Z krbu už tradičně vykročila v bradavickém bytě profesorky McGonagallové, která ji těsně následovala. Selena neměla tušení, jak přesně se k tomu dostaly, ale po každém úžasném tréninku s ostatními budoucími bystrozory strávila s profesorkou příjemnou půlhodinku u ní doma v Glasgow. Nad ovocným čajem a sušenkami si s ní profesorka povídala o všem možném.
Nejdřív to bylo zvláštní, ale teď už jí byla jednoduše jenom vděčná. Byla to půlhodina, ve které mohla vypnout, vykašlat se úplně na všechno. A s někým si popovídat. Samozřejmě, měla Draca a Blaise s prefekty, ale i tak... S McGonagallovou mohla mluvit o všem, protože ona prostě věděla. Věděla, že si na ni na ministerstvu ukazují, posmívají se jí... či se jí dokonce štítí. Zmijozelka předpokládala, že i profesorka Přeměňování onu půlhodinu využívá k tomu, aby se před návratem do školy uklidnila.
Co netušila bylo, že se jí Minerva nejdřív snažila jen nahradit Severuse (kterého měla chuť proklít každé ráno, když ho viděla u snídaně). Ale po pár dnech si strohá profesorka přiznala, že se na tyhle krátké večerní sedánky těší. Malou Zmijozelku si za těch pár dní oblíbila a nakonec Selena nahrazovala Minervě v mnoha ohledech Severuse. Opět se měla o koho starat.
Když ten večer Minerva vystoupila z krbu ve svém bradavickém bytě, Selena položila váhavý dotaz: „Paní profesorko? Mohla bych Vás o něco poprosit?"
„Samozřejmě. Povídej."
„No... Vlastně ani ne tak já jako my, jakože já a Draco," zabreptala nejistě. „Mohla byste nás naučit komunikovat pomocí patronů?"
„Jistě," pousmála se Minerva, které se rychle podařilo skrýt překvapení nad její prosbou. „Přijďte v neděli odpoledne, ano?"
...
„Dráčku? Kde je Pobertův plánek?"
„K čemu ho potřebuješ?" zvedl zaujatě hlavu od učebnice Bylinkářství a střelil pohledem k hodinám – čtvrt na jedenáct.
„Potřebuju dopsat úkol pro Kratiknota," povzdechla si unaveně Zmijozelka, „a nestihla jsem zajít do knihovny. Vím, kterou knížku potřebuju, zaběhnu tam jenom na otočku."
„Nemám ti tam zajít?"
„Ne, v pohodě," usmála se. „Aspoň se projdu. A na rozdíl od tebe se nemusím učit na test. Ještě bys byl zase nervní, že to neumíš a terorizoval bys nás všechny."
„To nedělám, ale... díky. Ta pitomá Grangerová to určitě bude umět i pozpátku! Kdyby něco, zavolej, ano? Plánek je za slovníkem starověkých run," trhl hlavou ke knihovně.
„Zajímavá skrýš," pronesla uznale, když vytáhla objemný slovník a našla za ním tajnou přihrádku.
Líbla svého milovaného šprta do vlasů a ignorujíc všechny námitky hadů sedících ve společenské místnosti, zamířila pryč. Do knihovny se dostala bez problémů, jen poblíž Velké síně se na chvilku schovala do nepoužívané učebny, protože se nebezpečně přiblížila paní Norrisová. V knihovně našla, co potřebovala, a rychle to opsala na pergamen, který si přinesla s sebou. Škodolibě prohodila madam Pinceové pár knih a s vidinou alespoň pár hodin slastného spánku zamířila zpátky do sklepení.
Hned o patro níž ji však zastavil chraplavý hlas: „Vy snad nevíte, že je po večerce?!"
Smýkla sebou ke stěně, ještě Filch jí chyběl! Merlinovi dík, že ho potkala zrovna tady – zeď o tři metry dál ukrývala tajný vchod, kdyby náhodou. Aspoň má jak zdrhnout. Kdyby se jenom podívala do Plánku!
„Však počkejte, vy spratci," pokračoval školník, „já vám ukážu! Profesore! Profesore Snape!"
Už se chtěla dát na útěk k tajné chodbě, aby nepotkala Severuse, když uslyšela další povědomý hlas: „Do hajzlu!"
