Ha, co říkám! Za mojí neaktivitu mohlo to zatracené vedro! A protože už vedro není, sepsala jsem Vám další kapitolu, abyste měli před školou co číst!
A taky mimo povídku, moc bych chtěla poděkovat Destiny Draco za to, že ve svém seznamu příběhů přidala Amnesii a Jedinečnou zimu na seznam Doporučuji, moc děkuji! Člověka to pohladí po srdíčku! C:
Ještě něco, než Vás pustím číst! HanaKov má narozeniny, takže tahle kapitola ji je věnovaná jako dárek! Hodně štěstí a zdraví holka, hodně pevných nervů se mnou a s mými příběhy! :D
**********
Tu noc neletěl k prozatímnímu domovu, nasměroval Vločku rovnou nahoru na kopec. Tam, kde bydlela jeho milovaná sestra. S úsměvem a radostí v srdci si ani neuvědomil, jak dlouho byl se Škyťákem venku a vesele zaklepal na dveře. Chvíli bylo ticho, ale pak se ve dveřích objevila ospalá tvář jeho sestry Flee. „Jacku?" zamžourala očima a zívla si. „Ráda tě vidím, ale víš, kolik je hodin?" zamumlala.
„Promiň." Až teď si Jack uvědomil, že muselo být dost pozdě. „Ale jsem plný radosti a mám chuť se s tebou podělit o vše, co se mi v posledních dnech stalo!" zajíkl s úsměvem.
Flee se usmála a nechala únavu být. Otevřela dveře a nechala svého bratra vstoupit. Pak ji ale překvapilo, že za ním poslušně jde drak, kterého nikdy v životě neviděla. „Ten je tvůj?" zeptala se nechápavě a hleděla na ono okřídlené stvoření. Odpovědí ji byl další nevinný usměv a přikývnutí hlavy, pak až zavřela dveře a nechala svého bratra, aby si udělal pohodlí. „Tak tedy? Povídej, když to nemohlo počkat na ráno." Dala mu prostor a uvelebila se v křesle.
Jackova tvář se najednou rozjasnila, jakoby právě vyšlo slunce. „Škyťák si mě už pamatuje." Na nic nečekal a prostě to ze sebe vyklopil. „Řekl jsem mu to samé, co tobě. Nechtěl tomu věřit, ale nakonec... uvěřil." Usmál se snad ještě více, než se usmíval doteď a Flee se snažila pochopit jeho slova. Jen na něj nechápavě mrkala a koulela oči. „Chápeš to?"
Přikývla hlavou, ani si neuvědomila, že má lehce pootevřená ústa. Pak je ale zavřela a snažila se z toho návalu slov vzpamatovat. „P-Páni." Usmála se. „Tak to jsem vážně ráda, že si na tebe vzpomněl."
„Ale stejně mě zaráží jedna věc." Zamumlal Strážce a opřel se do křesla, Vločka se kolem něj ovinul a nechal se drbat svým jezdcem. „Jak je možné, že na mě všichni krom tebe zapomněli?" povzdychl si. Ta otázka by ho už nemusela trápit, ale stejně mu stále ležela v hlavě.
Flee pokrčila rameny. „To taky sama nevím." Zamrkala. „Možná..." zamyslela se. „Neřekl by ti k tomu něco více Měsíc?"
On jen však pokrčil rameny a s hlubokým povzdychem klesl očima k zemi. „Ten se mnou už dlouho nemluví. Naposledy jsem ho slyšel, když mi řekl, kdo jsem." Dál drbal svého draka, aby nepropadl těm myšlenkám.
„Zkus si s ním promluvit, možná po tak dlouhé době odpoví. Za zkoušku přece nic nedáš." Pak si ale dlouze zívla a přitáhla si k sobě více deku, se kterou vstala z postele, aby mohla otevřít svému bratrovi. „Ale teď, když mě omluvíš, vydám se do říše snů. Nejsem zvyklá, že mě někdo uprostřed noci táhne z postele."
„Jo jasně, běž si lehnout."
