Přeju vám všem krásný Halloween.
Chtěla bych poděkovat Eliska08 za to že trpělivě čte každou část, kterou přidám a dává mi k nim hvězdičky ☆ děkuju.
„Ty jsi spala u Jonaha Maraise a nic jsi s ním neměla? Zaprvé proč jsi s ním nic neměla, vždyť je k nakousnutí. A za druhé proč se to dozvídám teprve teď?“ Zakřičela na mě naštvaně Mell z telefonu. V uchu mě píchlo a musela jsem si dát mobil dál od hlavy. Asi mi prasknul bubínek.
„Kdybys mě tam nenechala tak jsem u něj nemusela spát“ řekla jsem trochu naštvaně. Promnula jsem si unaveně čelo a přecházela jsem po pokoji. Před půl hodinou jsem měla snídani a rozhodla jsem se zavolat Mell. To byla ale chyba. Začala na mě ječet jak to že jsem odešla bez ní a že se prý o mě strašně bála.
„Já jsem tě tam nenechala. Ztratila ses mi, a když jsem tě pak hledala tak mi řekli, že jsi asi už odjela. Máma mě málem zabila, když jsem přijela domů bez tebe“ vyčítala mi. Povzdechla jsem si. Příště už na žádnou párty nejdu.
„Hele prostě jsem byla už trochu opilá a Jonah mi nabídl, že můžu u něj přespat. Nic víc nic míň“ zhroutila jsem se zoufale na postel. Slyšela jsem z druhé telefonu zlostné zavrčení.
„Dobře ale chci, abys věděla, že jsi zahodila svou největší šanci“ řekla na závěr. Nevím teda, jakou největší šanci myslela, ale rozhodně jsem s ní nesouhlasila.
„Počítám s tím. Uvidíme se ve škole“ stručně jsem ukončila hovor a hodila jsem mobil na postel. Vzala jsem si knížku, zachumlala jsem se do deky a četla jsem si. Trochu jsem se začetla a ani jsem si nevšimla, že zalezlo sluníčko.
Ráno mě probudil otravný zvuk budíku. Ten budík má jediný štěstí, že je to můj mobil, jinak by už dávno letěl oknem. Pomalu jsem vylezla z postele a převlíkla se. Přes hlavu jsem si přetáhla mikinu a ve vzpomínkách se mi objevila Jonahova vůně z jeho mikiny. Na co zase myslím? Okamžitě jsem tu vzpomínku zahnala. Vlasy jsem se pokusila učesat a běžela jsem do kuchyně na snídani.
„Dneska se ti nechtělo z postele?“ Zeptal se mě táta, když jsem si sedla ke stolu.
„Ne, dnes pro mě přijede kamarád. Takže na autobus nepospíchám“ odpověděla jsem lehce rozespalým hlasem. Kousla jsem si do chleba s marmeládou a pozorovala jsem překvapený pohledy svých rodičů.
„A ten tvůj “kamarád“ je od vás ze školy? Je hodnej? Je pěknej? Jak dlouho se znáte?“ Ptali se mě oba rodiče najednou. A proto s nimi nemluvím o klucích. Připadám si pak jako u výslechu. Dlouze jsem se napila čaje, abych oddálila odpověď.
„Ano je ze školy“ řekla jsem s povzdechem, zvedla se ze židle a odešla jsem do koupelny vyčistit si zuby. Rozloučila jsem se s nimi, vzala jsem zbytek chleba do ruky, naposledy jsem se podívala do zrcadla a zjistila jsem, že pořád vypadám hrozně. Tak lepší už to stejně nebude.
Šla jsem pomalu po příjezdový cestě když se před naším domem objevilo Danielovo tmavě zelené auto. Stáhl okýnko a zářivě se na mě usmál. Celá šťastná jsem k němu doběhla, sedla si do jeho auta a rychle za sebou zavřela dveře. To je tak zatraceně příjemný pocit jezdit do školy autem.
