Největší hvězdy galaxie

Kvalifikace

Stála jsem spolu s ostatními na okraji útesu a před námi se rozkládala Planina krve. Oficiálně se vlastně tohle obrovské množství rudého prachu jmenuje Bergun-Dariathen, ale tak jí říkají jen ti, kteří na naší planetě nikdy nebyli.

Ve skoro tisícihlavém davu zašumělo, když se v dálce objevila stříbrná tečka a rychle se přiblížila. Před námi ve vzduchu zastavil vrtulník a z otevřených dveří se vyklonil Green.

Skoro se mi udělalo špatně. Z mého pohledu stál ve vzduchu na tenkém pruhu ocele a mezi ním a tunami prachu bylo jen několik desítek metrů poměrně řídkého vzduchu.

„Prosím, o pozornost" ozval se těsně za mnou jeho hlas, když lehce zvedl ruku. Vzhledem k tomu, jak jsme se skoro všechny otočily, nebyla jsem jediná, kterou to zmátlo. Pak mi došlo, že jeho hlas musí být automaticky přenášen do našich SubRAM. Normální hlas bychom totiž přes řev vrtulí nemohly slyšet.

„Abyste se mohly kvalifikovat do naší soutěže, je vaším prvním úkolem dostat se do tréninkového centra". V dáli na planině se něco zatřpytilo a najednou se tam rozzářila vysoká kovová struktura. Bylo to jako by někdo zvednul oponu, která ji celou dobu zakrývala. Musela být tak kilometr daleko a já vůbec netušila, jak se k ní sakra dostaneme. Přece nemůžou chtít, abychom skočily dolů ze skály.

„Tento úkol má ověřit vaši rychlost, vytrvalost a především..." vyklonil se ještě víc nad volný prostor...

„Důvěru!" ...a elegantně vyskočil ven.

Skoro jsem vykřikla hrůzou (a nebyla jsem sama). Kameramanky v davu zuřivě natáčely vyděšené obličeje, ale Green dopadl pružně na neviditelnou plochu a zůstal stát ve vzduchu. Helikoptéra se naklonila a zmizela z dohledu. Hluk konečně přestal.

„Na planinu bylo umístěno několik generátorů silového pole, které vás hravě ochrání před pádem. Má jen jednu drobnou nevýhodu. Není vidět a není na všech místech stejně vysoko." Usmál se na nás škodolibě Green – teď už jsme ho slyšely v podstatě normálně zepředu.

„Mezi informacemi, které máte nyní v paměti je i mapa výpadků v silovém poli." Zvedl ruku a dramaticky luskl prsty. Před mýma očima zablikalo několik čar a výhled v sítnicovém monitoru překryla síť stříbrných čar. Najednou to vypadalo, jako by se vykreslila virtuální podlaha. Na ní se kroutilo několik zelených a červených čar.

„Další instrukce dostanete v centru." Natočil se k nám bokem a ukázal rukou k zářící věži, jako by nás zval. Pár vteřin bylo ticho.

„Co bude teď?" zašeptala Kuro. Pak ji někdo zezadu odstrčil a proběhl mezi námi. Samozřejmě Bai-Lin. Skočila do prostoru, trochu zavrávorala, ale pak vyrazila dopředu.

„Proč ji nezastaví?" zašumělo to mezi ostatními. „To je podvod".

Green se otočil a dal si ruce v bok. „Na co čekáte? Body jsou za rychlost".

Bylo zjevné, že žádný oficiální start nebude. Přidalo se pár dalších a žádná neskončila rozplácnutá hluboko pod námi. To už se rozběhly i ostatní kolem a nás strhly s sebou.

Chytla jsem Kuro za ruku, abych ji vytáhla z davu. Stačilo upadnout a ušlapaly by nás. Chtěla jsem běžet vlastním tempem. Nebýt ani mezi prvními, ani mezi posledními. Navíc bylo to víc než kilometr. Nehodlám přepálit začátek.

Většina se vrhla směrem, kterým naznačovala zářivá zelená čára. Bylo vidět, že obchází několik červeně vyznačených míst. Jenže jedním místem se v takovém množství nedalo proběhnout. Prostor mezi dvěma červenými kruhy byl snad jen dva metry široký.

