Vyšla jsem z budovy. Vím, že obvykle je v této oblasti při povrchu asi tak -5°C. Vzhledem k tomu, jak byla látka mého nového oblečku tenká, čekala jsem, že mi bude pěkná kosa. Dech se mi sice před ústy srážel, ale až na odhalený obličej jsem se cítila jako v bavlnce. Přetáhla jsem si přes obličej i kápi a celé mé tělo bylo obalené v přiléhavé stříbrné.
Kdyby to nabarvili na modro červeno vypadala bych jako ten superhrdina z filmů pro pamětníky. Jak se jmenoval ... SuperSpider? WebMan? ... Nevím, tyhle vykopávky nemusím, na to byl expert brácha.
Asi padesát metrů přede mnou byl vchod do skalního bludiště. Za ním blikala v mém výhledu bílá šipka, která ukazovala kde je první křížek. Vyvolala jsem si mapu, kterou jsem si vizorem vyfotila a přesvědčila se, že je potřeba se držet spíš vlevo. Změnila jsem úhel a proložila ji výhledem tak, abych věděla kudy jít.
Vkročila jsem do bludiště.
Po dvou krocích čára zmizela. Sakra. „Říkal, že se nemáš spoléhat na technologie" ozval se za mnou povědomý hlas.
Otočila jsem se, ale samozřejmě tam ten pitomec nebyl. Dva kroky zpátky a čára byla zpátky. Takže rušička. Super. Pořádně jsem si prohlédla mapu. Stačí když se budu držet vlevo. Tak se přece má bludištěm chodit. Sice to bude delší, ale neztratím se.
**
Křižovatka, drž se vlevo. Odbočka doprava... ignorovat... Tohle vede rovně nějak dlouho, přidej je to nuda....
„Nechtěla jsi jít vlevo?" ozval se zase ten hlas. Zarazila jsem se a otočila. V odbočce doprava stál zase on. Kousek jsem se vrátila a kupodivu nezmizel.
„Co chceš?"
„Já? ... Přece to, co Ty!... A Ty víš, co chceš?"
„Kdo sakra seš?"
„Chtěla jsi doleva" ... a zmizel.
**
Obrátila jsem se a teprve teď si všimla, že ve zdi byla úzká puklina, kterou jsem měla odbočit. Kdyby mě nezarazil, přešla bych ji.
Vyšla jsem z bludiště a najednou se spojení s datovou centrálou obnovilo. No jistě, mezi těmi skalami byl špatný signál.
Bílá šipka tančila přede mnou a ukazovala na železnou bednu. Na jejím víku zářil bílý obrys ruky. Přiložila jsem ji tam a a obrys zezelenal. Bílá šipka začala tančit v pravé části mého výhledu. Bylo na čase pokračovat.
**
Pokračovala jsem do úzkého průsmyku, který se po pár metrech otevíral do širšího prostoru. Přede mnou se objevilo něco jako jezírko. Šipka tancovala uprostřed, těsně nad hladinou.
Hodila jsem tam kamínek, ale nic se nestalo. Tedy když nepočítáte těch pár vlnek, které se rozběhly po hladině.
„To snad nemyslí vážně!" zanadávala jsem si sama pro sebe.
„Na co čekáš?" ozvalo se tentokrát zleva. Samozřejmě. Můj prostořeký protivný stín tam seděl na kameni a pohazoval si kamenem.
„Jsi úplně pitomý?" obrátila jsem svůj hněv proti němu. „Přece si nemyslíš, že polezu do té vody."
„Nic jiného Ti asi nezbude." ušklíbl se. „Chceš se až do konce života bát vody? Vždyť jsi nakonec z té stoky dokázala vyplavat. A to Ti bylo teprve pět!"
Ztuhla jsem na místě. Jak to může vědět? Nikomu jsem to přece tehdy neřekla. Jako by mi viděl do hlavy.
