V minulém díle jste četli:
"Prosím tě, zavoláš mi Emily?" Řekl jsem už mírně udýchaně a on jen celkem hlasitě polkl.
"Není tady" odpověděl a dodal "ty to asi ještě nevíš, co?" Opřel se rukou o futro.
"Co bych měl vědět? Co se stalo?".
••••••••••
"Emily převezli do nemocnice, zhroutila se a už jsem musel zavolat sanitku. Jde to s ní od desíti k pěti, Harry. Vůbec nejí, nepije. Častokrát i omdlela, byla dehydratovaná a pořád jen brečela. Všichni jsme z ní byli už na prášky. Celé dva dny nevylezla z postele, nešla na záchod, nic. Nevím jak dlouho by to ještě zvládla. Den? Dva? Vážně Harry. Ani nevím, jestli je dobré abys jí navštívil. Přece jenom je tohle všechno kvůli tobě. Totálně jste ji s Niallem zničili. Myslím, že by bylo lepší aby na tebe Emily zapomněla úplně. Je pěkné, že sis přiletěl až sem, ale věř mi, vím co říkám. Bude to pro vaše dobro a jestli ji miluješ, necháš ji žít. Sbohem, Harry." Dokončil svůj monolog Liam a zavřel dveře.
Nemám slov. Nevím kde je Emily, jak jí je a... Liam měl nejspíš pravdu, avšak ne ve všem. Dokázal bych Emily pomoc. Věřím tomu. Hlavou se mi teď honí nespočet myšlenek a ani na jednu se nedokážu pořádně soustředit. Hlavně teď budu muset sehnat nějaký hotel a pak obvolávat nemocnice. Doufám, že mě tam Liam nezmínil jako člověka, který nemůže k Emily. Vydal jsem se vstříc ulicím a jakmile jsem uviděl první hotel, okamžitě jsem se šel ubytovat. Řeknu vám, paráda. Vypadá to jako hotel u nás v Anglii.
Emily mi strašně změnila život. Přinesla do něj štěstí, radost, lásku, avšak i smutek, vztek a bezmoc. Bojím se, že už s tím nic nezmůžu. Co když mě nechce vidět? Co když chce zapomenout aby ji bylo konečně dobře? Co když za to opravdu mohu já? Co když jsem ji zničil? Co když jsem ji taky změnil život, ale jen k horšímu? Musela se kvůli mně strašně moc trápit. Slíbil jsem jí, že ji nikdy neublížím. Už schytala tolik ran od života a já jsem jí totálně potopil. Dostal jsem ji na to nejhlubší dno. Mohla umřít. Mohla si vzít život už mnohem dřív. Za pár dní tu nemusela už vůbec být. Nejradši bych si za to nafackoval.
Nedovedu si představit život bez Emily, ale možná by to bylo tak pro oba lepší. Možná, že bych jí udělal radost. Časem. Určitě by to všechno nějakou dobu bolelo, ale zapomněla by na mě. Žila by svůj šťastnej život s nějakým lepším přítelem než jsem já. Měla by určitě krásné děti.
Vždycky jsem se s ní viděl před oltářem. Její krásnou bílou kůží v sametových šatech. Za pár let bychom si hráli s našimi dětmi na naší zahradě u našeho krásného rodinného domu, který bych postavil. Pro naši rodinu. Koupil bych dětem štěňátko, protože to každé dítě miluje. Za pár let bych se o ně bál a nedovolil bych jim randit, protože by nebyl nikdo pro mé děti dost dobrý. Za pár let by i ony měly své druhé polovičky a vše krásné co jsme s Emily prožili by prožili i oni. Mě a Emily by už čekalo jen krásně prožité stáří s vnoučaty.
Bohužel tak to je pouze v pohádkách. Lidé se rozcházejí a opět se shledávají, avšak povětšinou s někým jiným. Bylo to těžké období, avšak více vzpomínek mám na nás vztah těch krásných. Těch jako z pohádek.
Vždy jsem kroutil hlavou nad páry, které říkaly, že spolu budou navždy a nic je nerozdělí. Za týden se nenáviděli.
Taky jsme si s Emily říkávali ' navždy '. Lidé říkali, že jsme dost mladí na to abychom věděli něco o slovu 'navždy'. Smál jsem se tomu, ale teď už to chápu.
Cesty se rozcházejí.
A tak rozejde se i má a Emily cesta? Půjdeme každý jinou? Touhle cestou a nebo jinou?