By @Secret_Ella
„Je mi jedno, kdo jsi, pokud budeš úspěšně hrát podle tónů mého srdce, pak tě budu milovat."
- Dandelion
Najdi si někoho studovaného. Někoho, kdo má v hlavě rozum, kdo se o tebe dokáže postarat a zajistit rodinu. V dnešní době je umění někoho takového najít. Dej na mě, moc dobře vím, co to obnáší. Budeš pak mít mnohem snadnější život. Hlavně si nenabrnkni totálního flegmatika. Buď rozumná, alespoň ty. Vystuduj, najdi si práci, něco si vydělej a teprve potom založ rodinu. To ti neuteče. Nejdřív se vzdělávej, to je něco, co ti nikdy nikdo nevezme. Přidej k tomu rozumného chlapa, co se umí postarat a budeš mít vyhráno. S titulem jde všechno lépe.
Matčina slova jí neustále rejdila hlavou. Poslouchala je už několik let prakticky pořád dokola. Nebyla si jistá, jestli se z toho má sesypat, nebo to zkrátka ignorovat. Číslem jedna na pomyslném matčině seznamu ideálního partnera pro dceru byl titul, přinejlepším tedy alespoň dobrý obor s ještě lepším uplatněním. Mladé dívce to však bylo upřímně jedno. Nepotřebovala génia, aby byla šťastná. Ve skutečnosti toužila po někom, kdo by ji konečně přiměl k úsměvu a cítila by se vedle něj v bezpečí. Tohle byly její priority. Ano, vzdělání a dobrá práce se vždycky hodí, ale po letech v osamění a neustálém přehlížení bylo pro ni samotnou důležité jediné: aby ji jednou někdo učinil šťastnou a byl jí oporou, jaké se jí dosud nedostávalo.
„Pořád se divím, že si někdo tak úžasný jako ty vybral někoho, jako jsem já. Netrefila ses."
Jeho hlas narušil proud zběsilých myšlenek. Obrátila se k němu a chvíli si ho prohlížela.
Byl úplně jiný, než jak si svého vyvoleného představovala. Nebylo to tak dlouho, co si uvědomila, jaký typ mužů se jí líbí. On však tohle všechno popíral. Nevyznačoval se závratnou výškou, neměl ani černé vlasy a uhrančivé tmavé oči. Byl přesným opakem. A jí to bylo srdečně jedno. Milovala ho proto, kým byl, ne proto, jak vypadal. Zevnějšek v tom nehrál žádnou roli. Ano, ráda se na něho dívala, ale mnohem více ji přitahovalo to, co měl v sobě.
„Vyhrála jsem svůj životní jackpot," odporovala mu, jako už mnohokrát.
„Hezky se to poslouchá, ale někdo jako ty má na víc," zkonstatoval zase podle svého.
Šla jí z toho hlava kolem. V tomhle byli stejní – podceňovali se a v tom druhém viděli někoho, kdo si tohle nezaslouží. Ona si připadala jako hrozný nekňuba, který všem stojí jen za to, aby na něj naházeli své problémy. On si zase nepřipadal dost dobrý pro tak skvělou ženu, jakou v ní našel. Byla pro něj až moc dobrá. A ona to vnímala přesně opačně – on byl až moc dobrý pro někoho, jako byla ona.
„To samé můžu říct já tobě," namítla.
Znala se a stěží dokázala vydržet sama se sebou. Nechápala, co ho na ní může přitahovat. Neřadila se mezi ultra štíhlé kokety s dokonalou pletí, vlasy, nehty a křivkami jako z přehlídkových mol. Vždycky si připadala spíše jako kluk. Ačkoli matka vždycky opěvovala její něžný půvab, ona se cítila příliš drsná oproti jiným dívkám. Jen ona si všimla, že má jedno oko nepatrně přivřené, než to druhé. Každá fotka ale takovou malou vadu dokázala odhalit. Nenáviděla focení. Z duše. Nesnášela pohled na sebe samou a foťák pokaždé odhalil veškeré její nedokonalosti. Příčila se sama sobě. Ovšem s jeho příchodem se dokázala cítit žensky a krásná. Alespoň trochu.