Celá početná skupina se přesto vrhla tím směrem, jako by nebylo cesty zpátky. Tam mohly projít jen ty, které se nebály použít ostré lokty. Amandina skupinka samozřejmě nemohla chybět. Jednu z druhaček dokonce odstrčily takovou silou, že sklouzla daleko za hranici červené čáry a propadla se asi o tři metry dolů. Když ostatní viděly, že se jí nic nestalo, bylo strkání ještě výraznější. Zjevně to vzaly jako skvělou příležitost snížit konkurenci na minimum.

„Vezmeme to doprava" řekla jsem rychle. Dokážu se přece orientovat sama i bez nějaké zelené čáry. Bylo to sice o něco delší, ale bylo tam míň těch červených částí.

***

„Co je támhle?" zarazila mě Kuro. Podívala jsem se tím směrem. Asi metr nad virtuální plochou se otáčel malý oranžový trojúhelník.

Rozběhly jsme se tím směrem a ve chvíli, kdy jsme byly tak metr daleko se trojúhelník rozletěl směrem ke mně, pak jako by narazil a v horní části mého zorného pole naskočila informace „+1000"

„Mě to asi připočítalo nějaké body" ozvala se Kuro a pak se rozběhla dál: „Támhle je další".

***

Velká část spolužaček už odpadla. Zůstala někde za námi buď v prohlubních virtuální krajiny, nebo zadýchané a pajdající někde v dáli, s rukou na boku, ve kterém je píchalo.

K cíli už chybělo jen asi 200 metrů a před námi byl asi 20 metrů široký pruh s mnoha menšími červenými kroužky.

První dorazila Bai-Lin (ta holka je sice úplně blbá, ale fyzičku má perfekntí). Na chvíli se zarazila, ale pak se zase rozběhla dopředu. Po dvou krocích, ale její noha skončila za červenou čárou a sjela o kus dolů. Kruh byl tak malý, že se nepropadla dolů, ale s výkřikem se rozplácla o virtuální krajinu a zůstala ležet na druhé straně s nohou zkroucenou v podivném úhlu.

I ostatní se zarazily, když se dostaly k začátku oblasti a pak začaly pomalými krůčky postupovat dopředu. Amanda spolu s jejím doprovodem stála na kraji a zírala na kňučící Bai-Lin, jako by se bála vykročit dopředu.

V okamžiku, kdy jsme hranici překročily, najednou virtuální krajina zmizela. Udělala jsem krok zpátky a stříbrné a červené linie byly zpátky.

„Dva kroky dopředu, jeden doprava." Strčila jsem do Kuro, aby vyrazila.

„Počkej, ale co Ty?" zarazila se,

„Rychle, ztrácíš čas!" zakřičela jsem na ni. „Dva kroky dopředu a jeden doprava."

Amanda nás musela uslyšet. Zarazila se, ale pak se otočila k jedné ze svých přisluhovaček a něco jí řekla. Ta zakroutila nesouhlasně hlavou. Rychlá facka, kterou jí Amanda vlepila, ji přinutila rozhodnutí přehodnotit. Amanda rychlými krůčky vyrazila dopředu.

Kuro konečně vyrazila dopředu. Stačila malá chvilka a byla za problematickou oblastí. Najednou se otočila.

„Zase vidím. Teď Ty, dělej!" zavolala na mě. „Dva kroky dopředu, jeden do prava..." vyrazila jsem podle jejích instrukcí a viděla Amandu, jak na konci oblasti prostě vyrazila sprintem dopředu. Svou kolegyni nechala na pospas osudu. To je celá ona. Vždycky především sólistka. Ty ostatní potřebovala jako tlupu pochlebovaček.

***

Před námi už bylo jen pár posledních metrů. Celá konstrukce tréninkového centra byla na něčem jako nízké budově s desítkami dveří. U každých stála robohosteska a mávala na nás.

Ty, které přišly před námi dostaly něco do ruky a vběhly do dveří.

„Vítejte. Vstup jen po jedné." Usmála se na nás robotka svým kovovým úsměvem a dala Kuro něco do ruky a mě zadržela.

„Zlom vaz!" stiskla jsem Kuro ruku a zamířila k vedlejším dveřím.