,,No to je příšerné,"mručí pan Clifford přes ranní noviny.Namáčí si růžek stránky v čaji,což mi připomíná tátu natolik,že mi do očí vhrknou slzy.
,,Nespálila sis jazyk,Miriam?"stará se paní Cliffordová.
,,Nene.Vše je v nejlepší pořádku,"zalžu.
,,Politici,"bručí nespokojeně můj anglický táta.
,,Drahý,mohl bys přestat namáčet ty noviny do čaje,jinak brzy ušpiníš ten nově vypraný ubrus,"žádá ho důrazně jeho choť.
„Evakuovali 300 000 vojáků z Dunquerku.Vojensky propadák,ale jinak úctyhodný výkon.Však ti Němci ještě dostanou lekci,jen ať počkají!" brumlá pan Clifford.
,,Pokud si nebudeš dávat pozor na ten ubrus,tak se bude evakuovat tenhle barák,"utrousí jedovatě má anglická maminka.
,,Tady se řeší důležité věci,"namítá rozhořčeně pan C. a kouká za zabavenými novinami.
,,Jako třeba ubrus,"nadhodí mírně netrpělivě jeho manželka.
,,Umírají naši chlapci,Heleno,vzpamatuj se a přestaň vyvádět kvůli pitomému ubrusu,"zavrčí.
,,Uvidíme,jak se budeš tvářit,až budeš kupovat nový,"rýpne si moje náhradní maminka.
,,Kdo říkal něco o novém ubrusu?"ptá se vyjeveně pan Clifford.
,,Já,pokud ten ubrus dovedeš do nevyčistitelného stavu,"zasyčí paní Cliffordová takovým tónem,který nepřipouští žádné diskuse.
„Klid,Helen,pár kapek ten ubrus nezničí,"chlácholí ji pan Clifford.
,,Dojdu pro poštu,"ohlásím raději,abych se tady ještě neoctla uprostřed manželské
hádky.Zkušenost říká,že Cliffordovi se moc nehádají,pokud se ovšem do sebe pustí,je to drsné.Musím však říci,že se starají,aby jejich hádky nikdy nepoškodily mne.
Tentokrát máme hodně pošty.Daily mail pro pana Clifforda,psaní od paní Tregonwellové pro mou náhradní maminku nadepsané staromódním ozdobným písmem,nějaká pohlednice rovněž pro paní C. a několik listů pro mne.
Přišly mi vlastně čtyři dopisy.Jeden od rodičů,další od Rebeky a ještě od Jesiky a-světě div se-od Sáry.Ani se nemusím dívat na adresu odesílatele,to úhledné,rovné písmo bych poznala i o půlnoci.
Opatrně projdu válečnou zónou,ve které teď vládne jakési napjaté příměří.
Vlastně mne udivuje,že se Cliffordovi hádají kvůli takové pitomosti jako je ubrus.Nebo je za tím něco úplně jiného a ubrus posloužil pouze jako záminka?
Nejdřív si čtu dopis od rodičů:
„Naše nejmilovanější holčičko,
Doufáme,že se máš moc dobře,že nestonáš ani jinak nestrádáš.
Tady je vše ve starých kolejích,jeli jsme za babičkou Elenou,velice tě pozdravuje a vzkazuje ti,aby sis dávala pozor a také někdy napsala.
Mimochodem,neznáš jistou německou dívku,bydlí nedaleko tvé babičky.Jsou opravdu příšerní! Nějak,zřejmě od jakési vesnické drbny, se doslechli,že jsme židi a nedá nám pokoje!Ani vyjít ven nemůžeme,aby si na nás vesničani neukazovali.Kdysi přátelé,dnes jsme pro ně psi. Babička je z toho dosti smutná,ale pomalu se s tím smířila.
Brzo bude dobře a všichni tě přijdeme uvítat na nádraží.Naši anglickou hrdinku!