„Ahoj“ zasmál se mému rychlému nasednutí.
„Čau" úsměv jsem mu opětoval a připoutala se.
„Co tak šťastně?“ Nastartoval a pomalu se rozjel.
„Nejedu do školy autobusem. To je dost dobrý důvod proč se cítit šťastně“ poskočila jsem na sedadle jako malá holka. Kde se to ve mně bere? Takhle jsem se naposledy chovala, když mi bylo pět. Ale musím uznat, že mě to baví.
„Jo to chápu“ opět se zasmál. „Ty nemáš řidičák?“
„Ne“ rychle jsem odpověděla a kousla si do chleba.
„Jak to?“ Bedlivě sledoval silnici, ale natáčel ke mně hlavu, aby tím naznačil, že mě poslouchá.
„Vzhledem k tomu že nemám ani auto, který bych mohla řídit tak se mi to vážně nevyplatí“ zakřenila jsem se. Můžu jenom doufat, že mě bude chtít Daniel častěji vozit do školy, abych nemusela jezdit autobusem.
„To bych asi nezvládl“ krátce se na mě podíval a zase začal sledovat cestu před námi.
„Tak mě nic jiného nezbývá“ nabídla jsem mu zbytek své svačiny. Překvapeně se na mě podíval, ale vzal si jí.
„A co Mell?“ Zeptal se s plnou pusou.
„Tu vozí rodiče a navíc bydlí na druhým konci města, takže by to bylo zbytečný“ pokrčila jsem rameny a zadívala jsem se z okýnka.
„Tak když mi budeš nosit nějaký dobrý jídlo tak tě klidně budu vozit každý den do školy“ navrhl, když dojedl můj chleba. V hrudi mi vzplál plamínek naděje.
„Vážně? Klidně ti budu přispívat i na benzín nebo ti budu dělat úkoly“ vyhrkla jsem nadšeně.
„To je v pohodě. Myslím, že mi budou stačit podobný snídaně“ pobaveně se zasmál a zavrtěl hlavou.
„Platí. Vážně ti moc děkuju“ bezmyšlenkovitě jsem ho objala. Cítila jsem, jak se napnul, ale pak se uvolnil a potichu se zasmál.
„Vždyť to nic není a jídlo se neodmítá“ zazubil se na mě, když jsem se zase vrátila na své místo. „Jestli chceš, můžu tě odvést i ze školy.“
„To po tobě nemůžu chtít“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou. ,,A navíc mám trénink.“
„Mně to nevadí. Můžu na tebe počkat“ pokrčil rameny a vjel na parkoviště u naší školy.
„Už toho pro mě děláš dost. Ale děkuju za nabídku. Já si nějak poradím“ usmála jsem se na něj, když zaparkoval nedaleko vchodu do školy.
„Tak tě může odvést Jonah“ navrhl s úsměvem. Vyděšeně jsem na něj vytřeštila oči. Něco ví.
„Cože?“ Vyjekla jsem přiškrceně.
„Vždyť už tě jednou odvezl a myslím, že mu to nebude vadit ani teď“ nevšiml si mého hlasu ani výrazu. Vypnul motor a otevřel dveře.
„To radši půjdu pěšky“ zamumlala jsem si sama pro sebe, když jsem vystupovala. Přes rameno jsem si hodila batoh, vyrazila jsem ke škole a houkla jsem na Daniela poděkování. Když jsem šla přes parkoviště, měla jsem pocit jako by se na mě všichni dívali. Rychle jsem vlítla do školy, na chvíli se zastavila u skříňky a běžela jsem rovnou do třídy.
„Dneska nějak později. Autobus měl zpoždění nebo jsi byla zase za Jonahem?“ Zeptala se mně Mell, když jsem si hodila batoh na lavici.
„Ani jedno. Jela jsem autem“ řekla jsem zadýchaně.
„Divím se, že jsi přemluvila rodiče, aby tě odvezli“ zakřenila se.