„Zmlkni. Co o tom můžeš vědět?" odsekla jsem, ale nemělo to žádnou šťávu. Soustředila jsem se na svůj strach. Měl pravdu, budu tam muset vlézt. A navíc nemělo smysl se hádat s halucinací.
Sundala jsem si boty a ponořila do vody pravou nohu. Sakra na té vojenské výbavě něco bude. I když jsem měla pocit, že látka je velmi tenká, nedostala se pod ni ani kapička. Vytáhla jsem nohu ven a všechna voda z ní stekla dolů. Dokonale nepřilnavý povrch.
„Tak nic. Já myslel, že se aspoň umyješ. I když jsou Vánoce ještě daleko".
Nadechla jsem se a ponořila se pod hladinu. Ikona ruky nebyla nijak hluboko, ale ve chvíli, kdy jsem se jí dotkla, rozzářila se další šipka ještě níž. Vyplaval jsem nad hladinu a pořádně se nadechla. Pokračování je nejspíš v nějakým podvodním tunelu. Jen jsem doufala, že vědí co dělají.
No, když se utopím, aspoň už nebudu muset poslouchat toho pitomce.
**
Ukázalo se, že tunel okamžitě zatáčel nahoru, takže jsem ani nemusela dlouho plavat. Nahmatala jsem okraj a rychle jsem se vytáhla nad hladinu. Musela jsem být v nějaké jeskyni. Byla tu úplná tma.
Rychle jsem vizor přepnula na ultrazvuk. Konečně jsem získala alespoň nějakou představu o tom, jak to přede mnou vypadá. I když jsem neviděla víc než jen pár obrysů. Výhoda byla, že nikde jsem neviděla žádnou klučičí postavu.
Udělala jsem pár prvních kroků - a natáhla se na zem jak široká, tak dlouhá.
Což bylo jen dobře, protože ve výšce mých očí najednou vyšlehl prudký téměř bílý plamen. Vypadalo to, že jsem zakopla o nějaký drát. Musel spustit nástražné zařízení a tím i ten plamen.
„Sakra". zaklela jsem a čekala, až bílá stopa vypálená na mé sítnici zmizí. Sedla jsem si a prohmatala si kotník. Pod bříšky prstů jsem cítila roztřepené okraje látky a dokonce trochu vlhkosti. Vzhledem k tomu, že před tím látka vodu odpuzovala, vypadalo to na krev. Takže zas tak superbezpečný ten obleček není.
Přičichla jsem si k ruce, abych ověřila, že jsem se s tou krví nespletla.
„Měla by ses pohnout. Na válení a opalování je tu málo sluníčka" Ozvalo se někde přede mnou.
Vystartovala jsem dopředu. Už mi leze krkem. Po pár dalších kotrmelcích, ožehnutém rameni a s roztrženým kolenem jsem před sebou uviděla něco jako dveře s dalším bílým obrysem ruky. Celou dobu mě popoháněl ten protivný klučičí hlas, i když jeho majitele jsem tentokrát neviděla.
Ani nepočkal až odpovím držka.
**
Byla jsem zpátky na povrchu. Viděla jsem úzkou stezku, která se šplhala po skále nahoru. Sem tam byly v kamenech vytesané schody.
Jestli si to dobře pamatuji, tady byly na té mapce červené kruhy. Nejspíš znamenaly nebezpečí. Jenže jaký druh nebezpečí.
„Tak pokud vím, tak už zbývá jen výška." Sakra, jak má člověk přerazit nos halucinaci? „Protože strach z vody a tmy už jsi překonala".
Otočila jsem se. Seděl na kameni a kousal jablko. To jako vážně? Pak mi došlo, že ví víc než já. Třeba z něj dokážu něco vytáhnout.
„Jak to víš? Nemohl bys mi radši pomoct, než jen blbě kecat?"
„Sorry, jsi v tom sama." pokrčil rameny a zase si kousl.
