Největší hvězdy galaxie

Cena za informace

Seděla jsem v pokoji a nepřítomně koukala na skříň, ve které bylo cizí oblečení. Oni mi už stihli sbalit. To si je ten parchant tak jistý, že to příjmu? Jako kdybych neměla vlastní názor, žádnou možnost volby.

Nejen, že všechno sbalili, dokonce to někam už odnesli.

„Co děláš na Danině posteli?" ozvalo se od dveří. Stála tam Kuro a byla ... jiná. „Tvůj pokoj je přece vedle." Nechápavě jsem se na ni podívala, to jako že si nepamatuje, že poslední měsíc jsme strávili v jednom pokoji?"

Ale dívala se na mě sebevědomě jako by pravdivá byla ta její realita, její plachý pohled byl pryč. Položila si na svou postel batoh a hromadu knížek na stolek.

„Přišla jsi se rozloučit? Bude se mi stýskat." Obejmula mě. „A Daně určitě taky. Tobě to, přeju."

„Tobě to nepřišlo divný, šílený, ty úkoly?" zkusila jsem ťuknout, co si pamatuje a jestli jim opravdu upravili paměť.

„Co to plácáš? Vždyť to byla nuda! Běh a spousta pitomých otázek." Zakroutila hlavou.

„Jen nechápu, že postoupila i Amanda. Stejně to její otec určitě někde uplatil, aby se ta jeho supernána dostala do holovize. Ty jsi se tam aspoň dostala oprávněně."

„Škoda, že nepostupovalo víc, prý jsem byla patnáctá! Chápeš to? Naše třídní mi dokonce osobně pogratulovala a mrkala na mě." Usmála se Kuro při té vzpomínce. „A když tu nebude Amanda, konečně budu mít ve třídě nějaký vliv."

Pak mě ještě jednou objala. „Zlom vaz a ukaž jim, že Ti nesahají ani po kotníky."

===

Vyběhla jsem z pokoje a ani mě nepřekvapilo, že u schodů ven stál Green.

„Nedáte si čaj?"

===

„Co to má znamenat, to mi prostě chcete dokázat, že s vámi odletím za každou cenu?" rozkřičela jsem se na něj.

„Ts, ts, ts ..." zakroutil nesouhlasně hlavou. „Takové nepěkné obvinění, pojďte se na chvíli posadit." Otevřel dveře do dalšího pokoje. Na dveřích nebyla žádná jména a samozřejmě byl prázdný.

Jakmile jsem vešla, zavřel za námi dveře a položil hrnek z mého dosahu. Takže na čaj mě zjevně vzít nechtě.

Posadil se na postel a sepjatýma rukama se opřel o kolena. Celý se nahnul, aby mi byl o něco blíž.

Bylo mi jasné, co dělá. Snaží se vyvolat ve mně pocit naléhavosti.

Zůstala jsem stát a založila si ruce před sebou, aby mu bylo jasné, že se hned tak nedám.

„Už jsem vám vysvětloval, že lidi s tak skvělými výsledky opravdu potřebujeme. Ale mám pro vás ještě jednu nabídku" usmál se a podal mi list papíru.

Zírala jsem na dlouhou řadu znaků a čísel.

„To jsou přihlašovací údaje do našeho systému. Zatím tam nemáte žádná oprávnění, ale pokud budete mít zájem a rozšíříte naše řady, budete mít nejen možnost vypadnout z téhle šedivé rutiny, ale dostanete k dispozici všechny záznamy, které souvisí se zmizením Vašeho bratra."

Zalapala jsem po dechu. On mi tu v podstatě říká, že vědí, co se s bratrem stalo, ale nic s tím neudělali.

„Je naživu?" vydechla jsem a přemýšlela, jestli mu budu věřit, ať už řekne cokoliv.

„Víc Vám teď říct nemůžu. Jeho spis podléhá poměrně vysokému stupni utajení." Díval se mi zpříma do očí a pak dodal. „Nemůžu Vám říct ani to, že před půl rokem jsme objevili část jeho výbavy v jednom z Bachernském přístavu, nebo to, že mezi zajatými vojáky jeho jméno není."

Věděl, že mě dostal. Tohle byla cena, kterou jsem musela zaplatit. Musela jsem zjistit, co se s bráchou stalo.

„Máma půjde se mnou!" oznámila jsem mu a vyrazila z pokoje ven.

„Samozřejmě..." ozvalo se za mnou. Ve skutečnosti už na vás čeká v transportéru.