Miláčku,tolik bychom ti ho toho ještě napsali,ale nejde dnes psát zcela vše.Vydrž ještě chvilku a budeme si moci promluvit doopravdy.
S nejhlubší láskou שלום,
Tvoji rodiče
Ta rodina!To musela být ta dívenka,se kterou jsem se trochu kamarádila v létě!
Tak je to skutečně taková rodina! Hitlerem prolezlá,zkažená.Kdysi bychom bývali mohly být přítelkyně.V tom „kdysi" před Adolfem Hitlerem.
Otevírám Rebečin dopis.Ten je velmi optimistický a veselý.Velmi obsáhle popisuje,jak šla Rebeka poprvé na nákupy s kamarádkami.Tak rychle dospívá!Ani ne před rokem se prala s kluky a teď...
Zbývá Sářin a Jesičin list.Který mám otevřít první?
Nakonec zvítězí nedočkavost a roztrhnu obálku od Sáry.
Stojí tam:
„Milá Miriam,
Doufám,že tě tenhle dopis zastihne v nejlepším zdraví,tam v Anglii.
Někdy přemýšlím,jak by to bylo,kdybych taky odjela.Možná bychom se mohly vážně usmířit,naživo.Já nevím,přes dopis je to všechno takové divné.
Ani nevím jestli má smysl se omlouvat.Co to slovo znamená?Co změní promiň?
Když si to tak vezmeš,to,že se omlouvá slovem ,promiň',si vymysleli lidi.Kdyby si vymysleli,že se bude omlouvat slovem pes,tak bychom pořád opakovali pes,pes,pes.A co by se změnilo?V boudách by spali promiňové?
No jo.S Ester jsme se taky pohádaly.Vlastně našla tenhle rozepsaný dopis.A bum,urazila se a teď se mnou nemluví.
Achjo. Moc bych chtěla,abychom mohly být spolu.
Nevíš,kdy se vrátíš?
Prosím napiš brzy!
שלום
Sára Š.
Zamrkám slzy.Napíšu ti! Pro tebe cokoliv.Cokoliv.
Dala bych se do toho hned,ale ještě mám dopis od Jesiky
„Milá Miriam,
Zdravím tě! Doufám,že se máš dobře!U mě to jde.Ale dostáváme hodně školní práce.Otrava.Jenže co naděláš.
Kvůli tomu ti však nepíšu.Četlas o té bitvě u Dankerku?Jak je Němci obklíčili?
To byla hrůza!Sto tisíc mužů padlo!Ale povedlo se zachránit 300 000!!!A to Churchill počítal tak se 30 000!
No,nicméně jsem se doslechla,že v Londýně v nemocnici údajně leží nějací čeští vojáci. Představ si,jak oni tam leží,úplně sami,nikdo na ně nepromluví česky,nikdo si s nimi nepopovídá,vlastně se jich ptají jen na zdravotní stav a jinak na ně nemají žádný čas.
Tak mě napadlo,že bychom mohly za nějakými těmi vojáky zajít a třeba si s nimi trošku popovídat.A neboj se, vážně nemám postranní úmysly ani nic v tom slovasmyslu.Ty jsi přece byla v nemocnici,viď.A taky jsi byla smutná,že na tebe nikdo nemluvil po našem.A oni to mají ještě horší,protože na ně nemluví ani anglicky.
Můžeš mi zavolat a domluvíme se,pošta není zrovna nejrychlejší a nežijemeve středověku.
Zdraví,
tvoje Jesika
Páni! Čeští vojáci? Tady? Ale jak jim můžou dvě náctileté holky pomoci? Copak jim můžu skutečně porozumět? Já nikdy nebyla v žádné hrůzostrašné bitvě!
Okamžitě bežím k telefonu v obývacím pokoji (vzhledem k rádiu docela nešťastná poloha pro telefon) a vytáčím Jesičino číslo,jedno z mála, co je znám zpaměti. Na čísla jsem nikdy nebyla příliš dobrá.