Zaujatě vykoukla zpoza rohu: Co tu sakra dělá Nott?! A s Kleinem z Havraspáru?!
„... profesore Snape! Ano, jsou tam dva a jeden z Vaší koleje...!"
Aniž by si pořádně rozmyslela, co dělá, tiše sykla: „Hej, Notte!"
Oba chlapci poděšeně nadskočili a zděšeně se rozhlíželi kolem sebe, až si jí konečně černovlasý had všiml a vyvalil oči: „Princeová?! Co tu sakra...?"
„Zmlkni a pojď!" zavelela. „A dělej, než sem přileze Snape!"
Nott se možnosti utéct svému kolejnímu řediteli chytil jako tonoucí stébla a okamžitě vyrazil k ní. Než se stihl vůbec nadechnout k otázce, popadla ho za ruku, odtáhla k protější stěně, v rychlém sledu klepla na pár zdánlivě náhodných kamenů a vtáhla ho do tajné chodby. Přece nenechá žádného hada na pospas tomu pitomému netopýrovi!
„Poděkovat mi můžeš potom," zašeptala. Theodor, naprosto vyvedený z míry, jen zaraženě přikývl.
„Tohle není student z mé koleje, pane Filchi," ozval se Severusův hlas až nepříjemně blízko. Nott sebou poplašeně trhl, Selena si významně přiložila prst na ústa, aby naznačila, že má zůstal zticha.
„Byli tady dva! Rozhodně tady byli dva!" uslyšeli vzteklého školníka.
„Já zde vidím pouze pana Kleina," odtušil lektvarista jedovatým tónem.
„To Princeová!" ozval se najednou Havraspár, Selena tichounce zaklela.
„Prosím?"
„Objevila se tu Princeová a odtáhla Notta pryč! Zmizeli tam za tou stěnou!"
„Takže pan Nott," konstatoval profesor, Theodor neslyšně zaúpěl.
Selena ještě chvilinku počkala, ale ten pitomý Havraspár nasměroval Severuse přímo k tajné chodbě – lektvaristovu magii cítila až příliš zřetelně, musel stát hned u vchodu. Což taky znamenalo, že on stoprocentně cítil tu její. Poděkovala Merlinovi, že mu o tajných chodbách nikdy neřekla, zvedla se na špičky (proč musí být všichni tak vysocí?!) a tichounce zašeptala černovlasému hadovi do ucha: „Zmizíme zpátky na kolej. Snaž se nedělat bordel."
Potom se kolem něj protáhla, vyčarovala Lumos a vykročila do bludiště tajných chodeb.
„Ty, Princeová?" ozvalo se tiše za jejími zády.
„Jo?"
„Víš vůbec, kam jdeme?" zeptal se Theodor pochybovačně.
„Samozřejmě. Vylezeme z těch chodeb ve sklepení, kousek od učebny Lektvarů," oznámila nevzrušeně a zahnula doleva.
„Takhle ses minulý rok pohybovala po hradu...?"
„Jo," zakřenila se přes rameno. Potom však nasadila vražedný výraz: „Jestli někde cekneš, prokleju tě, je ti to jasné? A taky bych tě chtěla upozornit, že pokud se sem budeš snažit dostat, nikdo tě nikdy nenajde."
„Stejně nemám tušení, jak jsi vlezla dovnitř," pokrčil rameny. „A vzhledem k tomu, že jsi mi právě zachránila krk, odkývu ti i pruhovaného kentaura, pokud budeš chtít."
„Díky, jsem ráda že si to uvědomuješ," nasadila široký úsměv. „A pozor na hlavu, je tu o něco nižší strop."
„Ty chodby vedou celým hradem?"
„Jo," přitakala. „Moc nechápu, jak je to možné, protože vedou docela přímo, což by znamenalo, že protínají Hlavní schodiště... Třeba z učebny Přeměňování je to ke Kouzelným formulím snad kratší než normální cestou."
„Kouzla," konstatoval uznale Theodor.
„Kouzla jsou boží," zakřenila se na něj a začala opatrně sestupovat z prudkých schodů.