A on mlčel. Nedokázal by říct, proč si vybrala zrovna jeho. Byla úžasná, prakticky dokonalá. Mohla si vybírat.
„Jestli mi zase řekneš, jak jsem úžasná a šikovná, asi tě vezmu židlí," pronesla, jako kdyby mu snad četla myšlenky.
Nikdy neuměla přijímat komplimenty. Nikdo jí je ani pořádně neskládal. Říkalo se na to děkuji, nebo druhá strana očekávala něco na oplátku? Neuměla v tom chodit. Byly to pro ni neznámé vody. A on ji den co den zahrnoval samými něžnými slovy o tom, jak je skvělá, chytrá a šikovná. Hezky se to poslouchalo, ale po nějaké době se začala cítit provinile. Když jí zase řekl, že je chytrá, připadalo jí to jako něco, za co by se měla spíše stydět. Slova to byla krásná, ale její pochroumaná psychika z nich udělala něco, čeho se děsila.
„Jsem chudý kluk."
Tohle říkával často, ale vždycky v nadsázce. Tentokrát to znělo skoro zoufale. Neměl jí co nabídnout, rozhodně ne tolik, kolik by si podle něj zasloužila.
„Nejsi. A i kdyby, nezajímá mě to," dál si pevně stála za svým.
„Zasloužila by sis lepšího."
„Našla jsem toho nejlepšího."
Stěží dokázala uvěřit, že se na ni usmálo takové štěstí. Nikdo není dokonalý, ale on pro ni byl. Měl své chyby, ale ona jich měla mnohem více. Byla s ním šťastná a to jí stačilo. Poprvé ve svém životě poznala, co je to láska. Zamilovala se. Nefalšovaně a čistě. Mnohdy ji štval a nebylo neobvyklé, že ho v jedné vteřině chtěla uškrtit, aby ho za další dvě zase milovala a chtěla ho mít co nejblíž. Vždycky se utápěla ve své fantazii, ve svých snech. Svět mimo realitu byl jejím útočištěm. On ale svedl něco, o čem si myslela, že je to nemožné. Díky němu už se nemusela zavírat ve své hlavě. Snila s otevřenýma očima. On byl její sen. Žádná fantazie, ale realita. Tak snová, až si občas říkala, že teď se zákonitě musí probudit a vrátí se o několik měsíců zpět do doby, kdy ho neznala.
„Mně je jedno, co všechno máš nebo nemáš."
Věděla, že ho občas trápí právě tohle. On sám byl přesvědčený o tom, co všechno by pro ni bylo nejlepší, ale sám jí to nebyl schopen dát. Neměl to v sobě. Byl přesvědčený, že by byla šťastnější s jiným.
„Podívej," vydechla a promnula si čelo. Měla otevřít své srdce dokořán a věděla, že to pro ni bude vyčerpávající. Nikdy dřív totiž nic podobného neudělala.
„Já nepotřebuju, abys byl dokonalý podle nějakých měřítek. Ano, máš své chyby, ale to máme každý, stačí se podívat na mě. Tak jako tak, pro mě dokonalý jsi. Tím způsobem, jaký nikdo nepochopí, protože ostatní nejsou na mém místě. Myslela jsem si, že jsem už v pohodě, že jsem se smířila s minulostí a můžu začít konečně pořádně žít. A to se taky stalo, ale díky tobě v sobě nacházím spoustu skrytých psychických bloků, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Normálně by se na mě každý vykašlal. A nekoukej na mě tak, je to pravda. Nikdo by něco takového nevydržel. Ale ty ano. Pořád jsi tady a když se zase projeví moje nevyrovnanost, neodejdeš, ale ještě si řekneš, že se to ze mě pokusíš dostat a pomůžeš mi to překonat."