,,Haló,tady Jesika,"ozve se ze sluchátka dívka.
,,Tady Miriam,"ohlásím se spěšně.
,,Á, to seš ty? Dostalas ten dopis?"
,,Ano." Nechce se mi začínat.
,,Nu,a co si o tom myslíš?"
,,Jako líbí se mi to, ale pustí nás tam vůbec? Budou to ti vojáci chtít?"
,,Jasně,že to budou chtít, ty bys taky v té nemocnici nechtěla tvrdnout bez jediné návštěvy s pocitem, že jsi totálně odříznutý od domova a pokud tu jsou nějací krajané,tak je absolutně nezajímáš,přestože pro ně riskuješ krk. A všecko je dovolené ve válce a lásce,ne? A tohle je trochu od obojího,že?"
,,A to jsi říkala,že nemáš postranní úmysly,"utrousím.Bez takové poznámky by to prostě nebyla Jesika.
,,Ale já nemyslím lásku jako...jako muž a žena,přeci víš jak,že.Já myslím tu vlasteneckou lásku nebo víš co,ne?"
,,Jasně,promiň,jenom vtip.Tak tedy přijedeš a zkusíme to?"
,,No, já se zeptám našich,jestli bychom mohli jet do Londýna. Ale nevím, jen Londýn není ani na výlet třikrát levný,což?"
,,Nebo bys mohla přijet sama a bydlet u nás,"nadhodím.
,,A ptala ses vašich?"
,,Popravdě řečeno,ještě ani neví,že ti telefonuji."
,,Tak já se zeptám,ty se zeptáš,zavoláš, a řekneme si,co a jak,"uzavírá hovor Jes.
,,Jo.Bezva.Tak já se jdu zeptat.Zatím šalom."
,,Měj se,Miriam!"
Zavěsím.
,,Komu jsi volala,miláčku?"švitoří paní Cliffordová.
,,Kamarádce.Víš,teto,myslely jsme,že by mohla přijet a že bychom mohly...třeba bychom mohly jednou dvakrát zajít do nemocnice,jak tam je pár českých vojáků a možná jsou smutní a že bychom jim něco řekly a...a tak,"vychrlím,přestože si nejsem jistá,zda to projde před puritánskou Angličankou.
Jak jsem očekávala,zatváří se mírně skepticky.
,,Předpokládám,že na oddělení budou v tu dobu nějaké sestry,že miláčku,"podotýká nejistě.
,,Měly by být,"odvětím a snažím se neznět poplašeně. Propánakrále,vždyť ti vojáci možná ani nemohou vstát z postele, tak co by s námi asi tak mohli dělat.
,,Myslím,že byste mohly jít.Když budete dvě,"prohodí.
,,Díky,"zajásám a běžím tu novinu zavolat Jesice.
Jesika dorazila v pátek večer i s rodiči, kteří se stejně chtěli do Londýna do divadla.
Její adoptivní rodiče se ubytovali v nedalekém malém hotelu,ale Jesika smí spát tady,což je bezva,protože si můžeme do půlnoci povídat.
Ráno mám žaludek nepříjemně stažený.Co v té nemocnici asi uvidím? A ještě hůř,co možná uslyším? Co když uslyším příběhy,kdy museli vojáci sledovat své kamarády umírat? Co bych dělala já, kdybych se musela kouka, jak Jes umírá? Nebo nedej Bože Rebeka a rodiče a Davídek a Iva a Adam a Sára a babička?
A co Jamieho?
Oblékám se docela stroze,beru si modrou sukni a bílou halenku a medailonek od rodičů.Jinak bych si šperky vůbec nevzala,jenže na tento nedám dopustit.Stal se pro mne takovou součástí života,že se o něm obvykle ani nezmiňuji. Je to jako bych říkala,že mám dnes obě nohy.
