Postávám na letišti v Londýně. Čekám až se probudím z téhle hrozné noční můry. Ale zatím nic. Naproti mě se vynoří blonďáček s černými brýlemi. Vím kdo to je,je to můj brácha. Nahlas jsem si povzdychla. To už se ale řítil ke mě.
"Joy?" křikne s rukama doširoka rozevřenýma, jako by chtěl smést několik set lidí, kolem sebe aby měl osobní prostor, chtěl mě obejmout, ale já ho odstrčila.
"Nehraj si na soucitnýho velkýho bráchu" zavrčela jsem s protočením očima v sloup, rukou jsem mu naznačila ať své obří pádla dá zpátky podél těla a vzala jsem si tašky, na náznak odchodu z letiště.
Před letiště jsem si musela tašky k mojí smůle dotáhnout sama, zatímco blondie si to se slunečními brýlemi vycházkově šel za mnou, úplně ignorujíc slušné vychování, že ženské pohlaví je křehké a nic by nemělo tahat. Jemu stačí že je blonďatý, bohatý, slavný, nenažraný a holky mu oknem skáčou přímo pod poklopec.
"Ale já jsem tvůj velkej brácha a na nic si nehraju" probral se a až po několika dlouhých minutách, konečně zareagoval na mou předešlou poznámku a zároveň házel tašky, které jsem naskládala k autu do kufru.
Z tašky hozené přes rameno, jsem si vytáhla krabičku cigaret, ze které jsem jednu společně se zapalovačem vytáhla a po pár vteřinách už vdechovala nikotin. "Hele bacha!" zavrčela jsem na něj když jsem uviděla jak nevhodně zacházel s taškama. V hlavě se mi promítl celý obsah, začínající od sprejů a končicí až někde u vodky. Jestli mi to rupne mám všechno v hajzlu.
Když byl náklad naložen v kufru, otočil se na mě s nadzviženým obočím ve stylu dělá si srandu? Nedokouřenou cigaretu jsem odhodila někam do kaluže, kterých tu bylo několik a rozhodlala jsem se nastoupit do jeho černého a hlavně nepoškozeného auta.
Opřela jsem si nohy o palubní desku a znuděně jsme pozorovala dění kolem. "Dej ty nohy laskavě dolů" otočil klíčkem v zapalovaní a rukou mi shodil nohy dolů.
"Aspoň žít mě nech" zavrčela jsem nepříjemně a na náznak protestu jsem si je tam vrátila zpět.
"Tak si aspoň dej pás!" jeho modré oči mě skenovali, jako skenr, který potřebuje zachytit každý detail. To koukáš co? Jak jsem se změnila za těch 5 let co jsem na tebe čekala a ty jsi na mě sral.
"Proč? Peněz na pokutu máš dost, ne?" přiblble jsem se zasmála.
"Něco jsme řek!" zvýšil hlas, hned jak v něm má protivnost zapnula autoritu, kterou zrovna tenhle blonďáček postrádal, buďme upřímní, kdo by z něj měl strach?
Sluchátka jsem si zarazila do uší společně s tóny, které byly na maximum a já pouze hlavou pohupovala do vlny melodie která se mi rozlévala v hlavě.
Trvalo to necelých pět songů, než auto prudce zabrzdilo, což mě donutilo rozlepit víčka, ztlumit zvuk a vyskočit z auta. Začala jsem se všelijak protahovat, až sem tam ve mě něco křuplo a zhluboka dýchat nefiltrovaný vzduch.
"Hm, máš to tu hezký, ale mohl jsi mi to poslat fotkou" ušklíbla jsem se při pohledu na obrovskou vili, která vypadala stejně obrovsky jako celá moje čtvrť, ve které jsem bydlela. Prokřupla jsem si prsty, s čímž jsem usoudila že je čas se vrátit do auta.
"Nikam!" vyhrkl zbrkle a zabouchl dveře. "Ale to by nemělo to kouzlo" ušklíbl se, přičemž mi do rukou hodil jednu z mých tašek. Nezdvořák.
"Kouzlo předraženýho baráku, kde má i toaleťák vlastní pokoj?" poznamenala jsem otráveně a táhla jsme za sebou tašku, která byla zatraceně těžká.
