CANDICE HAMILTONOVÁ
"Devon, co se to sakra děje?! Proč nemůžu zůstat s tebou?" Ptala jsem se, potom co mě má sestra donutila si zabalit většinu mých věcí.
"Přestaň se pořad na všechno ptát, je to ohromně otravný. Už jsem ti to vysvětlila několikrát a nemůžu za to, že to tvůj zpomalený mozek nedokáže pochopit!" Zakřičela a já jsem zmkla. Vím, že mi to už říkala, ale přeci tohle není normální. Ona mě posílá v podstatě na smrt bůh ví ke komu. To mi neřekla, ale informovala mě, že je to její kamarád, ale prý je to složité.
"A teď si dobal svoje věci prosím, protože jsem řekla, že tě dovezu k němu okolo deváté hodiny veče, tak pohni." Pronesla, a potom odešla z pokoje pro hosty v jejím domě, kde jsem až do teď byla. Moje sestra je naprosto nejvíce matoucí bytost, kterou jsem kdy potkala. V jednu chvíli je naprosto mírumilovná a sladká, prostě naprosto dokonalá žena, ale když jí naštvu, tak jí nervy rupnou velice brzy a už se hádáme nebo na mě křičí. Upřímně i přes to, že má velice slabé nervy, tak je naprosto dokonalá. Vždycky jsem chtěla vypadat a být jako ona. Devon je všechno, co si každá žena přeje. Její tělo, je naprosto bezchybné, má správné křivky a veliké prsa, ale zase ne tak moc, prostě perfektní. Také je neuvěřitelně chytrá a krásná v obličeji. Každý kluk, který jí vidí jenom třeba na ulici by po ní hned šel. Tohle všechno jsem jí vždycky záviděla, protože když porovnáte mě a mou sestru, tak je to naprosto něco jiného. Moje sestra je naprosto stejná jako moje matka, která je důvod proč se všechno tohle děje. Obeznámím vás se situací, která se právě děje v mém životě.
Před dvěmi lety, když mi bylo patnáct a Devon dvacet pět let. Já jsem bydlela samozřejmě s rodiči, ale Devon už dávno bydlela tady. Myslím, že se odstěhovala, když jí bylo tak dvacet jedna a od té doby bydlí v tomto domě, ve kterém jsem poprvé za svůj život, protože Devon svůj život držela velice soukromý a nikdo z rodiny doteď neví, co vlastně dělá za práci, nebo kde bydlí, ale moje sestra momentálně není podstatná v tom, co vám povím.
Můj otec Henry v mých patnácti letech onemocněl, jelikož když byl hodně mladý, tak pracoval v dolech a nadýchal se různých plynů a prachu, takže dostal rakovinu plic. Všichni jsme z toho byli velice zničení a nešťastní, ale snažili jsme se mu všelijak pomoct. Neměli jsme sice moc peněz, aby jsme si mohli něco takového dovolit, ale dělali jsme vše, co bylo v našich silách. Já jsem měla každý den brigády hned po škole a moje matka Brenda pracovala taky každý den od brzkých ranních hodin do pozdních večerních. Platili jsme s těží jeho léčby, i když jsme pracovali, co jsme mohli. Když můj otec byl už velice slabý a měl malé šance na přežití, tak se Devon vrátila s několika tisíci, aby zaplatila tu nejlepší léčbu pro otce a on se začínal uzdravovat, což bylo naprosto úžasné, ale naší matce to tak nepřišlo.
Moje matka si myslela, že Devon ty peníze vydělala nějakou špinavou práci, jako třeba prostitucí nebo něco podobného, a jelikož je naše matka velice přísná, tak odmítla její peníze a vyhodila jí z naší rodiny. Pamatuji si, jak jsem matku prosila ať ty peníze prostě kvůli tátovi vezme, ale ona je s prominutím tak blbá, že je nevzala, protože tvrdila, že je otci už lépe a uzdraví se, takže už její peníze nejsou potřeba. Ovšem to byla veliká chyba, protože za pár měsíců, potom co matka odmítla Devoniny peníze se všechno začalo s otcem opět zhoršovat.
Bylo to všechno zase jako předtím. Já jsem chodila do práce každý den a matka taky, jenže Devon mě jednou potkala, když jsem šla že školy, a jakmile viděla, jak unavená a zničena jsem, tak hned jela k soudu a chtěla se soudit o mě a o převzetí léčby našeho otce. Všechno se to rozpadalo ještě víc, než to do té doby bylo. Moje matka se naprosto zbláznila a začala mě bít a křičet na mě, protože si myslela, že jsem k tomu donutila Devon já, aby se s ní soudila. Později přestala chodit i za tátou a mně to taky zakazovala, takže jsem se tam musela vždycky brzy ráno nebo po škole stavit, protože jsem nemohla dopustit, aby na to přišla a například zavolala do nemocnice, ať mě k otci nepouští a ona by to zvládla, protože je to moje matka.
Jeden den, když jsem za otcem přišla už byl po smrti. Umřel 14.3.2015 hodně brzy ráno nejspíše okolo třetí hodiny, ale prý než šel spát, tak byl v pořádku a ještě mu dali prášky proti bolesti, ale doktor říkal, že jeho plíce najednou přestali pracovat a než se přístroje vzpamatovali, tak už to měl za sebou. Když se já to podívám z dobré stránky, tak jsem ráda, že alespoň neumíral v bolestech, jak říkala sestřička. Byla jsem z toho společně s Devon hodně moc zničená, ale moje matka měla ještě důvod navíc, proč nás obě nenávidět. Moje matka se opřela do těch soudních řízení, které měli rozhodnout o tom, jestli budu žít s ní do mých osmnácti let nebo jestli mě do péče převezme na ten rok Devon.