O pár minut později dorazili k východu z tajných chodeb a Selena se zaposlouchala, jestli náhodou někdo nejde kolem. Pobertův plánek se před Nottem neodvažovala vytáhnout, i tak toho věděl příliš. Už se chystala zatlačit do dveří, když ji Theo jemně chytil za paži: „Ty, Princeová? Hele, já vím, že mi po tom asi nic není, ale... Jsi v pohodě?"
„Co? Proč se ptáš?" otočila se na něj a podezřívavě si ho měřila pohledem.
„Nemyslím to zle," hájil se rychle. „Jen... Tohle není poprvé, co ses v noci někam vytratila. Soudě podle toho pergamenu, co máš v kapse, jsi byla v knihovně. Mezi večeří a devátou večerní tě poslední dobou nikdo neviděl, Malfoy je příjemný zhruba stejně jako Snape a ty, s prominutím, vypadáš jako bys byla dva týdny po smrti. A na famfrpálu nemáš daleko k pádu z koštěte, a to jsi normálně naprosto fenomenální letkyně. Vážně Princeová, jsi v pohodě?"
Selena se překvapeně zadívala na Notta, který jí pozoroval s upřímnou starostí ve tváři. Zjevně nebyl takový kretén, jak si o něm myslela.
„Ne tak úplně," povzdechla si tiše v odpověď na jeho dotaz. „Ale je to osobní."
„Dobře, nebudu se ptát dál," zvedl Nott ruce v obranném gestu.
„Díky," usmála se. „I za starost."
Potom zatlačila do dveří a vyšla na chodbu. Na kolej se dostali sotva dvě minuty před tím, než do ní vtrhl naštvaný Severus, kterého naštvalo snad ještě víc, že je ve společenské místnosti našel oba dva. Zbytek večera svorně ignorovali vyjevené hady, zejména když jí Theodor zcela vážně poděkoval za záchranu života, a dokonce pro ni vyčaroval tmavě růžovou růži.
Což jí Draco v soukromí ložnice přeložil jako projev vděku. A obratem jí sáhodlouze a barvitě vyčetl, že mu o žádných tajných chodbách nikdy neřekla. Následující sobotní večer tedy strávila provázením svého nasupeného prefekta bradavickými tajnými chodbami a vysvětlováním, jak se do kterého vchodu dostane. Což si musel zapamatovat, protože na Pobertově plánku nebyla zakreslena skoro žádná.
...
Zmijozelský prefekt se svou přítelkyní následovali profesorku Přeměňování mířící do učebny Jasnovidectví. McGonagallová, naprosto šokovaná faktem, že se jim povedlo vyčarovat patrony, oběma hadům nabídla, že si promluví s profesorkou Trelawneyovou. Ač o tom Draco i Selena vážně pochybovali, Sybilla prý měla být schopná určit, jaká zvířata jsou jejich patrony. A McGonagallová se opravdu chystala je naučit, jak pomocí nich komunikovat!
Hrdá Nebelvírka se zastavila uprostřed učebny Jasnovidectví a když svou kolegyni nikde nespatřila, zvolala: „Sybillo?"
„Ach tady, Minervo..." ozvalo se Merlin ví odkud, za pár vteřin se však rozcuchaná profesorka vynořila zpoza jednoho z pochybných závěsů.
„Potřebovali bychom identifikovat patrony," oznámila McGonagallová bez okolků.
„Ale jistě..." několikrát nadšeně přikývla Trelawneyová, až se jí rozcinkaly náramky a korálky, kterými byla ověšená.
„Aspoň nepochybuje o tom, že Zmijozelové umí vyčarovat patrony," prohodila Selena, zatímco spolu s Dracem sledovali, jak z knihovny vytahuje podezřele vypadající starou bichli.
Další nejistý pohled si vyměnili, když se na ně profesorka Jasnovidectví s očekáváním zadívala svýma znepokojivě velkýma očima. Nakonec podlehla Selena: „Tak třeba já..."
Modlila se, aby se jí to povedlo, byl by takový trapas, kdyby ne...!
„Miluju tě, princezno," uslyšela Draca, který se na ni zadíval s hlubokou láskou v očích.
Dojatě se pousmála, namířila hůlkou: „Expecto patronum."