Ten natvrdlí Ir si v klídku odemkl dveře, vklouzl dovnitř, tašku hodil tak skvěle že jsem se o ní málem zabila a nechal mě tam napospas samotnou. Stála jsem v hale, která umožňovala výhled do prostorného obýváku, u kterého ležela i moderně vybavená kuchyně s jídelnou a naproti se pyšnily prosklené schody do vrchního patra. Sklo, jasně, příště rovnou diamanty.
"Pojď.." ozvalo se za mnou, od Nialla který se od někud záhadně vynořil, až jsem sebou leknutím trhla. "..ukážu ti pokoj" usmál se, do rukou vzal tašky a běžel na před, úplně ignorujíc ten fakt že fakt netuším, kam mám jít.
"Nialle!" vyjekla jsem, když jsem ho naprosto ztratila z dohledu i slechu. S obavami jsem vyběhla skleněné schody, které vypadaly že se při každém doteku rozpadnou.
"... a tady je tvůj pokoj" zaslechla jsem konec vyprávění, které si tu vyprávěl sám pro sebe, protože mě nechal dole. Takže se vlastně nedozvím kde, kdo má pokoj. "..máš ho naproti mě" dobře, takže vím kde má on pokoj, ale soudě podle počtu dveří tu nebudeme sami.
"Chci domů, ne pokoj naproti hlídce" pronesla jsem s protočením očí v sloup a vstoupila jsem do místnosti, skrz bílé dveře, samozdřejmě s ním za zadkem.
Místnost mě oslepila světlem, které šlo z francouzských oken a od bílých zdí. Pokoj byl tak veliký, jako náš rodinný dům, což bylo skoro nemožné. I přes nábytek co se vyjímal u zdí, v prostoru nebo na zdech, tu bylo stále dost místa na zaparkování auta.
(...)
S hlavou v lednici, ve snaze si tu najít něco k jídlu a v klidu se najíst, mě vyrušil Niallův radostný výkřik, až jsem se hlavou práskla o dveře ledničky. V rukou jsem držela celé balení Twinkies s Pepsi colou, rozhodla jsem se otočit k tomu veselému Irovi, kterému bych nejraději teď dala tejzrem, za to co všechno podělal.
"Je čas ti představit tvoje další bráchy!" zasmál se radostně, nad čím jsem pouze protočila oči v sloup a začala jsem si rozbalovat balení Twinkies, bez úplného nezájmu toho faktu, že mi chce představit zbytek své slavné skupiny z které dívky vlhnou a ochranka ohlušuje.
"Ni, ještě jsem se nesmířila z faktem že mám jednoho, tak mi sem další necpi" rozhodím otráveně rukama a věnuju se přežvykování jídla.
I přes tohle se stále usmíval, dost mě udivovalo že ho mé přiblblé poznámky nevytáčí, vždycky dokážu někoho pár slovy vytočit, ale u něj to nefungovalo. Pořád se usmíval, jakoby se z něj žádná energie vysát nedala. V místnosti se po dobu mého boje s obalem, objevila čtveřice kluků.
"Joy, tohle je Zayn, Louis, Liam a Harry" jak blil jména, tak zároveň rukou ukazoval k jednotlivé osobě, musela jsem uznat že si je i po takové chvilce nepamatuju a také jsem fakt hezcí.
"Vítej!" vyjekl nadšeně klučina s účesem připomínající květák, přetřený na hnědo.
Ostatní se neodhodlali nic říct, pouze si mě prohlíželi jako nějaký exzemplář ze zoo až po chvilce se rozhodli na skupinové obětí.
"Ne, ne, ne, ne! Žádný objímání" káravě jsem zvedla prst a dál přežvykovala jídlo, zatímco jsem svůj pohled upírala na obrazovku, na které jsem právě projížděla hlavní stránku Facebooku.
"Teda bro, neřekl jsi že máš tak sexy ségru" dolehla k mým uším poznámka, která opět vyšla z úst toho květáku.
"Když se na mě před pár lety taky vysral, jak by mohl vědět jak vypadám" uchechtla jsem se spíš sama pro sebe, ale poznámku jsem pronesla pro všechny, co byli v kuchyni.