Něco takového pro ni ještě nikdo neudělal. Buď nikdo neviděl, jak špatně na tom ve skutečnosti je, nebo to občas někdo přešel s tím, že to se jednou změní, že to odezní. Neodeznělo. Psychicky na tom byla čím dál hůř, ale usmívala se. Ukazovala světu, jak je spokojená a hlavně silná, jak to všechno zvládá. A svět toto přijal. Bylo snadnější akceptovat to, co člověk dával na odiv, než nahlédnout za oponu a najít sklíčeného, zmateného, osamělého a zoufalého člověka. Ještě těžší bylo někomu takovému pomoci. Pro všechny byla silnou osobností a ona se snažila silná být. Ve skutečnosti však byla slabá, až příliš slabá. Ale nikdo to neviděl. Až on. Měl neuvěřitelný dar poznat, že ji něco trápí dříve, než si to stačila uvědomit ona sama. Nespokojil se s jejími slovy, že ji nic netrápí, místo toho se skutečně zajímal a nakonec ji vždy přiměl přiznat, že něco v pořádku zkrátka a jednoduše není.
„Já k životu nepotřebuju někoho, kdo má tučné konto, nadupané auto a měsíčně vydělá víc, než je schopný utratit za rok."
Zase si vzpomněla na matčina slova o titulu a zajištění.
„Mně bohatě stačí, když budu s chlapem šťastná a budu se s ním cítit v bezpečí. A to všechno jsem našla u tebe. Jsem šťastná, opravdu. Možná tomu nevěříš, ale je to tak. Lidi mi teď říkají, že celá jenom zářím. Nedávno mi kamarádka řekla, že mám konečně v očích radost. Ani jsem nevěděla, že na mně někdy poznala, jak špatně jsem na tom byla. A teď mi řekne, že mám konečně úsměv i v očích. A ten pocit štěstí je úžasný. A zažívám ho jen díky tobě. Je mi jedno, co jsi, mně jde o to, kým jsi. Dokážeš mě rozesmát, to ano. Taky jsi neskutečně pozorný a máš to v hlavě srovnané. Vím, že se dokážeš jednoho dne postarat o rodinu. Umíš si dupnout a nenechat sebou mávat okolím. Jdeš si za svým, jsi zručný, dokážeš si poradit a nepotřebuješ k mnoha věcem řadu odborníků. To se mi líbí. Líbí se mi to všechno. A vím, že je to pro mě svým způsobem důležité, ale zároveň mi to je jedno. To všechno ustupuje do pozadí a nic z toho není to, u čeho bych si řekla: ano, proto s ním jsem. Ne. Jsem s tebou, protože jsem s tebou zkrátka šťastná. Nemůžu to zkonkretizovat, ani nechci. Jsem s tebou šťastná a to mi bohatě stačí. Ať se jde každý třeba bodnout, já se tě nevzdám."
Cítila, že ji v očích pálí slzy. Poprvé po třech měsících nabírala do pláče a byla za to vlastně ráda. Už se obávala, že všechny slzy vyčerpala a jelikož neměla důvody pro sklíčenost, nebrečela. Užívala si, byla spokojená a neměla důvod k pláči. Ani teď ho svým způsobem neměla, protože se nedělo nic špatného, ale emoce, které se v jejím nitru vzbouřily, spustily slzy. A ona se je mermomocí snažila zadržet, protože věděla, že on tohle vidět nechce. Ne proto, že by koulel očima nad brečící ženou, ale proto, že ji nikdy nechtěl vidět plakat. Chtěl ji vidět šťastnou a usměvavou a už vůbec nechtěl, aby plakala kvůli němu. Sám byl dosti citlivý a tohle se mu zkrátka příčilo. Nechtěl být tím důvodem, proč by plakala.
„Je to moc krásné," ozval se po chvíli ticha, ale příliš jistě nezněl.
„Dříve jsem si hodně zakládala na tom, aby si můj budoucí partner rozuměl s mou rodinou," pokračovala, aniž by ho nechala něco dodat. Možná se pouštěla na tenký led, ale bylo jí to jedno. Teď nastala ta správná chvíle.
