něco pro tebe mám, Mel." „Ale dárky jsme si už dali..." namítnu, když mi podá malou krabičku. „To jsou iniciály našich jmen." vysvětlí mi Ethan, jakmile krabičku otevřu a najdu v ní řetízek se dvěma písmeny. „ME." přečtu nahlas iniciály a usměju se. „Protože ty jsi část mě a..." zapne mi řetízek okolo krku, „... já jsem část tebe." dořekne a nervózně se na mě usměje. „Miluju tě, Ethane." „Miluju tě." vydechne a ve svitu měsíce mě políbí.
- Děkuju. Děkuju za veškerou vaší podporu. Tahle knížka byla moje první, kterou jsem zveřejnila a hlavně... dopsala jsem jí. Ano, možná není úplně dokonalá, místy v ní jsou chyby, ale co je důležité je, že jsem se odhodlala ji napsat a dopsat. Už několikrát jsem začala psát nějaký příběh, ale pak jsem ho nakonec vzala a vyhodila. V lepším případě skončil zahrabaný v šuplíku...
Neměla jsem velký očekávání, že by se vám knížka mohla líbit a proto mě těší, že jsem se často ocitávala na prvních příčkách v různých kategoriích... A za to vše vděčím hlavně vám... Takže děkuju.
Mrzí mě, že je tahle knížka u konce, ale bez první knížky by nemohla být ani druhá, což mě přivádí k tomu, že do konce tohohle týdne zveřejním na mým profilu novinku, kterou pro vás chystám. Tak se potom nezapomeňte podívat. No a tímhle se s vámi loučím.
Mám vás ráda, Vaše A. ♥ -
@AnetaKalinova , tak tobě chci věnovat speciální poděkování. Byla jsi mojí první čtenářkou a moji největší oporou. Děkuju...