Naproti tomu Jesika zřejmě potřebuje vypadat co nejpřitažlivěji. Dobrou půlhodinu před odchodem pózuje před zrcadlem v koupelně a krouží kolem svých očí se štětečky a tyčinkami s líčením.Musím ale uznat,že jí to doopravdy sluší. Já bych si nikdy nemohla vzít takovou sytě červenou rtěnku,jelikož bych vypadala jako,ehm,dívka lehčích mravů.
Na sebe si obléka puntíkované šaty a námořnicky modré sáčko a podobně modré střevíce na nižším podpatku.
,,Z lodiček mne bolí chodidla a prý to ani není moc zdravé, tak mi to paní Cheerwoodová tolik nedovoluje,"vysvětluje věcně.
,,V klidu, já ani lodičky nemám,"ujišťuji jí a nebudu přdstírat,že mne nebodl úplně malilinkatý osten závisti.To je sice odporné,nicméně je to pravda. To se asi dvanáctiletým děvčatům stává.
Nemocnice je skoro až v centru města, takže jízdou v podzemce navazujeme na náš noční rozhovor.
,,A neřeklas mi to tajemství,jak jsi mi to včera slíbila,"připomínám jí.
,,Aha, to,"zrůžoví Jesika.
Dychtivě se k ní nakloním, napůl zvědavá a napůl s obavami,co se od téhle mé starší kamarádky dovím.
,,Já...měla jsem dostaveníčko s jedním...jedním větším klukem,"vychrlí ze sebe.
,,No a?"přisunu se ještě trošku blíž.
,,No...ale vážně to nikomu nesmíš říct.Je to úplně strašně tajný."
,,Vždyť víš,že neřeknu,dělej,"pobízím jí.Strach jsem hodila za hlavu.
,,My jsme se líbali s otevřenými ústy. A i s jazykama,víš jak to myslíš,"sděluje mi s drobným chichotáním Jes.
Uf,aspoň že to bylo jenom tohle a ne něco...to je jedno.
,,A jaké to bylo?"šeptám,přestože nám nikdo nemůže rozumět.
,,Divný.Ale zároveň úžasný.Jako nejdřív mi bylo špatně a pak jsem nechtěla přestat,"vysvětluje Jesika.
,,Zajímavé."
,,Ty jseš dobrá!Všichni ostatní by se z toho div nezbláznili a ty řekneš ,zajímavé'!"směje se Jes.
,,A co mám udělat?Vyskočit z vlaku?"rýpnu si.
Jesika jen nadzvedne obočí a obě vyprskneme smíchy.
Smích nám vydrží celou cestu až do nemocnice.
Na vrátnici nos Jesika ohlašuje a chvíli konverzuje s vrátným,asi se ho ptá na cestu.
,,Třetí patro,druhý pokoj zprava,"tlumočí mi poté slova vrátného.
,,Tak jdeme,"povzdechnu si a zamířím k šedivému schodišti.
Hned na prvním podlaží mne obklopí důvěrně známý pach dezinfekce,oslnivá bělost nemocničního vybavení a klapání zdravotnických bot.
,,Tady to je,"říká tiše Jesika.
Po umytí rukou vcházíme do velké místnosti,jež mi připomíná můj pobyt v britské nemocnici.
,,Návštěvy?Pro koho?"ptá se rázně sestra ve službě.
,,My jen tak...pocházíme z jejich země a říkali jsme si,že by třeba ocenili společnost,"tvrdí Jesika.
Já tiše pípnu na souhlas. Ta sestra se tváří velice přísně a navíc se nad námi tyčí do výšky jak Big Ben.
,,Nu dobrá,ale jen na chvilku.A žádné lumpárny,"svolí nakonec.
Přecházím okolo lůžek. Většina mužů spí nebo jsou v bezvědomí. Někteří jsou zafačovaní až hrůza, jiní vypadají docela normálně.
Jesika přechází k jednomu lůžku na němž sedí asi třicetiletý blonďatý muž a zvesela ho pozdraví.