„Budeš spát tady nebo...?"
„Já spánek nepotřebuji." Zavrtěl hlavou Jack a pohladil svou sestru po ruce. „Dám na tvou radu, zkusím si promluvit s Měsícem. Kdyby se stalo něco nového, tak ti vše zítra řeknu."
„Stejně bys ke mně měl zítra přijít a říct mi příběh o tom, jak ses dostal k tomu drakovi." Usmála se Flee. Pak svému bratrovi rozcuchala vlasy a šouravým krokem se vydala do postele.
******
Už chápal, proč Škyťák miloval noční lety pouze se svým drakem. Nikde žádný viking, co by na ně nebo ostatní lidi křičel, ubečené ovce už dávno spaly a nikdo jiný nevládl oblohou než on a Vločka.
Jack rozpřáhl ruce a užíval si čerstvý studený noční vzduch, který se kolem něj proháněl a cuchal jeho stříbrné vlasy. Zhluboka se nadechl a vzápětí si lehl na drakova záda. Vločka k němu jen nepatrně otočil hlavu a zamručel. „To nic, jen odpočívám." Uklidnil ho a pozoroval mihotající se hvězdy nad ním. Bylo to pro něj tak kouzelné, že by to nikomu jinému snad nedokázal ani popsat. Pak se ale posadil a pohladil draka po drsné srsti. „Co si myslíš ty, Vločko? Proč si mě skoro nikdo nepamatuje?" ptal se spíše sám sebe, než jeho společníka. Jenže na tu otázku neznal odpověď ani Vločka.
Přistáli opět na útese, Jack nějak tak cítil, že ho to místo přitahuje. Ještě aby ne, bylo nádherné a odhalovalo mnoho krásných výhledů i míst. Posadil se na zem do tureckého sedu, Vločka se obtočil kolem něj a oba dva společně hledali ten velký zářivý měsíc.
Jenomže on na obloze nikde nebyl a Strážce si jen povzdychl. „Jak typické. Chci si s ním promluvit a on radši zajde nebo mi taky vůbec neodpoví." Zamumlal si pro sebe a pohladil draka po hlavě, potom se do něj jemně opřel. On ho chtěl nějak potěšit nebo uklidnit, ale svým zabručením mu nijak nepomohl. Jen si vysloužil další láskyplné pohlazení. „Ach Vločko..." zašeptal tiše a schoulil se k němu."Kéž bych mohl Škyťákovi říct, co k němu cítím, aniž by ode mě pak odešel." Vydechl svůj strach. „Nebude má slova akceptovat, už jen kvůli tomu, že má spokojený vztah s Astrid. Možná jsem mu to měl říct už kdysi dávno. Co myslíš, změnilo by to něco? Byl by s ní nebo ne?" své oči namířil k hvězdné obloze. „Asi ano, že? Já bych byl mrtvý, on by chtěl být šťastný. Kdo by kdy tušil, že by někdo utopený mohl znovu žít?" spíše mluvil sám pro sebe, ale byl rád, že se má komu vyzpovídat, i když mu nijak nerozuměl a jediné jeho odpovědi byly v mručení, kňučení, sem tam v nějakém nepopsatelném zvuku.
*****
Když se znovu objevil s Vločkou ve vesnici, bylo ráno. Na útese ztratil pojem o čase zamotán ve svých myšlenkách tak moc, že ho probraly až sluneční paprsky lechtající jeho víčka. A k jeho překvapení, vesnice žila plným životem. Z moderního světa nebyl zvyklý, že by někdo byl tak brzo vzhůru, k tomu ještě celá vesnice. Usměv na tváři se mu objevil ihned, jakmile viděl Škyťáka s Bezzubkou. Zmizel však ve chvíli, kdy u nich spatřil i Astrid. I tak se ale rozhodl je jít pozdravit. „Ahoj."
„Dobré ráno, jsi brzo vzhůru." Usmál se na něj hnědovlásek, Astrid jen zvedla ruku na pozdrav. „Potřebuješ něco?" ptal se hned.