„Rozumíš si s mou sestřenkou a za to jsem neskutečně vděčná. To pro mě znamená asi nejvíc, protože je to pro mě jedna z nejdůležitějších bytostí, je jako moje sestra a jsem nadšená, že jste si sedli. Pokud jde o rodiče...ať už mají jakékoliv nároky, je mi to fuk. Dřív jsem to hodně řešila a bolelo mě, že tě možná nebudou schvalovat. Teď je mi to naprosto volné. Žít s tebou budu já, ne oni. Důležité je, abych tě měla ráda já, aby s tebou bylo dobře mně. A to se stalo. Jo, možná to nebude ideální, protože rodinné vztahy nebudou zrovna nic extra, ale teď už je mi to vážně jedno. Nenechám si do svého štěstí mluvit. Je to můj život a moje budoucnost a je jen na mně, s kým ji spojím. Já si vybrala tebe a za nic na světě bych neměnila."
Byla to pravda. Od doby, co se to tak kolem její sestry všechno pokazilo, doufala, že to zlé už se stalo a ona zvládne udržovat vztahy mezi budoucí vlastní rodinou a svými rodiči v pozitivní rovině. Brzy ale začala pochybovat a sžíralo ji to. Štvalo ji, že ani tohle nevyjde, že alespoň jedna strana rodiny nebude v pořádku. Od toho už ale upustila. Neřešila to. Podstatné pro ni bylo, že si její přítel rozumí s její sestřenicí. Oba pro ni byli důležití a byla ráda, že tohle vyšlo. Co se týkalo jejích rodičů, neměla důvod truchlit. Nemusejí ho schvalovat, můžou si říkat, že si pro ni představovali někoho jiného a nemusí být nadšení, pokud k nim přijedou oba. Ona byla nadšená z něj a víc pro ni neexistovalo. Možná to bylo kruté, ale už se odmítala podřizovat jiným a přizpůsobovat se druhým na úkor vlastního štěstí. Ta doba skončila. Už do sebe odmítala nechat všemi kopat.
„Je neuvěřitelné, že jsme potkal někoho, jako jsi ty. Holku, co má vlastní názor. Je to příjemné. A jsem rád, že tu jsi."
Překvapovalo ho na ní hodně věcí. Její postoje a názory, které se často shodovaly s těmi jeho. Neočekával, že by našel tak střízlivě uvažující ženu. Leckdy narazil na nějakou bariéru a ona měla tendence se za to omlouvat, ale on si předsevzal, že jí se vším pomůže. Některé její obavy nechápal, ale byl odhodlaný jí s nimi pomoci. Od toho tu byl. Aby si hýčkal svou princeznu a pomáhal jí. O tom pro něj vztah byl. O vzájemné pomoci, respektu a sdílení toho dobrého i zlého. Navíc neznal lepší pocit, než se vrátit z práce a najít ji u sebe. Už se nevracel do prázdného bytu, čekala tam na něj ona. A když ne, věděl, že se vrátí, jen co jí skončí přednášky. Podporoval ji ve vzdělávání a i když občas žertoval, že si přál hloupou holku, líbilo se mu, jak je chytrá. Vždycky se dověděl něco nového. Někdy si připadal trochu v nevýhodě, ale ona nikdy nepoukazovala na to, že by něco vědět měl nebo by měl mít lepší vzdělání. Nepovažovala ho za hloupého, ba právě naopak. Neměl vysokou, ale to jí bylo srdečně jedno. Opravovala mu jen pravopis, což naštěstí bral s humorem. On jí zase mohl vysvětlovat technické věci a byť z toho nechápala ani slovo, se zájmem poslouchala. Jako u všeho. A on zas moc rád poslouchal její vyprávění, které podle jejího názoru nebylo vůbec zajímavé, ale jeho na ní zajímalo úplně všechno.
„Já jsem taky ráda, že tě mám. Děláš pro mě víc, než by kdo jiný mohl. A mrzí mě, že ti dostatečně nedávám najevo, jak moc mi na tobě záleží."