„Nepřemluvila. Odvezl mě Daniel“ pokrčila jsem rameny a dál si klidně vybalovala věci.
„Cože?“ Vykřikla zaskočeně.
„V sobotu jsem se domluvila s Danielem a vypadá to, že mě bude vozit každé ráno“ řekla jsem nadšeně. Na rtech jsem měla úsměv jako malý dítě.
„Počkej. Můžeš začít od začátku? Já se nějak ztrácím“ zamávala rukama na důkaz chaosu v její hlavě.
„Dobře. V sobotu ráno přijeli k Jonahovi Daniel, Corbyn, Zach a Jack. Dívali jsme se spolu na filmy a potom mě Daniel odvezl domů a nabídl mi, že by mě mohl vzít i do školy. Dneska jsme se domluvili, že když mu budu nosit snídani tak mě bude vozit každé ráno. Takhle to vypadá, když má někdo dobrý přesvědčovací schopnosti“ spokojeně jsem se zazubila.
„Nechala jsem tě o samotě sotva deset minut a ty si hned převrátíš život vzhůru nohama“ kroutila nechápavě hlavou.
„Hele kdybys mě tam nenechala tak se nic z toho nestalo“ připomněla jsem jí.
„Dobře, dobře“ zvedla ruce na symbol míru. „Přiznávám, že to jsem nezvládla, ale neříkej, že ti přepsání u Jonaha vadilo.“
„Já nějak nevím. Víš, jaký mám zásady a nehodlám je kvůli němu porušovat“ povzdechla jsem si a prohrábla si vlasy.
„Ale ty tvoje zásady jsou pěkně nanic a kvůli Jonahovi bych je klidně porušila všechny a najednou“ zajiskřilo jí nebezpečně v očích.
„Nejsou nanic. Víš jak je hrozný potkávat svýho ex každý den ve škole? Já to radši ani nechci vědět. A navíc má něco s Nicole, takže dávám od něj ruce pryč a zůstaneme kamarádi“ sedla jsem si na židli a hned zazvonilo na hodinu.
„Když to nezkusíš tak to nezjistíš“ odpověděla mi Mell a šla si sednout do lavice.
Učitel přišel pár minut po zvonění do třídy a dal se do vyučování literatury. Ozvalo se hlasité zaklepání a do třídy vrazil Jonah. Vypadal překvapeně. Naše oči se setkaly a jeho úsměv se rozšířil.
„Ale ne“ zamumlala jsem nevědomky. Mell po mě střelila rychlým šokovaným pohledem jako bych jí zase něco zatajila.
„Á dobré ráno, pane Maraisi. Posaďte se, kam budete chtít“ pořádal ho s klidným hlasem učitel. V očích se mu zablýsklo. Okamžitě zamířil mým směrem a sedl si do lavice přede mnou.
Zvědavost byla silnější než já. Natáhla jsem se přes lavici a zaťukala jsem mu na rameno. „Co tady děláš?“ zašeptala jsem potichu.
„Učitelka na literaturu se na mě naštvala tak se dohodla s vaším učitelem, aby mě přehodili k vám“ zazubil se na mě jako malé dítě u vánočního stromku. Pro mě to bylo jako noční můra. Byla jsem ráda, že ho potkávám jenom na trénincích, ale teď ho budu potkávat i ve třídě. Musím si to všechno v hlavě srovnat.
„Proč se na tebe naštvala?“ Jo jsem hodně zvědavá. Vím to.
„Tak trochu jsme jí na hlavu vylili kýbl s vodou“ zašeptal na zpět a pozoroval učitele, jestli se na něj nedívá.
„Proč jsi to udělal?“
„Vsadil jsem se s jedním klukem“ pokrčil rameny jako by to nic nebylo. Já ty kluky nechápu. Se zavřením hlavy jsem se posadila zpět na svou židli. Mell se na mě celou dobu mračila.
