JASON MCCANN/BIZZLE
„Kde jsi včera večer byl, Jasone?" Zeptal se mě ráno Ryan, když jsme seděli dole v kanceláři. Moje myšlenky se točili pouze okolo toho, co se včera večer stalo, jelikož nevím, jak se bude ohledně té situace chovat Candice.
„Byl jsem unavený, takže jsem šel spát." Odpověděl jsem bez toho, abych se na něj podíval. Nemohl jsem Ryanovi jen tak říct, že jsem se vyspal s Candice.
„Aha no my jsme nic moc neřešili, jelikož jsem nevěděl, co máš v plánu, takže jsem to po půl hodině rozpustil." Mluvil o včerejší poradě, kterou jsme měli mí, ale já jsem si ani nepamatoval, že bych nějakou plánoval.
„Ryane, promiň za ten včerejšek. Nechtěl jsem tě zbít." Prohrabal jsem se ve vlasech, když jsem se snažil mu vysvětlit, že jsem ho nechtěl praštit, když jsem se včera hádal s Candice. Nikdy tenhle typ omluvy neberu vážně, což nemyslím tak, že bych to nemyslel upřímně, ale přijde mi to takový zbytečný. Ryan ví, že je to můj kámoš a já bych proti němu nešel, pokud by to nebylo z vážného důvodu, takže nevím, proč bych se měl omlouvat. On to ale chápe, že mě tohle nebaví, takže mi často řekne, ať už to ani neřeším nebo něco.
„To je už jedno. A co se to mezi vámi vlastně včera večer stalo?" Jakmile se zeptal, tak se mi trochu zarazil dech, jelikož jsem vlastně ani nevěděl, proč jsme se vlastně pohádali.
„Nevím, někdy mě prostě vytáčí tím, že jenom dýchá."
„To skoro každá živá bytost na tebe působí takhle. Tohle neberu, jako důvod nebo vysvětlení." Lehce jsem se zasmál, nad Ryanovou připomínkou, jelikož měl pravdu. Já jsem člověk, kterého dokáže vytočit naprosto všechno. Hodně lidí si o mě myslí, že jsem šílený nebo nenormální, ale netuší, že vlastně mají pravdu. Nepřipadám si normální od doby, co jsem se vrátil do normálního života. Připadám si pořád jako bych sám nad sebou neměl kontrolu. Skoro, jako by ovládal mé tělo a mysl někdo jiný.
„Na ní to platí tím pádem taky, ale já vážně nevím. Prostě naštval jsem se, že byla někde v píči s tebou. Nemám ponětí proč a sere mě to, ale nedokážu to ovlivnit. Připadám si divně posledních pár týdnů." Přiznal jsem Ryanovi po chvíli ticha. Nesvěřuji se nikomu až na něj, a i někdy to trvá dlouhou dobu. Nevěřím lidem okolo sebe a rozhodně se jim nehodlám svěřovat.
„Takže jsi prostě žárlil?"
„Ne nežárlil jsem. Nechci jí a ty moc dobře víš, že tenhle typ nejsem, ale prostě jsem byl naštvaný, když jste byli spolu. Ale jestli jí chceš tak do toho, jelikož mě to bude fakt naprosto jedno." Cítil jsem, že lžu a moc dobře jsem si to uvědomoval, ale já Jason McCann jsem se zařekl, že už nikdy nesvěřím svůj život a důvěru do rukou nějaké ženy a hodlám to dodržet. Neporuším svou zásadu jen kvůli nějaké holce, kterou venku najdu za každým rohem.
„Když to říkáš, tak dobře. A kam vlastně potom šla?"
„Nevím asi k sobě do pokoje. Neviděl jsem jí od včera, takže ti to nepovím." Pokrčil jsem rameny a předstíral, že jsem neměl ani ponětí kam šla. Ovšem skutečnost byla naprosto jiná.
„Možná za ní půjdu, protože jsem si jistý, že ty ses jí neomluvil, takže někdo by měl." Věnoval jsem Ryanovi nechápavý pohled, jelikož jsem naprosto netušil, kam tímhle směřuje.