Já jen pokračuji dál, přemožena tím zoufalstvím,co tu vládne. Z několika loží se ozývá tlumené sténání a mumlání.
Přejdu až na konec pokoje.
,,Kdo jste,slečno?"ozve se za mnou.
Nadskočím, ačkoliv v místnosti plné lidí bych hlas nesjpíš mohla očekávat. Je to příjemý mladý baryton. Obracím se.
Na kovové posteli za mnou leží mladý kluk s tmavě hnědými vlasy, kulatým obličejem obaleným obklady a obvazy jako egyptská mumie. Má do široka otevřené oči zelené barvy.Zelenou mám na očích moc ráda, jenže moc lidí se zelenýma očima neznám.
,,Dobrý den,"hlesnu.
,,Zdravím,slečno,"usmívá se mírně překvapeně voják a i já se přiměju k úsměvu.
,,Jak to, že mluvíte česky?"ptá se udiveně.
,,Jsem z Prahy,"odvětím.
,,Jó, z Prahy! Já jsem z Karlových Varů,"opáčí mladík.
,,Chcete...přejete si se mnou chviličku popovídat?"navrhnu rozechvělým hláskem.
,,Bude mi potěšením,"ubezpečuje mne a myslím,že docela upřímně.
Sedám si na kovovou stoličku vedle lůžka.
,,Jakpak se jmenujete,slečno z Prahy?"dotazuje se mladý muž.
,,Miriam Franklová,pane,"sděluji mu.
,,To je moc pěkné jméno,"oceňuje ,,,já jsem Michael."
,,To je hebrejské,"vyhrknu bezmyšlenkovitě.
,,Máte naprostou pravdu. Odkud to víte,Miriam?"vyzvídá Michael.
,,Nemusíte mi vykat.A...já umím hebrejsky.Docela.Tedy,celkem slušně,řekla bych,"koktám. Já jsem ale husa! Slyším něco hebrejského a vytrubuji to na lesy. Kdybych tohle udělala v Praze...brr.
,,Tak tedy tykej i mně, jestli já mohu tykat Tobě,"odvětí galantně
,,Díky,Michaeli,"odvětím.
,,Prosím, říkej mi Michale. Je to kratší. Ale hlavně ne Míšo! To nenávidím,"varuje Michal.
,,Dobrá."
Po chvilce ticha se dotazuje:,,Jaké je to, být sama v cizí zemi, bez rodičů?"
Překvapeně mrkám. ,,Vždyť to znáš,ne. Nebo ty tady někoho máš?"
,,Ne,"hlesne, ,,Všichni zůstali doma."
,,Je to...zvláštní. Hrozně bych je chtěla vidět a každý den mě napadne asi tak milion otázek, které bych jim ráda položila.
,,Vyprávěj mi něco o svý rodině. Prosím,"žadoní Michal.
Zhluboka se nadechnu a nutím se do klidu.
,,Bydleli jsme v malém domku v Praze ve čtvrti, kde žili vlastně samí židé. Já,moje mladší sestra,můj úplně maličký bráška a rodiče,"začínám a Michal na mě hledí jako dítě čekající na pohádku.
A vyprávím mu dlouho. Před očima mi vyvstávají nečekaně detailní obrazy. Šábesové obědy, nakupování v Cetkách a tretkách, sbírání trávy pro králíky a veřejná plovárna ve Mšeně. Všecko je to tak daleko. A tím nemyslím ty kilometry kolejí...
Na konci vypravování mi z očí tečou proudy slz. Nevzlykám. Jen prostě nechám kanout slzy z mých tváří na jeho přikrývku.
,,Děkuju. Promiň, nechtěl jsem být netaktní, Miriam," omlouvá se Michael,jemuž se v očích třpytí slané kapky.
,,A nyní ty. Povídej mi o svojí rodině a Karlových Varech. Nikdy jsem tam nebyla,"pobízím ho a utírám si slzy do kapesníku.