Věděla jsem, že snažit se ho praštit nemá smysl. Možná by pomohlo něco ... holčičího.
„Jenže co když to sama nezvládnu?" povzdechla jsem si a nahodila štěněčí oči. Zamrkala jsem a pokusila se vymáčknout slzu, abych v něm probudila rytířské sklony, pokud tedy něco takového vůbec může v dnešní době přežít.
Podíval se na mě nevěřícně ve stylu „To jako vážně?". Ale pak jablkem ukázal na cestu.
„Myslím, že máš společnost".
Rychle jsem se otočila, abych identifikovala zdroj skřípavého zvuku.
Podél cesty se otevíraly otvory (kulaté, červeně orámované, že mě to nepřekvapuje). Z prvního právě vyjela plošina s podivnou krabicí. Pak se zvedla na čtyři krátké vratké nožičky a z horní vyboulené části vyjely dvě čidla.
Nemohla jsem si pomoct, ale skoro vypadali jako roboštěně, které jsem dostala k osmým narozeninám. Jen podstatně větší.
„Jestli tuší, co jsi provedla Roxíkovi, tak bys měla radši zdrhnout." Uchechtnul se můj stín, ale já ho přestávala vnímat.
Jak motory těch zařízení nabíraly na otáčkách, znělo to jako vrčení.
A přibývaly další a další.
Pak jsem si všimla, že jeden z robopsů zamával čidly a otočil se. Napravo se něco zalesklo a ze skály vylezla další stříbřitá postava v overalu.
Nevěřícně jsme na sebe s Amandou zíraly. Že zrovna tahle Barbie se dostane dál, to jsem fakt nečekala.
„Mrcho" mohla jsem skoro odečíst z jejích rtů. Ani nezaváhala a vyrazila rychle na vrchol.
Několik robopsů se otočilo a vyrazilo za ní.
Bohužel další čidla se natočila směrem ke mě a zaskřípěl zvuk kovových nohou, jak narazily na tvrdou skálu ve snaze nabrat rychlost.
Sice jsem neviděla nikde šipku, ale vyrazila jsem po cestě nahoru. Už to nemůže být tak daleko.
**
Běžela jsem. Zbyl mi jediný směr.
Už jsem si vyzkoušela, že tohle nejsou žádná štěňátka. A že snažit se před nimi uhnout nemá cenu. Sice neměli žádné zuby, ale hrany jejich nohou byly ostré jako břitva.
Skoro jsem šplhala po strmé cestě. Za námi se hnala smečka robopsů. I když jejich končetiny nebyly na takový povrch uzpůsobené, měli neuvěřitelnou výdrž. A mě už docházel dech. Čím výš jsme byly tím větší zima tu byla. Kolem se začínala vytvářet podivná mlha.
„A" byla asi 30 metrů přede mnou. Její overal se stále kovově leskl. Nejspíš stejně jako ten můj. Aspoň tam, kde nebyl poškrábaný nebo spálený.
Najednou se její postava na chvíli zarazila a pak zmizela.
Pak jsem i já doběhla na konec a pochopila proč. Cesta končila na okraji útesu. Dál bylo jen moře. Snad sto metrů pode mnou se tříštily vlny. Rachot za mnou se blížil.
Hluboko pod sebou jsem na hladině uviděla obrovské zářivé kolo a nad ním obrovská šipka. Tentokrát nechyběl nápis - Konec.
Buď skočím, nebo se jim musím postavit. A už jsem si zkusila, že postavit se jim nedokážu.
Overal byl údajně součástí vojenské výzbroje a díky nejmodernější technologii nás měl ochránit před vším. Nejspíš i před takovým skokem.
Jenže já jsem si nebyla jistá, jestli tomu dokážu věřit.
Sakra kde ten pitomec je, aby mi řekl, něco, co mě postrčí dolů. Jenže asi měl pravdu.
„Jsem v tom sama" řekla jsem sama pro sebe a skočila.