„Káně!" vyjekla nadšeně Trelawneyová a okamžitě začala zuřivě listovat bichlí, ze které vyletěl oblak prachu. Selena s Dracem se na ni překvapeně zadívali – že by se ta ženská přece jen v něčem vyznala...? Profesorka si jejich nedůvěřivých pohledů vůbec nevšimla a dál si pro sebe mumlala: „Nejčastěji ve Zmijozelu, ano, to sedí... Káně, tak dlouho se neobjevilo... Tady to je!"
Přisunula knihu ke kraji stolu, což Selena vzala jako vyzvání, aby se podívala na text psaný ozdobným, těžko čitelným písmem: ‚Ti, jejichž patronem je káně, jsou přirozenými pozorovateli, jen zřídkakdy si něčeho nevšimnou. Káňata mohou být méně komunikativní, avšak stále se zaujatě podílejí na tom, co se děje kolem nich. Přestože raději pozorují dění kolem sebe, mívají skvělé komunikační schopnosti a dokáží být velmi přesvědčiví. Člověk, jehož patronem je káně, je často orientován na svůj cíl. Ví, co chce, a udělá cokoliv, aby toho dosáhl. Běžnou schopností káněcích kouzelníků je vychytralost. Je třeba si dávat pozor na jejich chování, jelikož jsou schopní se z každé situace dostat jen díky svému důvtipu.'
„To sedí," prohlásil najednou Draco. Selena leknutím nadskočila, vůbec si nevšimla, že jí nakukuje přes rameno.
„Nezbývá mi než souhlasit," pousmála se McGonagallová. „Takže teď Vy, pane Malfoyi?"
Zmijozelský prefekt se pousmál na svou přítelkyni, v mžiku učebnou kroužil další opeřenec. A Trelawneyová zůstala uchváceně zírat: „To je... To je...! To je havran!"
Vrhla se k otevřené knize takovou rychlostí, že málem shodila svou pyramidu hrnečků a Selenu spolu s ní. Draco se obezřetně připlížil až k profesorce, která zuřivě listovala knihou a pro sebe si mumlala něco o úžasných schopnostech.
Konečně našla příslušnou stranu a oba Zmijozelové se do ní začetli: ‚Patron, jenž má podobu havrana, je silným symbolem tvoření i ničení. Vyjadřuje moudrost skrze inteligenci a pozorování stejně jako výzvy, které jeho majitel rád přijímá. Havraní lidé bývají velmi introspektivní a užívají si čas strávený o samotě, jelikož jsou pevně svázáni s duchovním světem.'
Draco zůstal zaraženě civět. Selenin popis seděl dokonale a on sám byl potěšen zmínkou o inteligenci, navíc musel uznat, že ta část o výzvách také sedí. Ale symbol tvoření a ničení? A co to má být za žvásty o duchovním světě?! Právě těch se totiž Trelawneyová chytla a dalších dvacet minut ho zpovídala ohledně jeho schopností v Jasnovidectví, protože to najednou vysvětluje ty skvělé známky! Naprosto úžasné a neslýchané!
Minerva se výtečně bavila, jelikož si byla vědoma toho, že veškeré Dracovy úkoly, které její kolegyně tak opěvovala, sepisuje dívka vedle ní tvářící se nanejvýš nevinně.
...
„Víš, že je to marné."
„Sám seš marnej, Malfoyi."
„Já jenom vím, že pravděpodobnost úspěchu není zrovna vysoká," pokrčil prefekt rameny.
„Hele, trhni si, ano?" propálil ho Blaise nasupeným pohledem. „To, že jí to nejde teď a hned stejně jako tobě, neznamená, že se to nikdy nenaučí!"
„A i kdyby ne," zvedla Selena pohled od šachovnice, „čemu to vadí? Šachy k životu nepotřebuju."
„Přesně," namířil na ni Blaise prstem a Selena se ušklíbla. „Ale rozhodně není tak marná, jak tvrdíš, Malfoyi. Ty jenom nejsi schopný něco někoho naučit."
„Já ji toho naučil víc než dost," prohlásil samolibě Draco s potměšilým úsměvem.
„Sklapni!" vyjekla Selena.
„Ale miláčku," uchechtl se prefekt, „snad by ses nestyděla za..."
„Hej, vy lemry! Čumte, co mám!"
Všichni ve zmijozelské společenské místnosti se otočili na Coopera, který vpadl dovnitř s jakousi podezřelou krabicí a tlemil se jako šílenec.