Zapípal mi mobil, což upoutalo mou i ostatních pozornost. Rozklikla jsem video zprávu.
"Ahooojjjj zlato!" Zakřičeli všichni sborově "Moc nám tu chybíš!" Zesmutněla Kate "S kým se máme jako teď hádat a koho máme objímat a kdo nás bude srát?" Zasmáli se kluci - Tom,Ken a Luke. "I ředitelka se začíná nudit když tu nejsi" Zasmála se Bet "Když jdeme do nákupáku je tu nuda,nikdo nekomentuje oblečení no" Posmutněla Bet i Kate. "Nikdo nám nepomáhá s textama v garáži" Povzdychnul si Luke "nikdo tam po nás neháže popcorn" Zvíšil hlas Ken "a nikdo nám tolik neradí a nedělá si znás prdel" Dodal Tom "A nám nikdo neradí a necpe nás tunami zmrzliny" Řekly Bet a Kate. "Chybíš nám prdelko" Mrkli smutně kluci "Ano" Dodaly smutně holky. A zamávali mi.
Obrazovka zčernala a mě po tváři stekla slza. Jak mohl zničit tak krásnou pohádku?
"Všechno si posral!"
(...)
Padla jsem na postel a brečela jsem do polštáře. Proč já? Proč moji rodiče? Proč moji přátelé? Proč můj brácha? Proč můj život? Tyhle otázky mi teď běhali hlavou. Já je chci zpátky,všechno! Zvedla jsem hlavu a utřela jsem si slzy. Líčení díky bohu drželo. I když jsme měla dost řasenky tak pořád držela.
Vlasy jsme si svázala do culíku. Z tašky jsme vytáhla umělecké potřeby - tempery,fixy,tužky,spreje a nakonec i bílí kus hadru který dám na zem aby jsme jí neumazala.
Postavila jsem se před bílou zeď která byla naproti mé posteli. Na stolek vedle ní jsem si položila všechno co potřebuju. Vzala jsme si masku kterou při sporejování normálně mívám. Pořádně jsme protřepala spreje a začala jsem všemožné barvy přes sebe sprejovat.
Po půl hodině stěna už nebyla bílá ale byla za sprejovaná všemi možnými barvami. Nechala jsem to zaschnout a sedla jsme si před stěnu se sešitem a začala jsme dělat náčrtek obrázku který tam má být - měl to být vlk.
"Ťuk-ťuk?" ozvalo se z poza dveří
"Tyhle vtipy nesnáším" křikla jsem bez špetky zájmu a i nadále jsem se snažila do sešitu nakreslit kresbu.
"Kdo tam?" zahrál ten někdo dívčím hláskem, sám pro sebe. "Zayn" na což si také sám odpověděl.
Ale pravdou je že jsem se nad tím musela zasmát, protože ta debilita tu přímo plachtila vzduchem. Zvedla jsem svoje pozadí z koberce, otočila jsem klíčem a opět jsem se vrátila do sedu.
"Nechceš zkusit tohle?" vyhrkl z ničeho nic, přičemž jsem ucítila jeho horký dech narážet na můj krk. Vytrhl mi bloček s tužkou z ruky a začal tam tvořit své umění.
Po pár tazích ke mě sešit otočil a mě se vyskytl vážně úžasný nápad v hlavě, při pohledu na čáry nadělané tužkou. "Skvěle!" vyjekla jsem nadšeně jako malé dítě. "Nechceš mi pomoct?" začala jsem uplatňovat trochu milé techniky.
"Rád"
Po necelé hodině kecání jsme se vrhli na vybarvování temperama - šedá,bílá,černá a modrá. Pořád jsme se smáli a kecaly. Sem tam jsme na sebe naschvál cákli barvu. Zayn byl vážně normální a supr kluk. Asi tu bude můj jediný přítel.
Když tenpery zasychali honili jsme se z Zaynem po pokoji a cákali jsme po sobě všemožné barvy. A bylo hotovo. Obadva jsme byly celí jako ducha.
"A ještě se podepiš" Ukázala jsem pod vlkovi tlapy. 'Zayn with Joy'.
Úplně první díl nové povídky MBB. Tenhle díl mi přišel takoví o ničem ale snad to v příštím bude lepší. WL Braviss