,,Jó, to je veliká chyba, Miriam! Vary jsou nejkrásnější město v celým Československu, snad
s výjimkou Prahy,"zvolá mladý muž.
,,To centrum s těmi barevnými,honosnými domky, všechny v řadách za sebou jak cínoví vojáčci, a přitom je to vkusný, věř mi Miriam," vykládá nadšeně Michal.
,,Já věřím,"mumlám.
,,Je tam úžasná zahrada, ze které to všecko vidíš. A spoustu vynikajících pramenů, léčivých vod. Voda v lahvích se s tím nemůže vůbec poměřovat. Co je proti tomu pražská, nebo chraň Bůh, londýnská! Brr.
Bydlel jsem na rušné třídě vedoucí od Bechera až k srdci města. Měli jsme takovej velkej secesní byt. Znáš to, klenutý zdobený stropy a masivní nábytek, piáno, sametoví závěsy a velikánská knhovna, ta by se ti moc líbila.
Mám dvě mladší sestry, Alenu a Žofii.
Žofi, tam mladší, je hotová dáma, samý piáno a francouzština a bály. Jak ta se vždycky těšívala na svůj první bál!
Alena nikdy nebyla taková načančaná dáma a místo cvičení na piáno se věnovala cyklistice a trávila čas s kamarádkami. Ta byla schopná pohádat se s rodiči do krve!
Rodiče byli sice milí, ale velmi zásadoví a přísní. A milovali hudbu,takže každý jsme museli na něco hrát. Sestry na pianino, já na housle. Jak já to za svejch školních let nesnášel! To já byl odborník na výmyšlení výmluv,proč nehrát!
V tý době jsme hráli s klukama kopanou a na válku. Jó, tehdy se mi ani nesnilo o tom,že budu jednou bojovat ve skutečný, a ještě k tomu takový příšerný a podrazácký. Jako malí jsme mysleli, že válka je mužná a čestná záležitost. Ale není. Všecko je dovoleno v lásce a válce. Je to pravda Miriam, brzo sama uvidíš.
Odešel jsem do Británie těsně před okupací, strýc tu má nějaký podnik. Sestry jít odmítly, že prý jim je líp v Karlových Varech než v jakési Anglii. Neodešel jsem ale kvůli neúctě ke své vlasti. Šel jsem kvůli tomu,abych ji pomohl získat zpět z toho Hitlerovského sevření, aby se k nám připojili bratři Slováci.
Hned v září jsem vstoupil do armády. Tenhle rok nás poslali do Francie, protože Mažonetová linie Francouzů se ošklivě minula účinkem.
A pak nás obklíčili. Z nebe se snášeli Hitelrovské propagační letáky, který nám říkali,že je to ztracený a že se máme vzdát. Jenže člověk si prostě nedokáže sednou z rukama v klíně a čekat na smrt. Člověk musí bojovat, dokud může
Všude rachot kulí. Dostali jsme se na pobřeží u francouzskýho Dunkerku. Přilítaly bombardéry. A my se museli vrhnout k zemi krýt si hlavu rukama, přičemž jsme mohli bejt mrtví každou vteřinou. Některý kamarády to rozmetalo na kusy.
Všichni se snažili brát mrtví a dostat se na lodě do Anglie. Do toho se tam překřikovali Francouzi, ketrý taky chtěli zachránit, a my jsme je museli nechat odkázané na vlastní lodě, ketrý byli bůhví kde, protože jsme neměli ani dost místa pro našince. Anglickou armádu, mám na mysli.
Bomby padaly a my se vyděšení krčili na molu.Potom rozbili i to a my mysleli,že to je sakra konec. Ale bojovali jsme. Potápěli naše lodi,pouštěli na ně bomby. Ale byla to naše jediná naděje, jak uniknout Skopčákům.
S mým nejlepším přítelem, který byl vážně zraněný, se mi podařilo dostat se na palubu jedné velké lodi. Dostal jsem najíst a ten božský anglický čaj.