„Máme čumět na tu krabici?" pozvedla Selena jedno obočí.
„Seš blbá, Princeová!" vyplázl na ni jazyk. „Samozřejmě, že na to, co je vevnitř!"
„Promiň, ale tak dobrá nejsem," prohlásila přezíravě. Potom se však zvedla ze židle a zaujatě přeťapkala až ke kudrnatému prefektovi, který cupoval krabici a zadívala se mu pod ruce: „Co to máš?"
„Šipky!"
„Jakože mudlovské šipky?" vykulila oči.
„Jasné!" nasadil Cooper zářivý úsměv. „Zahraješ si?"
„Že váháš!" vyjekla nadšeně a začala se dobývat k jednotlivým šipkám, zatímco Chris se snažil připevnit na zeď terč. Což nakonec vyřešil jednoduchým kouzlem a odběhl pomoct Seleně, která zrovna posouvala koberec, aby věděli, z jaké vzdálenosti mají házet.
„Hlavně to nezapomeňte sundat, než sem přileze Snape," trhla Joannie hlavou k terči a zaujatě pozorovala jejich snahu o stěhování koberce.
„Jasný, neboj. Kdo začne?" nadhodil šibalsky prefekt.
„Já!" prohlásila tmavovláska, odstrčila ho a hodila první šipku.
Za necelé půl hodiny se ve společenské místnosti slezla většina koleje, protože Chris se Selenou nejdřív hráli jen proti sobě, ale po chvíli se chtělo přidat tolik Zmijozelů, že jednoduše udělali čtyřčlenné týmy a vyhlásili turnaj. K Seleně s Chrisem se přidal nedočkavý Blaise a nadšená Harrisonová, která sice šipky v životě neházela, ale nikdo by to do ní neřekl.
Jen Draco se tvářil, že je nad věcí a taková pochybná zábava je pod jeho úroveň. Avšak jakousi náhodnou knihou, kterou si přinesl s výrazem učence pohrdajícího materiálním světem, listoval jen protože se styděl zapojit, kdyby mu to náhodou nešlo. Pobavená Selena mu slíbila, že si terč od Chrise půjčí, ať si to zmijozelský princ může zkusit v ložnici beze strachu, že se mu někdo vysměje.
„Sel?" ozval se z ničeho nic Draco.
„Jo?" otočila se na něj a na chvilku přestala povzbuzovat tým Bulstrodeové, který hrál ve finále proti sedmákům.
„Našel jsem něco zajímavého."
Přes místnosti na ni zíral tak vážně, že přece jen vstala a propletla se mezi hlasitě výskajícími hady. Kdyby to nebylo důležité, nevolal by ji.
„Čti," zabodl prst do textu v knize.
Selena se do něj tedy začetla a okamžitě vykulila oči. Zvedla pohled plný očekávání ke svému prefektovi: „Myslíš na to, na co myslím já?"
„Samozřejmě, brouku," uchechtl se. „Evitera, pamatuješ?"
„Blbečku!" plácla ho po ruce. Pak ho za ni popadla a táhla ke dveřím: „Pojď, musíme to vyzkoušet!"
Tajnými chodbami proběhli až do sedmého patra, s očekáváním přiběhli před Komnatu nejvyšší potřeby a úlevou vydechli, otevřela se jim. Vpadli dovnitř, tentokrát vypadala jako nějaká tréninková místnost. Zazubili se na sebe, Merlinovi díky za ni!
„Takže rekapitulace," začala Selena. „To, cos našel je o africké škole Uagadou. Důležité pro nás je, že hůlka je evropský vynález a Afričani ji většinou nepoužívají. Magii ovládají pohybem. Ukázáním, mávnutím a tak dál."
„Přesně. A předpoklad je takový," navázal zapáleně Draco, „že když jsi štít vytvořila právě pohybem..."
„...tak by se právě pohybem mohl dát ovládat!" dokončila nadšeně Selena. Potom jí však úsměv zmizel ze rtů: „No jo... Ale abych ho mohla ovládala, musím ho nejdřív vyčarovat."