Jenže má sestra dostala strach z prohry, protože mě nechtěla nechat na pospas mé matce a jejímu příteli Markovi, kterého si asi před půl rokem našla, a který mě neměl rád stejně jako ona. Jediný dobrý nápad, kterou mou sestru napadl je, že mě unese a schová mě u sebe doma, než se to všechno vyřeší, abych nemusela být doma, ale potom dostala strach, že mě tady najdou a ona půjde do vězení za únos, takže už budu muset opravdu jít k matce. Proto mě teď dává k tomu neznámému chlapovi do jeho domu, aby mě ochránila před vším, co se teď děje.
"Můžeme jet?" Vtrhla mi do pokoje po dvaceti minutách a já jsem pouze tiše přikývla, protože jsem ani moc mluvit nechtěla, ale věc kterou jsem nechtěla ještě víc, byla opustit mou sestru. Momentálně bylo hodně věcí, které jsme nechtěla, ale nemůžu udělat nic, abych je nemusela podstoupit.
"Tak pojď." Vybídla mě a šly jsme spolu do garáže, kde měla asi čtyři auta, které byly zaparkované vedle sebe.
"Čím chceš jet?" Zeptala se a usmála se na mě. Já jsem se koukla na auta, která byla přede mnou a přemýšlela jsem. Věděla jsem, že jí mrzí, jak na mě zakřičela a chce se takhle omluvit, ale já jsem nechtěla na ní být naštvaná, protože jí dlouho teď neuvidím, takže to nechci kazit.
"Můžeme vzít tu černou Audi?" Zeptala jsem se a ukázala na nízkou černou Audi, která byla na konci garáže.
"Jasně." Usmála se znovu a já také. Devon vzala klíčky od toho auta a já jsem si tam dala kufr a batohem, které jsem si zabalila.
Nasedly jsme do auta a vyjely směrem k tomu pro mě neznámemu muži. Jak jsme jeli, tak jsem začala přemýšlet o tom, kde vlastně Devon vzala všechny ty peníze na tohle všechno. Nikdy jsem se jí na to neptala, protože nechci být drzá nebo zvědavá, i když jsem hodně zvědavá, ale tohle jsem chtěla své sestře nechat jako její věc.
"Promiň, že se tohle děje. Pokusím se to vymyslet, co nejdříve to půjde. Nechci tě tam dávat, ale vím, že on tě ochránil víc než já." Podívala se na mě, když jsme stály na semaforu a já jsem takhle poznala, že už se blížíme, protože začala být nervózní.
"To je v pohodě. Bojím se, ale vím, že to děláš pro mě. Sice nevím, proč by mě měl chránit, protože z toho nic nemá, ale věřím ti." Prohlásila jsem a ona přikývla. Už nic neřekla, což mě docela znervóznilo, protože mi neřekla nic na mou narážku s tím, že nemá důvod mě chránit, protože ví, že mám pravdu. Vsadím se, že to bude nějaký nechutný chlap, kterého sestra zná nebo to bude obrovský děvkař. Tohle je pár z mých několika představ o tom, jak bude ten chlap vypadat.
Srdce se mi rozbušilo, když jsme zastavily před velikou a vysokou bránou, která stála a bránila velikou vilu za ní. Pozorovala jsem každý kousek toho baráku a moje bála se, že se mé představy naplní. Měla jsem pocit, že se z nervozity pozvracím, nebo že se sesypu hned, jak jsem vystoupila z auta. Ruce se mi třásly a měla jsem sucho v krku. Nechtěla jsem opustit mou sestru a jít bydlet někam, kde to vůbec neznám s člověkem, kterého jsem nikdy nepotkala. Připadá mi to jako jedna z mých nočních můr, když jsem přišla pozdě večer z práce a usnula.
"Slečno Hamiltonová, vítejte zpět," vyšel starší muž v obleku a já jsem se snažila už smířit s tím, že budu bydlet několik měsíců s tímto chlapem,"vy musíte být slečna Candice, vítejte v novém dočasném domově. Vezmu vám věci a dám je do vašeho pokoje." Oznámil mi a já jsem přikývla beze slova hlavou. Sledovala jsem, jak odchází a otočila se na svou sestru, která už mě šla obejmout, což jsem přijala.
Objímali jsme se nějakou tu chvíli, ale potom se Devon odtáhla a zašeptala mi do ucha, "už je tady."
Nechápavě jsem se otočila a můj zrak padl na vysokého svalnatého může, který stal v hlavních dveřích toho domu a vedle sebe měl několik dalších můžu. On na sobě měl světlé tričko, které mělo krátké rukávy a jeho noht obepínali černé džíny. Vlasy měl světlé a vyčesané dozadu, možná do toho mužského culíku. Jedna věc, která mě zaujala byl šátek, který měl přes pusu a zakrýval mu obličej, až po nos. Nemohla jsem z něj spustit oči, ale hlavou mi neustále běhalo tolik myšlenek, že mi malém praskla hlava.
"Candice Hamiltonová, vítejte u mě doma." Rázně řekl a sundal si šátek z obličeje a lehce se usmál, ale ne štěstím spíše posměchem. Jeho hlas byl nepopsatelný. Bylo to něco mezi jemným, ale zároveň tvrdým hlasem. Zněl jako anděl a já měla pocit, že se mi z něj podlomí kolena.