Autumn meeting ✔

.5.

Škola je doslova obří a já sotva stěží najdu sekretariát školy. Za pultem sedí už od pohledu nepříjemná starší paní, která má vlasy stažené do bezchybného drdolu. Na nose má posazené úzké, černé, hranaté brýle, které barevně ladí s jejími lodičkami. Na šedivém kostýmku nemá ani jedno drobné smítko. „Přejete si?" zeptá se mě nepříjemně. Mírně si odkašlu, než odpovím: „Dobrý den, jmenuji se Melissa Cowell a jsem zde nová..." Víc říkat nemusím, v očích se jí mihne poznání a ona najednou nasadí přeslazený a hlavně falešný úsměv. „Váš otec je pan Wakefield, že? Už vše zařídil." Jaká to náhlá změna chování. Žena odejde do vedlejší místnosti a vrátí se s několika formuláři. „Zde máte, slečno Cowell potřebné formuláře, které musí vaši dnešní vyučující podepsat. Po vyučování mi je doneste." „Dobře." „Tady je váš rozvrh. Bohužel jediný volitelný předmět, kde bylo volné místo, je výtvarné umění. Snad vám to nebude vadit." „Vůbec ne. Nashle." zazubím se a vydám se hledat příslušnou učebnu, ve které mám mít první hodinu.

Na chodbě je přelidněno a i když všichni vypadáme díky uniformám téměř stejně, já mám pocit, že se všechny pohledy upírají pouze na mě. Jsem více než ráda, když najdu příslušnou třídu a můžu do ní zmizet před lidmi na chodbě. Ve třídě už je poměrně dost lidí a já mám pocit, že jsem nějaká kuriozita. Uvidím zatím volnou lavici u okna a posadím se do ní. Někdo mi zaklepe rameno, a když se otočím, usmívá se na mě blonďatý kluk. Hnědé oči má trochu světlejší než já a pih má mnohem víc než já. „Být tebou, nesedal bych si tam." „Proč?" zeptám se nechápavě. „Už tam někdo sedí." řekne jednoduše. „Že jsem si nevšimla." uchechtnu se a otočím se zpátky dopředu. „Dělej, jak myslíš." odpoví jednoduše a dál si mě nevšímá. Pořádně se zadívám na rozvrh a zjistím, že bych dnes měla končit dvojhodinovkou výtvarného umění. Z batohu vytáhnu mobil a Ethanovi napíšu rychlou zprávu: „Končím ve tři." Mobil položím na stůl a začnu si do sešitu kreslit. Po chvíli zazvoní na první hodinu a vedle mě nikdo stále nesedí. Když do třídy vejde profesor na matiku, s knedlíkem v krku se omluvím a předám mu formuláře na podepsání. Rty semkne těsně k sobě, ale nic neřekne a formuláře podepíše. Sotva se usadím zpátky do lavice, dveře do učebny se rozletí a v nich stojí vysoká dívka, která se od všech ostatních už na pohled liší. Má nabarvené vlasy na vínovou barvu, v uších má nespočet náušnic a její modré oči lemují výrazné oční linky. „Promiňte, já zaspala." omluví se a ostrý pohled profesora se do ní zabodne. „Sednout!" přikáže ji. Když mě uvidí, na chvíli se v chůzi zastaví, ale pak se uchechtne a v chůzi pokračuje dál. Sedne si ode mne co možná nejdál a celou hodinu upírá svůj zrak na tabuli před sebou. Jakmile zvonek oznámí konec hodiny, sebere si své věci a beze slova zmizí. Sbalím si své věci, přehodím si batoh přes rameno a s povzdechem se vydám na další hodinu.

Jídelna je velká světlá místnost v přízemí, lemovaná velkými francouzskými okny, kterými je vidět na školní zahradu. Po celé jídelně jsou rozmístěné kulaté stoly a u každého stolu je několik židlí. Vezmu si tác, na který si položím talíř s jídlem, jablko a pomerančový džus. U kasy zaplatím požadovanou částku a rozhlédnu se po jídelně. Každý stolek je téměř obsazený až na jeden. V samém rohu jídelny sedí u stolu sama červenovlasá holka, se kterou jsem ráno měla hodinu matematiky. Vydám se za ní a cestou se snažím ignorovat všechny pohledy. Sednu si a pustím se do jídla. „Nestojím o společnost." řekne a dál se vrtá v jídle. „To ani já ne, ale jinde nebylo místo." myknu rameny. Najednou se na mě podívá. „Tvůj otec je velmi bohatý. Mohla by jsi být oblíbená, ale to by ses nesměla bavit se mnou." ukáže prsty na sebe. Protočím očima. „Já ale nestojím o oblíbenost." uchechtnu se. „Ne?" zeptá se a já s úsměvem zavrtím hlavou. „V tom případě jsem Becca." představí se. „Melissa." usměju se. „Co máš teď za předměty?" „Mám už jenom výtvarné umění." odpovím. Becca se zasměje: „No, vypadá to, že ještě nějaký čas spolu strávíme." Následně dojí svůj oběd, tác odevzdá a odejde z jídelny.

To, že nejlepší na celé škole bude právě výtvarné umění, vím už po deseti minutách výuky. Postarší paní, která předmět vyučuje, je tak trochu blázen a mám pocit, že má menší sklerózu, ale jinak je úžasná. Ve třídě je nás opravdu málo a Becca mě postupně do všeho zasvěcuje. „Máš opravdu talent." ozve se mi za zády a já leknutím nadskočím. Paní Stratford mi věnuje veliký úsměv. „Vidíš mojí husí kůži? Tu mám jenom tehdy, když se mi něco opravdu líbí." zasměje se a odejde se věnovat ostatním studentům. Podívám se zaskočeně na Beccu, ale ta pouze mávne rukou: „To ještě nic není." řekne a dál pokračuje v malbě. Becca má svůj styl malby a to jí přidává na jedinečnosti. Když paní Stratford vytáhne ze svého kdysi bílého pláště tarotové karty, nestačím se divit. „Melisso, chceš vyložit karty?" zeptá se mě. „Možná někdy jindy. Becca vstane, sedne si před paní Stratford a přehodí si nohu přes nohu: „Jsem zvědavá, jak dopadnu dneska." ušklíbne se a paní Stratford začne vykládat.

„Nemyslela jsem si, že zrovna ty budeš na takové věci věřit." zasměju se, když uklízím veškeré štětce na svá místa. „Nevěřím, ale vždycky se pobavím nad tím, že paní Stratford ano." ušklíbne se. U sekretariátu se rozloučíme a já položím formuláře na pult. Když přijde ta nepříjemná paní a uvidí mě, opět nasadí umělý úsměv. Očima si prohlídne veškeré formuláře a odnese je pryč. Vrátí se s malým papírkem. „Zapomněla jsem vám dát číslo skříňky a tady je její kombinace." podá mi papírek a já ho strčím do batohu. „Děkuju. Aspoň se zítra nebudu muset péct v bundě. Nashle." řeknu a odejdu na parkoviště hledat Ethana.