„To vyřešíme," prohlásil rezolutně Draco a zamířil ke křeslům, která se zjevila opodál. „Půjdeme na to hezky systematicky, vlezeme do knihovny a případně zajdeme za McGonagallovou. Krucinál, nemůže být až tak těžké vytvořit vlastní kouzlo! Kouzel existují mraky a někdo je vytvořit musel!"
...
„Můžeš mi vysvětlit, proč se teď oblékáš?" zamračila se Selena, když se zachumlaná v županu zastavila v koupelnových dveřích a začala si ždímat vodu z vlasů. Podmračeně sledovala Draca, který si zrovna zapínal poslední knoflíky kabátu. Bylo dávno po večerce, tak kam by, do háje, chodil? Do knihovny přece nepotřeboval, strávili tam celé odpoledne!
„Neřeš to, broučku," políbil ji na čelo. „Potřebuju si něco zařídit."
„Co přesně si potřebuješ zařídit zrovna teď?" zeptala se podezřívavě a přitáhla si župan těsněji k tělu. „Severus je už dost naštvaný, nepotřebuje další důvod pro to, abys nás všechny ukamenoval. Nepočká to do rána?"
„Nepočká," zavrtěl prefekt svou blonďatou hlavou.
„Proč ne?"
„Věř mi, prosím. Je to důležité."
„To už mě zase jdeš podvádět s Blaisem při měsíčku?" zavrčela nasupeně.
Blonďák vyletěl málem do stropu, v očích posvátnou hrůzu: „Cože jsi to řekla?"
„Ty sis myslel, že jsem si toho nevšimla?" odfrkla si posměšně tmavovláska a oblékala si pyžamo. Kdyby se otočila zjistila by, že prefekt je bílý jako stěna. „Jednou za čas se vždycky rádoby nenápadně vytratíte někam do háje. To sis vážně pokaždé myslel, že spím?"
„Jak dlouho?" vydechl zděšeně.
„Poprvé jsem si toho všimla v červnu," trhla rameny. „To mi nepřišlo divné. Ale od začátku školního roku je to potřetí, zlato. Můžeš mi konečně vysvětlit, o co tady kráčí?"
Draco provinile uhnul pohledem: „Ne. Promiň, Sel..."
„Žádné tajemství, pamatuješ?"
„Broučku," vydechl nešťastně. „Kdyby šlo jenom o mě, řekl bych ti to. Ale prostě to nejde, je to důležité, věř mi, prosím..."
Mračila se na něj tak naštvaně, že mohla směle konkurovat nerudnému netopýrovi. Prefekt však kolem své mysli zvedl bariéru, kterou nehodlal pustit dolů ani za zlatého hrabáka, a nadále stál s očima zabodnutýma do podlahy. Selena po chvíli rezignovala a nasupeně vyprskla: „Fajn, běž si kam chceš. Mně je to fuk."
„Miláčku..."
„Vypadni!"
„Mrzí mě to, Sel. Nemůžu ti to říct," hlesl tichounce.
„Hlavně už padej," zavrčela podrážděně, kouzlem si usušila vlasy a vlezla do postele.
„Promiň," vydechl zničeně Draco a tiše opustil prefektskou ložnici.
Selena pro sebe nasupeně zachrčela a zadívala se do stropu – co je, do háje, tak důležitého, že jí to nemůže říct?! Nebo snad nechce? Váhala přibližně patnáct vteřin (nebo spíš čekala, jestli se Draco nevrátí) a pak vyskočila z postele. Bleskově nacpala ruku do tajné poličky v knihovně a značně překvapená z ní opravdu vytáhla Pobertův plánek. Nedůvěřivě se na starý pergamen zamračila a přivolala hůlku.
„Slavnostně přísahám, že jsem připravena pro každou špatnost," pronesla s úšklebkem a klepla na plánek.
Přivítali ji všichni čtyři Pobertové. Ona už však zkoumala sklepení, téměř okamžitě našla dvě tečky s příslušnými jmény. Zadumaně sledovala, jak se Draco a Blaise pomalu plížili chodbami, kolem Velké síně a po pozemcích školy až k vrbě mlátičce. Tam se na chvíli zastavili a poté z Pobertova plánku zmizeli.
Pár okamžiků zůstala na pergamen šokovaně civět. Oni odešli ze školy!
Bleskurychle na sebe natáhla oblečení, zachumlala se do hábitu a s plánkem v ruce vyrazila ven.