„Nebyla na snídani, takže ještě spí." Oznámil jsem mu, abych měl záminku, že tam nepůjde.
„Tak já tam zajdu potom. Jak vlastně plánuješ celou tu věc s Travisem a jeho otec?" Odbočil od tématu, za což jsem zrovna v téhle situaci byl vděčný. Nechtěl jsem se už bavit o Candice ani o včerejšku.
„Ještě jsem to abych pravdu řekl nedomyslel. Možná bychom je mohli zabít v tom jejich autosalónu, aby to vypadalo třeba jako nehoda nebo něco." Zasmál jsem se trochu, jelikož mi každá situace se smrtí někoho přijde směšná, i když nemám ponětí proč.
„To je docela dobrý nápad. Nebyli bychom vůbec podezřelí, a ještě tam můžeme přijet, jakože si chceme nechat opravit auto, a potom je oddělat." Přikývl jsem. V tomhle jsme si s Ryanem hrozně podobní, že přemýšlíme stejně a máme podobné nápady. Ryan si vytáhl papír s tužkou a začal si zapisovat hlavní body toho, co jsme tu teď vymysleli. Moje myšlenky z důsledku ticha opět přecházeli zpět ke Candice. Já vlastně ani nevím, proč se s ní bavím. Nechci od ní naprosto nic, ale stejně mám pocit, jako že je pro mě důležitá jen nedokážu přijít na to jak a proč.
„Líbí se ti?" Prolomil Ryan po chvilce ticho, které panovalo v místnosti.
„Kdo?"
„Candice?" Protočil jsem očima, jelikož mě už trochu otravovalo, že se takhle vyptává. Jedna moje část chtěla, aby se mě na ní ptal, ale druhá část toho měla už naprosto plný zuby.
„Neříkám, že není pěkná, ale já bych s ní nechtěl být." Abych pravdu řekl, Candice není jenom pěkná, ale ona je naprosto dokonalá. Přijde mi, že bych jí ani nedokázal popsat slovem pěkná nebo hezká, protože to prostě nestačí.
„Devon nebo Candice?"
„Ryane, tohle není žádná hra nebo něco." Zasmál jsem se nad jeho dětskostí, když se mě zeptal. Nikdy jsem až do teď nad tou otázkou, ale nepřemýšlel. Candice a Devon jsou naprosto odlišné a jediné co je spojuje je pravděpodobně barva očí a vlasů, jinak mi přijde, že jsou povahou jiné.
„To neřeš prostě odpověz, kterou bys chtěl víc."
„Devon nejspíš, ale to je ais tím, že jí znám déle než Candice." Začínal jsem být trochu nervózní z téhle situace.
„My o vlku a vlk mi zrovna volá." Zasmál jsem se, když jsem Ryanovi ukázal můj mobil, na který mi Devon zrovna volala. Vstal jsem ze židle a šel nahoru ke schodům.
„Co potřebuješ? Zeptal jsem se, když jsem přijmul hovor.
„Jasone, nechci s tebou mluvit dlouho, ale už jsem našla bydlení v jiném městě, kde bude Candice v bezpečí, takže si pro ni někdy v týdnu zajedu." Jakmile to dořekla, tak se mi zastavil dech a cítil jsem tlak na hrudi, který nešel dolu.
„Cože? Proč ale?" Posadil jsem se do křesla a dal si hlavu do dlaně. Nerozuměl jsem tomu, proč tak najednou jí chce zpátky.
„Už jsem vymyslela, jak bude v bezpečí, takže ji vezmu ke mně." Tohle se nemůže dít. Nechci, aby odjela a vím, že jsem nechtěl, aby tu byla, ale teď prostě nemůže odjet.
„Nevezmeš." Řekl jsem, a aniž by stihla cokoliv říct, tak jsem to típl. Seděl jsem ještě chvíli v chodbě a přemýšlel o tom, co udělám, protože si Candice nenechám vzít.