Jenže pak někde něco vybouchlo pod lodí a uvnitř byla najednou masa ledový slaný vody. Nějaký německý hajzl s torpédem. Promiň, Miriam, ale jinak to říct nejde.
Hodně lidí se zabilo, mě se podřilo i se dvěma Čechoslováky upláchnout.
Stav toho přítele se hrozně zhoršil.
A potom to konečně přišlo. Objevily se jachty Angličanů, kteří nám odvážně vyrazili na pomoc. Já se ale s tím kamarádem nalodil na jinou velkou loď, protože on byl ve velmi vážném stavu. A my vřískali radostí a hlasitě zdravili ty hrdiny.
Jenže tu loď zničili a poblíž havaroval hořící německý Messerschmitt. Což by nebylo vůbec zlý,avšak z naší lodi vytekla ropa, olej, benzín nebo co to kčertu bylo. A my vyskakovali do vody. A ta ropa na tý vodě začala hořet. Vrhali jsme se tedy do vysoko šlehajících jazyků.
Nevim už přesně, jak se to stalo, přece jenom, když okolo tebe všecko hoří, nemáš čas moc se rozkoukávat, ale najednou jsem ucítil strašlivou bolest v noze. Prostě náhle KŘACH! a cejtil jsem, že krvácim. Kouknu se na pravou nohu. Nebudu popisovat, co jsem tam doopravdy viděl, ale lékaři tomu říkají otevřená zlomenina.
A pak jsem dopadl do toho pekla. Voda hořela. Zoufale jsem se nadechl těsně u plamenů a snažil se to podplavat, pořád jsem říkal,že zvládnu ještě jedno tempo. Svý kamarády jsem ztratil z očí.Kvůli tomu hnusu ve vodě jsem zavřel oči,abych neoslep.
Ta noha bolela jak čert,nemoh jsem s ní hýbat, plíce mi měly prasknout kvůli nedostatku kyslíku.Vynořil jsem se a všude šlehaly plameny.Obličej a ruce jsem měl v tu ránu v jednom ohni, bolelo to, pálilo to.Rychle jsem se nadech neexistujícího kyslíku a ponořil se hodně,hodně hluboko. Aspoň jsem přestal hořet, jenže tu nohu jsem už od bolesti ani necítil.
A potom jsem se vynořil u nějaké menší jachty,kde mě vytáhly nahoru. Probral jsem se až tady. A s nohou pryč,"dokončí Michael své hrůzostrašné vyprávění.
Civím na něj se slzami v očích a pusou dokořán. Páni, je tak, tak statečný. A kvůli tomu přišel i o nohu! Takový mladý kluk-a celý život bude zmrzačený!
Ne.Takhle na to nesmím myslet,protože ani on na to tak nemyslí. Michal bude spokojený.Najde si úžasnoě milou manželku a třeba spolu budou mít děti nebo se ujmou sirotka a on jim bude vyprávět příběh o tom, jak se člověk nesmí vzdát a musí bojovat za svou vlast. Tak.
,,Pojďme se bavit o něčem jiném než o smutku,válce a bolesti,"prohlásí optimisticky Michal, jako kdyby mi zrovna neřekl, že přišel o nohu.
,,Michale? Máš dívku? Doma?"vyhrknu najednou. Miriam, ty jetelino, zná tě ani ne hodinu a ty chceš vědět, jestli má holku. Co když si to nyní vyloží, jako že jsem do něj zamilovaná.
,,Promiň, já to tak nemyslela. Byla to stupidní otázka,omlouvám se."
,,Ale ne, to je naprosto v pořádku. Mám dívku. Báječnou dívku. Jmenuje se Emílie Blumenfeldová-nenech se zmást, neni to Němka, má jen německý příjmení. Ale Čechy miluje nadevše. Pomáhala mi zařídit cestu do Británie. Má takový krásný medový vlasy a hnědý oči a vysoký,intelektuálský čelo. A je bystrá. Podnikavá. A neobyčejně laskavá. Až se vrátím, chtěl bych ji požádat o ruku,"svěřuje se mi.
