Největší hvězdy galaxie

Až navrchol a dolů

Vyšla jsem z budovy. Vím, že obvykle je v této oblasti při povrchu asi tak -5°C. Vzhledem k tomu, jak byla látka mého nového oblečku tenká, čekala jsem, že mi bude pěkná kosa. Dech se mi sice před ústy srážel, ale až na odhalený obličej jsem se cítila jako v bavlnce. Přetáhla jsem si přes obličej i kápi a celé mé tělo bylo obalené v přiléhavé stříbrné.

Kdyby to nabarvili na modro červeno vypadala bych jako ten superhrdina z filmů pro pamětníky. Jak se jmenoval ... SuperSpider? WebMan? ... Nevím, tyhle vykopávky nemusím, na to byl expert brácha.

Asi padesát metrů přede mnou byl vchod do skalního bludiště. Za ním blikala v mém výhledu bílá šipka, která ukazovala kde je první křížek. Vyvolala jsem si mapu, kterou jsem si vizorem vyfotila a přesvědčila se, že je potřeba se držet spíš vlevo. Změnila jsem úhel a proložila ji výhledem tak, abych věděla kudy jít.

Vkročila jsem do bludiště.

Po dvou krocích čára zmizela. Sakra. „Říkal, že se nemáš spoléhat na technologie" ozval se za mnou povědomý hlas.

Otočila jsem se, ale samozřejmě tam ten pitomec nebyl. Dva kroky zpátky a čára byla zpátky. Takže rušička. Super. Pořádně jsem si prohlédla mapu. Stačí když se budu držet vlevo. Tak se přece má bludištěm chodit. Sice to bude delší, ale neztratím se. 

**

Křižovatka, drž se vlevo. Odbočka doprava... ignorovat... Tohle vede rovně nějak dlouho, přidej je to nuda....

„Nechtěla jsi jít vlevo?" ozval se zase ten hlas. Zarazila jsem se a otočila. V odbočce doprava stál zase on. Kousek jsem se vrátila a kupodivu nezmizel.

„Co chceš?"

„Já? ... Přece to, co Ty!... A Ty víš, co chceš?"

„Kdo sakra seš?"

„Chtěla jsi doleva" ... a zmizel.

  **  

Obrátila jsem se a teprve teď si všimla, že ve zdi byla úzká puklina, kterou jsem měla odbočit. Kdyby mě nezarazil, přešla bych ji.

Vyšla jsem z bludiště a najednou se spojení s datovou centrálou obnovilo. No jistě, mezi těmi skalami byl špatný signál.

Bílá šipka tančila přede mnou a ukazovala na železnou bednu. Na jejím víku zářil bílý obrys ruky. Přiložila jsem ji tam a a obrys zezelenal. Bílá šipka začala tančit v pravé části mého výhledu. Bylo na čase pokračovat.

** 

Pokračovala jsem do úzkého průsmyku, který se po pár metrech otevíral do širšího prostoru. Přede mnou se objevilo něco jako jezírko. Šipka tancovala uprostřed, těsně nad hladinou.

Hodila jsem tam kamínek, ale nic se nestalo. Tedy když nepočítáte těch pár vlnek, které se rozběhly po hladině.

„To snad nemyslí vážně!" zanadávala jsem si sama pro sebe.

„Na co čekáš?" ozvalo se tentokrát zleva. Samozřejmě. Můj prostořeký protivný stín tam seděl na kameni a pohazoval si kamenem.

„Jsi úplně pitomý?" obrátila jsem svůj hněv proti němu. „Přece si nemyslíš, že polezu do té vody."

„Nic jiného Ti asi nezbude." ušklíbl se. „Chceš se až do konce života bát vody? Vždyť jsi nakonec z té stoky dokázala vyplavat. A to Ti bylo teprve pět!"

Ztuhla jsem na místě. Jak to může vědět? Nikomu jsem to přece tehdy neřekla. Jako by mi viděl do hlavy.

„Zmlkni. Co o tom můžeš vědět?" odsekla jsem, ale nemělo to žádnou šťávu. Soustředila jsem se na svůj strach. Měl pravdu, budu tam muset vlézt. A navíc nemělo smysl se hádat s halucinací.