Jack zatřásl hlavou, pokrčil rameny. „Jen jsem se chtěl zeptat, jestli nepotřebujete s něčím pomoci nebo tak, nechci být pro vesnici jen příživník." Odpověděl s dostatečným důvodem a pokusil se o lehký úsměv.
„Nejsi příživník." Vyvedl ho z omylu Škyťák. „Ale pokud chceš, tady Astrid se jde proletět – potřebujeme zkontrolovat okolí kvůli divokým drakům, nepřátelům – a nerad bych ji tam posílal samotnou."
V tu chvíli blondýnka protočila očima a s úšklebkem zavrtěla hlavou. „Spíše by ses měl bát o ty ostatní." Zamumlala. „Navíc, nebudu mít čas dávat na Jacka pozor."
Jack se zachmuřil. „Nemusíš na mě dávat pozor, umím se ohlídat sám." zkřížil si ruce na hrudi. „Ale, nechtěl bys spíše letět s Astrid ty? Přeci jen, asi by-"
„Kéž bych mohl, ale jako náčelník mám teď spoustu povinností ve vesnici." Skočil mu do řečí s rychlou a jasnou odpovědí a povzdychem. „A jsem si jistý, že více očí více vidí. Tak prosím, leťte spolu." V tu chvíli se Škyťák modlil, aby se ti dva spíše nepozabíjeli nebo si nedokazovali, kdo z nich je lepší. Astrid byla horká hlava, dokázala ji vyprovokovat i malá hloupost a Jack... ten ty hlouposti rád dělal.
„Fajn." Zamručeli oba dva najednou, jejich draci se na sebe vzájemně nechápavě podívali.
*****
Celou cestu ani jeden z nich neprohodil jediné slovo, pokud se to netýkalo směru jejich letu. Buřinu a Vločku už to ticho celkem iritovalo a tak se snažili své jezdce dostrkat do nějaké řeči, většinou jim to ale nevyšlo. Jack si povzdychl a sledoval okolí, nikde nic zajímavého ani podivného však neviděl. „Nikde nic." Prohlásil nakonec.
„Tak obletíme ještě tenhle ostrov a pak se vydáme domů." Zavelela Astrid a Jackovi nezbývalo nic jiného, než poslechnout a přikývnout hlavou. Když však chtěli zahnout za horu, kolem Jacka se prohnala harpuna. To ho vyděsilo natolik, až ho to probralo z poklidného letu a málem způsobilo jeho pád z Vločky. „Pro bohy!" vyjekl a okamžitě se tím směrem podíval. Byla tam snad celá flotila lodí a Vločka nebezpečně zavrčel. Že by to byli ti, kteří mu ublížili?
„To je Drago." Vydechla vyděšeně Astrid. Co tady dělal? Jak dokázal přesunout celou flotilu sem, aniž by si jí hlídka všimla? „Musíme varovat vesnici!" sletěla s Buřinou níže, aby se vyhnula dalšímu útoku z harpuny. Jestli na ně vystřelili hned, jak zahnuli za horu, museli je čekat! Věděli, že tudy poletí! „Jacku, padáme!" vykřikla a on s ní pro jednou plně souhlasil. Proti celé flotile neměli sebemenší šanci ani s jeho kouzelnou mocí.
Oba dva obrátili své draky a chtěli zmizet z dohledu, ovšem před nimi na moři se objevila další nepřátelská loď. Muži po sobě pokřikovali a dva z nich usedli ke katapultu, co do výšky střílel sítě. Vypálili a dračí jezdci měli co dělat, aby se síti vyhnuli, ale bohužel, za ní se skrývala druhá, stínová síť. Byla obrovská a svou velikostí lapila oba dva dračí jezdce. Vyděšeně vyjekli a, když společně svými vyděšenými draky padaly z té výšky do moře a náraz to nebyl příjemný. Síť byla k tomu všemu ještě zatížena kameny a tak se všichni společně s ní potápěli do hlubin moře.
