Autumn meeting ✔

.41.

Jestliže Ethanovi trvá jen chvíli, než usne, mě se to podaří až brzo k ránu. Celou noc se mi honila hlavou ty dvě slova, co řekl a která mi bránila usnout. Probudí mě hrozná zima, která v garáži panuje. V starém, odrbaném křesle se schoulím do klubíčka a pokouším se znova usnout, ale marně. Něco mi v tom brání.
Když otevřu oči, spatřím Ethana, který mě upřeně pozoruje. Vlasy má rozcuchané na všechny strany a hlavu si podepírá rukama. „Dobré ráno." šeptnu, postavím se a protáhnu si záda. Ve chvíli, kdy to udělám, spadne na zem deka, kterou jsem včera přikryla Ethana. Nejspíš mě Ethan přikryl, když se probudil. „Dobré ráno." hlesne a několika kroky ke mně přejde. Přitáhne si mě k sobě za pás a obejme mě. Možná jsem se obávala zbytečně toho, jak se ke mně bude dneska chovat. Hlavu si položím na jeho rameno a Ethan mě začne výskat ve vlasech. Když mě po chvíli začne cosi tlačit do podbřišku, polekaně uskočím. Ethan se na mě nechápavě podívá a já sklopím pohled na zem. „Možná by sis měl obléct kalhoty." řeknu rozpačitě a rychle mu je podám. Vezme si je do ruky, ale hned je zase znechuceně položí na gauč. „Já jsem včera zvracel?" zeptá se překvapeně a vodou je trochu opláchne. „Ty si to nepamatuješ?" zeptám se zklamaně a Ethan zavrtí hlavou. „Co všechno si nepamatuješ?" zeptám se s obavami. „Nepamatuju si jenom tohle, zbytek si pamatuju." řekne po chvíli a mě srdce samou radostí poskočí. „Vážně?" rýpnu si a Ethan se zasměje hrdelním smíchem. Přestane si všímat svých kalhot, chytí mě za ruce a proplete si moje prsty se svýma. „Miluju tě, Melisso a na tom se nic nezmění." „To je dobře, protože... Taky tě mám moc ráda." zašeptám a cítím, jak mi do tváří postupuje horkost. „Jenom ráda?" zesmutní Ethan a pustí moje ruce. „Víc než to," pohladím ho po tváři, „Miluju tě." usměju se a políbím ho. Ethan mě chytí za boky, přitáhne si mě blíž a já mu položím ruce za krk. Ethan udělá pár kroků ke gauči, shodí z něho své kalhoty a položí mě na něj. Ruce si zapře vedle mé hlavy a hladově mě políbí. „Počkej..." zadržím ho a na loktech se nadzvednu. „Neudělám nic, co nebudeš chtít." ujistí mě a lípne mi malou pusu na nos. „O tohle nejde." zasměju se. „Ne?" „Ne, už musím domů, bydlím u Chambersů, protože otec mi už nevěří." svěřím se mu a Ethan vstane. „Hádám, že netuší, že jsi tady." „Správně." přikývnu a obuju si teď už suché boty. Ethan si lehne na gauč a nevzrušeně si začne pozpěvovat. „Ty tady chceš zůstat?" „Přesně tak." přikývne a pokračuje v prozpěvování. „Myslím, že bys měl jít domů." hlesnu a sednu si do křesla. „A nevíš proč?" odsekne Ethan a prudce se postaví. „Jestli sis nevšimla, tvůj otec mě vyhodil, takže nemám práci a tím pádem nemám ani peníze." vyjekne, nakopne prázdnou láhev, která je na zemi a zase se posadí. Sklopí hlavu, frustrovaně si prohrábne vlasy a vydechne: „Doma budu jenom na obtíž. Jsem k ničemu." „Ethane... Ty nejsi k ničemu, rozumíš? Když jsem se sem přistěhovala, byla jsem doslova ztracená a díky tobě jsem se znova našla." šeptnu a pohladím ho po tváři. On mojí ruku chytne a nechá ji na tváři přitisknutou. „Pojď domů. Linda má o tebe strach a Nora už se začíná taky bát." zkusím to znovu a při zaznění jména jeho sestry se konečně z gauče zvedne. Ethan pár pohyby proklepe kalhoty a chce si je obléct, ale já ho zadržím: „Počkej, mám lepší nápad."

„Melisso, objasníš mi, proč jsem ti měl přivést i svoje kalhoty?" uchechtne se Logan a podá mi úhledně složené džíny světle modré barvy. „Ethan měl menší nehodu." pokrčím rameny a odejdu do garáže dát Ethanovi džíny. „Menší už být nemohly?" zaúpí Ethan, když si kalhoty prohlédne. „Hele nestěžuj si." zasměju se a vrátím se za Loganem. „Jak jsi to vyřešil s tou večeří?" trkne mě, když si sedám na místo spolujezdce. „Normálně. Včera večer si nechtěla s nikým mluvit, byla jsi prostě uražená a snídani jsi zaspala." zasměje se a sedne si na místo řidiče. „Díky." vydechnu a zapnu si pás. „Je ti jasný, že máma nebyla nadšená a dneska už s námi večeřet musíš?" „Počítám s tím." ujistím ho a podívám se směrem ke garáži. Ethanovi jsou džíny opravdu těsné, přece jenom Je Logan o něco hubenější a Ethan má problém i zavřít vrata. Vrata jsou stále pomalovaná, a když se Ethan dotkne rozmazaného místa, kde mě prvně políbil, mé tváře naberou odstín rajčete. Ethan se na mě otočí a mrkne na mě. Zabořím se hlouběji do sedačky a pozoruji, jak se k nám Ethan snaží dojít. Otevře dveře a prstem ukáže na Logana: „Kámo, díky za pomoc, ale nemůžeš trochu přibrat? Ty kalhoty mě strašně škrtí." „A co kdybys ty trochu zhubnul?" uchechtne se Logan, Ethan zavrtí hlavou a sedne si. Ve chvíli, kdy to udělá, se ozve hlasitý zvuk trhající se látky. S Loganem se na sebe podíváme a ve stejnou chvíli vybuchneme smíchy. „Tobě ruply kalhoty?" zasípám a začnu se smát ještě hlasitěji. „Jsem rád, že jsem vás pobavil a můžeme teď už prosím jet?" odsekne dotčeně Ethan, Logan si utře slzy od smíchu a vyhoví Ethanově přání.