Uvědomovala si, že na poli vyjadřování citů je jen neznalý nováček. Věděla, že on by všechna ta krásná slova slyšel rád, ale jí zkrátka nešla přes pusu. Cítila to, ale nedokázala to vyjádřit. Neustále se mu za to omlouvala, krůček po krůčku se zlepšovala, ale pořád jí to přišlo málo. Značně za ním zaostávala. Sama sobě nadávala, jak neschopná v tomto směru je.
„Řekl jsem, že na tom zapracujeme."
Zase se mu do hlasu vloudil ten veselý tón. Konverzace se začínala obracet odlehčeným směrem. Ale ona by ještě chvíli ráda udržela vážnou rovinu.
„Já vím," přisvědčila. „Právě to pro mě hodně znamená. Když se u mě objeví problém, neutečeš. Jsi tady pro mě a chceš mi pomoct, ať už to bude náročné, jak jen chce. Víš, že to bude těžké, ale jsi rozhodnutý to udělat, být mi oporou a překonat to společně."
„Protože mi na tobě záleží," přerušil ji.
Mile se na něj usmála. Byl to ten pobavený úsměv, jakým ale zároveň říkala: už zase mě přerušuješ.
„A mně na tobě," pokračovala. „Důležité je pro mě to, že stojíš při mně. Za všech okolností. Ozveš se, když se ti něco nelíbí, ale jsi ochotný mi s tím pomoct. Celou dobu jsem někoho takového hledala. Někoho, kdo se při mém prvním kiksu neobrátí zády, ale pomůže mi vstát a naučí mě v tom chodit. Je mi jedno, co všechno máš nebo nemáš, jestli vyhovuješ nějakým podivným standardům. Našla jsem v tobě přesně toho chlapa, jakého jsem hledala. Jsme naladění stejně. A to je víc, než v co jsem kdy doufala."
I kdyby se stalo cokoliv, nevyměnila by ho. Vždycky věřila, že není ten typ ženy, který by si zakládal na vztahu s partnerem. Nikdy lásku nepoznala. Nevěřila, že existuje ten pocit, kdy se na druhého těšíte a pořád sledujete hodinovou ručičku, která vás dělí od někoho, s kým mermomocí chcete být. Už odmala byla přísný logik a realista. Potřebovala mít všechno podložené, na všechno mít tabulky a všechno dokonale vysvětlit. A láska se tabulkovým hodnotám vymykala. Nebylo to něco, co mohla racionálně vysvětlit. Proto v to nevěřila. Dokud nepřišel on. První volba byla po vzoru její matky rozumová. Věděla, koho určitě nechce. Ale on byl hodný a měl jasné představy o tom, co od života očekává. Rozhodla se s ním vídat dál. A do jejího srdce se postupně vloudila láska. Na každou další schůzku se víc a víc těšila. Pak přišla její malá krize, kdy samu sebe zoufale přesvědčovala, že vztah není to, po čem v tuto chvíli touží. Že chce mít svou svobodu a dohnat, co za ty roky promeškala. On se nedal. Postavil ji před jasnou volbu a buď ho chce vídat, nebo ne. Po dlouhém týdnu, kdy byla neskutečně protivná, nakonec souhlasila a vídali se dál. Narazil na její silnou hradbu, ale nebál se. Neotočil se. Vrhl se proti ní a nakonec ji zbořil. A láska měla konečně úplně volnou cestu.
Teď už věřila. Láska existovala. A byl to příjemný pocit. Měla se ještě hodně co učit, ale věděla, že právě v něm má tu největší možnou oporu. V lecčem si byli podobní, v něčem se zase úplně neshodovali. Ale pozitiva převažovala nad negativy. Rozuměl rytmu jejího srdce a ona s potěšením přijala ten jeho. Hráli si svou vlastní líbivou melodii a ona se do toho zvuku zamilovala.
Byl to totiž ten nejnádhernější zvuk, jaký kdy za svůj život slyšela.