Zbytek hodiny probíhal tak, že jsem se věčně nakláněla na stranu, abych viděla na tabuli, protože přes skoro dvoumetrového Jonaha jsem nic neviděla. Mell mi na stůl házela psaníčka, kde se mě neustále ptala, proč jsem jí o tom nic neřekla. Nejsem si jistá, jestli jí někdy vysvětlím, že všechno nevím. Když zazvonilo na konec hodiny, vyskočila jsem na nohy, hodila jsem si věci do tašky a běžela jsem ke skříňce. Tušila jsem, že se mnou bude chtít mluvit Jonah a vzhledem k tomu, že jsem srab, jsem pro jistotu utekla, ještě než stačil otevřít pusu. Po cestě jsem vrazila do Corbyna, jenom jsme se pozdravili, omluvili se a každý jsme šli svým směrem. Mell mi byla v patách a psychicky jsem se připravovala na její další výslech.
Když jsem odcházela od skříňky, všimla jsem si na konci chodby Davida. Na dolní čelisti se mu táhla obrovská fialová modřina. Nateklou měl půlku obličeje a radši moc nemluvil. Naše pohledy se střetly. Uhnul pohledem a dál se díval do země. Zmetek.
„Ty jo. Ten teda dostal nakládačku“ okomentovala Mell jeho vzhled.
„Dostal, co si zasloužil“ pronesla jsem sklesle. Nechtěla jsem myslet na to, co se mohlo stát, kdyby nepřišel Jonah. Otřásla jsem se nechutí.
„Ty víš, co se mu stalo?“ Doběhla mě a srovnala se mnou krok. Zvedla zvědavě obočí a v očích měla výčitku. Zničeně jsem si povzdechla. Tohle bych jí měla říct.
„Pojď se mnou“ chytla jsem ji za ruku a zatáhla jsem nás do malého zapomenutého kumbálu. Byl malý, tmavý a zaprášený. Rychle jsem nahmatala vypínač. Do očí mě udeřilo ostrý bílý světlo. „David dostal, co si zasloužil, protože si na mě dovoloval. Kdyby nebylo Jonaha tak by mě nejspíš znásilnil“ zašeptala jsem zlomeně.
„Řekni, že si ze mě děláš srandu. Já si toho hajzla najdu“ výraz se v její tváři změnil ve vteřině. Otočila se ke dveřím, aby zdůraznila, že si to s ním chce taky vyřídit.
„Nech ho být. Ta modřina je od Jonaha a já ho kopla mezi nohy. Takže následky má dostačující“ chytla jsem ji za ruku, aby se za ním nerozběhla. Otočila ke mně hlavu a zvedla překvapeně obočí.
„To je moje holka“ zářivě se usmála a objala mě kolem ramen. Nechápu, jak se z tohohle může radovat. Potřásla jsem nechápavě hlavou. Vyšly jsme zpět na chodbu a se zvoněním jsme přiběhly do třídy.
Tréninky byli zase spojený. Šířili se zvěsti, že trenér North odchází kvůli neshodám s ředitelem. Takže to vypadá, že od teď máme už navždy spojený tréninky. To bude vážně zábava. Už se nemůžu dočkat.
„Doufám, že všichni víte o sobotním přátelským baseballovým turnaji s Feldmanovou střední. Takže bych uvítala, kdyby jste přišli svý spoluhráče podpořit, holky. A to samé platí pro kluky, za týden nás to čeká taky. Takže jim ukážeme, že naše škola se dokáže navzájem podporovat“ trenérka si nás na konci tréninku svolala, aby nám připomněla, že na ten zápas stejně musíme. Na konci sezóny se dvě nejbližší střední školy utkali v přátelském souboji. Nikdy jsem nepochopila význam tohohle turnaje, ale byla to tradice, a ta se musí dodržovat. Trenérka nás pustila do šaten hned po svém dlouhém monologu.
Pro Mell přijeli rodiče a já jsem šla sama přes prázdný parkoviště. Jonah se svým autem čekal před vchodem školy. Když jsme kolem něj prošla bez zaváhání, překvapilo ho to.
