Jin
Zastavil jsem se šokovaně ve dveřích svojí kuchyně. "Co to má sakra znamenat?!" zavrčel jsem a popadl toho spratka za vlasy. Otočil jsem se na Giho. "Co tu dělá?!" trhl jsem s NamJoonovou hlavou k sobě. Všichni mlčeli a jen na mě koukali. Odtáhl jsem ho ke dveřím do sklepa a prohodil ho jimi. Pečlivě jsem za ním zamkl a odešel nahoru. "Kdo mi tohle sakra vysvětlí?!" zařval jsem, když všichni stále mlčeli a ještě na mě nepřátelsky hleděli. "Můžeme si promluvit?" ozval se nakonec právě YoonGi a já se na něho vyčkávavě podíval. Opravdu mě vytočili. "O samotě," upřesnil. Otočil jsem se na patě a odkráčel do pracovny, kam mě beze slova následoval. "Co to má kurva znamenat?! Věřil jsem ti!" zařval jsem na něho. "Ano, já vím. Ale nemohl jsem. Nikdo z nás nemohl. Chováš se jako posedlý. Už to nejsi ty." Chtěl jsem něco vyštěknout, ale on mě zarazil. "Změnil jsi se. Vím, že poslední dobou je to pro tebe těžké a že ti hodně ublížilo, že umřel, ale on za to nemůže, Jine. Ať se na to koukáš jak chceš. A ty to víš. Víme to tady všichni. Kluci se tě začínají bát. Nechtějí tohohle Jina. Chtějí svého přítele. A ty nejsi on. Jeho smrt byla rána pro všechny, ale z tebe se stalo monstrum. JiMin s Kookem se tě bojí." Koukal jsem se na něho bez výrazu. "Potřebují zpátky starého Jina," namířil si to ze dveří, ale ještě než je za sebou zavřel, otočil se na mě. "A já taky." Koukal jsem za ním a pak se svezl na podlahu. Myslel jsem, že jsem se za ten týden srovnal, ale když jsem ho viděl v mojí kuchyni, jak se bezstarostně usmívá a sedí na JEHO místě... Něco ve mně znovu ruplo a já se nedokázal ovládnout. Nevím co mám dělat.