Rudnu. Jak to,že tohle vykládá zrovna mně,dvanáctielté cizí holce?
,,Myslím, že bude ohromně potěšená,"odpovídám upřímně.
I pod všemi těmi obvazy vidím, jak se mu rozzářila tvář.
Potom si ještě chvíli povídáme o všemožných věcech, o knihách a vtipech a filmech a městech a cestách a jídle.
,,Miriam, bude čas jít, nebo nepříjdeme včas k obědu,"upozorní mne Jes.
,,Promiň,"prohodím omluvně k Michaelovi.
,,To je v pořádku.Běž.Děkuju ti,"odvětí vesele.
,,Tak dobře. Děkuji ti. Já se vrátím,"hlesnu.
,,Ještě moment, tohle si vezmi,"vyhrkne a obvázanou rukou mi podává malou trikoloru s červeným, modrým a bílým pruhem.
,,Ta je pro štěstí. Díky ní jsem přežil masakr u Dunkirku,"pronáší důležitě.
,,Děkuji mnohokrát,"vydechnu.
A odcházíme.
Nejdeme však přímo domů.
,,Víš, tady je takový maličkatý obchůdek s kosmetikou, a ty trpíš fatálním nedostatkem líčení, tak jsem si řekla, že ti koupíme nějaký pěkný základ,"vykládá mi a táhne mě ke krámu.
Dřív, než se zmůžu na protest,kopne mne do nosu sladká vůně ovocných parfémů.
Procházíme regály zaplněnými tajuplnými flaštičkami a tyčinkami.
Jesika popadne jednu řasenku, vybere správný odstín rtěnky a dotáhne mne před malé zdobené zrcadlo.
,,Teď se nesmíš hýbat. A hezky otevři oči, tááák,"poroučí mi.
Otevírám oči co to jde, jenže pa se přiblíží s tím podivným štětcem.Do očí se mi hrnou slzy a víčka mi skákají dolů,nahoru,dolů, nahoru.
,,Jémine, rozmazala jsi si to,vypadáš jak čínská panda, ukaž,"běduje Jesika.
Zkoušíme to i podruhé a já s vypětím všech sil nemrkám, nebo se snažím jen velmi jemně.
,,Tak, vypadá to teď mnohem líp.Ukaž, ještě ti udělám pusu, ať se vidíš v celé své kráse,"povzbuzuje mne a ptočí na mé rty růžovou tyčinkou.
,,Podívej se. nevypadáš jednoduše božsky,"špitne Jesika vzrušeně.
Vypadám...jinak. Jemně mrkám. Řasenka se mi lehce lepí na kůži a je to trošku nepříjemné, avšak ta rtěnka se mi fakt líbí.
,,Co ty na to?"ptá se Jesika.
,,Tak dobrá, ale teď si to umyju,"souhlasím.
Zakručí mi v břiše.
,,A nyní honem na oběd,nebo sním i svoji novou rtěnku,"nadhodím s lišáckým úsměvem.
Po dlouhé době se hlásím s novou kapitolou! Doufám, že se vám líbila? Co si myslíte o Michalovi?
Nedávno jsem byla na válečném drama Dunkirku a je to tedy drsné,hlavně v kině na plné pecky.
Hodně se mi tam líbil Tom Hanks? Velká část Michalova popisku bitvy je inspirována tímto filmem.
Vysvětlivky: šalom, což je to slovo psané hebrejsky, znamená mír, v přenseném významu pozdrav, dobrý den, ahoj.
První kniha o Miriam jde pomalu do finále,mám skoro dopsané všechny kapitoly,pak ji ale čekají rozsáhlé korekce (proklínám své jedenáctielté já,že si neudělalo lepší research).
S pozdravem a přáním krásných prázdnin,
Vaše Fantasyever