„Nechceš svést?“ Doběhl mě Jonah.
„To je dobrý, za chvíli mi jede autobus“ odpověděla jsem mu rychle.
„Nebo pro tebe přijede Daniel?“ Zeptal se mě trochu hlubším hlasem. Je naštvaný?
„Jak to myslíš?“ Zamračila jsem se nechápavě. Daniel mu něco řekl?
„Viděl jsem, že tě ráno přivezl tak jsem si říkal, jestli tě i odveze“ pokrčil rameny. Snažil se tvářit jako by ho to nezajímalo. Já tušila, že mě viděl.
„Domluvila jsem se s ním, že mě bude vozit každé ráno. Po škole a po trénincích budu jezdit autobusem“ vysvětlila jsem mu situaci. Měla jsem nutkání mu to všechno vysvětlit.
„Večer na tebe nemá čas?“ V hlase mu zazněl lehký posměch.
„O co ti jde, Jonahu?“ Zastavila jsem se a otočil se k němu čelem.
Zastavil se, podívala se mi do očí a smutně se usmál. „O nic. Jenom mě překvapilo, když jsem tě s ním ráno viděl.“
„Už musím, jinak mi ujede autobus“ podívala jsem se na mobil, abych zjistila kolik je hodin. Za 1 minutu mi měl přijet autobus.
„Odvezu tě“ podíval se na mě sklesle. Něco uvnitř mě se zlomilo. Bylo mi ho líto. Stejně bych ten autobus už nestihla.
„Tak dobře“ povzdechla jsem si a vydala jsem se zpět přes parkoviště k jeho autu. To bude zase nekonečná cesta.
„Mark v pátek zase pořádá párty, půjdeš tam?“ Zeptal se mě po chvíli ticha Jonah.
S vytřeštěnýma očima jsem se na něj podívala. „Myslím, že teď na žádnou dlouho nepůjdu.“
„Jo to chápu“ sevřel silněji volant a poposedl si.
„Ty jdeš?“ Zeptala jsem se. Nebyl v tom žádný skrytý význam. Jenom jsem nechtěla, aby se konverzace zastavila u mě.
„Ještě nevím“ pokrčil rameny. Rychle se na mě podíval, aby zjistil mou reakci.
„Vždyť v sobotu je ten turnaj. Bez tebe se hrát nebude. Musíš tam být“ vyjekla jsem trochu překvapeně. Bez něj nás porazí.
„Jsem rád, že mi takhle věříš, ale já stejně nebudu pít“ zazubil se.
„Tak to nemá ani cenu tam jezdit“ namítla jsem.
„Stejně nemám co jiného dělat tak jdu aspoň mezi lidi. Nebo máš jiny návrh na páteční večer?“ Řekl hlubším hlasem, podíval se mi do očí a mně se rozbušilo srdce rychleji. To bylo pozvání na rande?
„Vlastně jo. Všechno je lepší než párty, kde jsou všichni opilý a ty jsi jediný střízlivý.“ Zatočil do ulice, kde jsem bydlela. Ta cesta byla nakonec kratší, než jsem čekala.
„Například?“ V jeho pohledu jsem zahlédla perverzní úšklebek. A to jsem si konečně o něm začínala myslet, že by mohl být normální.
„Například čtení“ zajel na naší příjezdovou cestu a vypnul motor.
„To nepatří zrovna mezi moje oblíbený aktivity, ale mohli bychom jít někam spolu“ otočil se na mě čelem, usmál se a čekal na souhlas. V jeho pohledu byla vidět radost a nadšení ale věděla jsem, že pokud máme zůstat přátelé nesmíme jít na žádný rande.
„Asi tě zklamu, ale já už mám domluvenou schůzku s knížkou“ vystoupila jsem a zabouchla jsem dveře od auta. V domě byla tma. Rodiče byli ještě v práci. Vysprchovala jsem se, snědla jsem večeři a zalezla si do postele. Tenhle týden bude ještě dlouhý.