Astrid se pokoušela síť rozřezat svým příručním nožem, Jack ji v tom napodoboval úplně stejně, ale ani jeden z nich neslavil úspěch. Lana nechtěla polevit ani pod ostrými dračími zuby a oba dva jezdci začínali pociťovat, jak je svírá tísnivý pocit. Buď se tady oba dva utopí anebo se stanou Dragovými zajatci.
Jack přemýšlel, jak jen mohl. Nechtěl se znovu utopit, nechtěl znovu zažít ten pocit tmy, bezradnosti a zlé zimy! A už vůbec nechtěl, aby se někdo utopil s ním! Srdce měl každou chvíli sevřenější a pocit tísně mu vůbec nepomáhal. Rukou chytil síť a vpustil do ní svou sílu. Lano zledovatělo, ale roztrhnout se nechtělo. Jack s ním třásl, trhal ho, o to více, když viděl, že Astrid už docházel dech.
A pak to s nimi škublo. Strážce zvedl hlavu a viděl, jak síť něco drží a tlak okolo něho říkal, že je pomalu tahají ven z hlubin. Ulevilo se mu, ale na druhou stranu věděl, že je určitě nečeká nic příjemného. A jak je vytáhli, všichni čtyři okamžitě začali lapat po dechu. Ten čerstvý vzduch, co se jim dral do plic je skoro oslabil a zamotal jim hlavy, když ale viděli shluk nepřátelských lodí okolo nich, jejich plíce byly znovu bez dechu a jejich srdce se stáhla. O to více, když zaslechli vítězný smích, který jim trhal uši.
„No podívejme se, koho to moře přineslo. Dračí jezdci z Blpu, rád Vás zase vidím." Pronesl dunivý hlas, který se ještě odrážel přes vlny. Astrid ten hlas poznala, celé tělo se ji roztřáslo, neboť nemohla uvěřit, že je opravdu ten muž zpátky. Jackovi se ten hlas vůbec nezamlouval. Nelíbilo se mu, že jsou uprostřed lodní flotily chycení v síti jako nějaké hejno ryb a nemůže s tím vůbec nic dělat. „Hoďte je na palubu a postarejte se o ně, draky zabezpečte! Hlavně pohlídejte tu holku, dokáže být nebezpečná i bez zbraně!" a tehdy se síť pohnula směrem k lodi.
„Musíme se odsud dostat. Máme jen jednu šanci a to, až nás vyklopí ze sítě na loď." Šeptala Astrid a snažila se zmapovat situaci. Až je rozdělí od draků, budou pravděpodobně naprosto bezmocní.
Jack přikývl hlavou. „Chápu." Byl připraven kdykoliv použít svou sílu. Když už nepřemůže posádku, alespoň ji vyděsí a na pár sekund je přivede na jiné myšlenky. Oni mezitím stihnou utéct. Alespoň doufal, že se to tak nějak podaří.
Přenesli je nad loď, ale oba dva zapomněli na to, že lovci u sebe můžou mít uspávací šipky. Těsně nad palubou je vystřelili proti drakům, kteří se zavrčením a výkřikem se snažili bojovat proti omamné látce. Oba dva jezdci se je snažili uklidnit, protože sebou začali neklidně házet. Buřina začala švihat svým ostnatým ocasem, až tím zlikvidovala pár nepřátel. Bohužel pro jezdce, jejich jediný únikový plán selhal. Draci po chvíli nedobrovolně usnuli.
Při doteku s palubou se na ně sesypali lovce. Astrid vytočená situací si nemohla zachovat chladnou hlavu a naštvaně dala pár mužům loktem, pěstí nebo jim uštědřila bolavý kopanec. Jack na tom byl tak podobně, nenechal se jimi ulovit, dokud na něho ale další dva těžcí muži neskočili a on pod tou ohromnou tíhou nepadl na kolena. Tehdy síť odstranili, oba dva jezdce svázali a začali do nich strkat svými zbraněmi, aby se hnuli do vězení. Oba dva protestovali a vzpírali se, chtěli se dostat zpátky ke svým uspaným drakům.
Ale tenhle boj pro ně byl marný.