Čtyři dny.
Hlavní město mocné země nebylo příliš daleko.
Aspoň tak se to zdálo Daniel.
Když ji otec přišel oznámit, tu ohromnou zprávu. Že on a jeho syn jsou pozváni. Byla štěstím bez sebe.
Ale teď...
Po čtyřech dnech, kdy bylo hrozné vedro, hrozná zima, vítr či déšť. Takový vzor jarního počasí.
Teď byla ráda, že na její tajemství nikdo nepřišel.
Ano. Podobou i výškou se velice podobala otci. Po matce zdědila jedině modré oči.
Avšak jednou žena navždy žena.
To znamenalo, hlídat si vousy, jestli jsou pohromadě. Postoj, hlas. Vše tak unavující. Nakonec si řekla, že až dojedou do cíle. Zavře se v pokoji a nevyjde ven.
„Tak to je Dracmeadown." Prohlásil sir Faleon. „Ta nejvyšší věž je věž hlavního královského sídla. Král nás už musí očekávat."
Sir Faleon musel být na svůj kraj velice hrdý. Protože po cestě nemluvil o ničem jiném. Navíc se rád usmíval. Daniel měla podezření, že to dělá, aby se pochlubil svými čtyřmi zlatými zuby. Aspoň nějaká paráda na té dlouhé šlachovité postavě.
Rosewallská skupina se zastavila před hlavní bránou.
„Přijel jeho Výsost král z Rosewallu spolu se svým synem princem Danielem!" Ohlásil krále Radolfa a Daniel jeden z jejich stráží.
Ohromná železodřevěná brána se se zavrzáním otevřela. Koně poplašeně zafrkali, učinili pár kroků dozadu.
A Daniel ohlušil mocný křik davu, hlásajíc: „vítejte, hurá, sláva!"
Jak projížděli městem, házeli na ně květiny, hrála všude hudba.
Král Radolf to vše přijímal a mával a zdravil, stejně jak ostatní. Až na Daniel.
Zaražená, zmatená. Z toho všeho hluku. Se dívala kolem sebe a pevněji, pevněji tiskla otěže.
Otec se na ní obrátil. „Usměj se synu. Takhle vítá Dracmaedown."
„Cože?" Neslyšela ho, přes ten křik.
Radolf proto ukázal na svá ústa, která se smála a pak na ní.
Pochopila, přikývla na souhlas.
S velkou námahou se pustila jednou rukou otěže, zvedla ji do výšky. Jakmile se usmála, zdálo se, že křik byl více hlasitý.
Všude černo červené barvy spolu se zlatě zelenou. Barvy Dracmaedownu a Rosewallu.
„Král Melichar dodržuje slib," řekl si pro sebe Radolf. „Vidí nás jako spojence."
Průvod pomalu postupoval až před skvostný hrad.
Sesedli z koní.
Hned v dalším okamžiku k nim přistupoval s širokým úsměvem, sluncem osmahlý a jizvami posetý muž. A podle koruny, jenž se majestátnicky třpytila drahokamy a zlatem.
Musel to být král Melichar. Sic s šedými vlasy, ale v tváři musel být jen o málo starší než Radolf.
Král Dracmaedown rozpřáhl ruce a objal krále Radolfa. Ten mu s překvapením objetí oplatil.
„Konečně se poprvé vidíme příteli. Rosewallu jsme hodně vděční za to, jak nám tolikrát pomohl."
„I Rosewall je potěšen, že může sdílet spojenectví s tak velkou zemí."
Oba králové od sebe odstoupili a stiskli si ruce.
Král Melichar přejel pohledem na Daniel. „A tohle musí být..."
„Tohle je můj syn Daniel." Dokončil větu Radolf
Daniel předstoupila a uklonila se králi.
Král se usmál. „Tak tohle je důvod, proč jsme spojenci. Opravdu pohledný mladík. Je vidět, že má hodně po tobě příteli."
Radolf jen mlčky pokývl hlavou. „Musím uznat, ale že jste se na nás dost připravili." Snažil se změnit téma.
„Dracmaedown umí hostit." Odvětil sir Faleon.
„Ano jistě!" Zvolal náhle král Melichar. „Musíte být z cesty unavení a já vás nechávám stát u dveří mého hradu."
Obrátil se a ukázal na pár sluhů. Než se skupina nadála, měla skorem holé ruce.
„O vaše koně bude dobře postaráno a zavazadla na vás budou čekat ve vašich pokojích. Ještě vám však chci někoho představit. Pojďte."
S tím je král pozval do hradu.
Bylo to opravdu nejhezčí sídlo, jaké kdy Daniel viděla. Asi proto, že jich viděla málo.
Začínala se skoro ztrácet v jaké místnosti právě jsou a jestli to vůbec je místnost či chodba.
Odpolední slunce svítilo, přes skleněná okna a hrálo si se zlatými, křišťálovými ozdobami všude kolem.
Byla doslova učarovaná. Skoro si nevšimla, že se zastavili. A že jsou v místnosti s dalšími draze oblečenými lidmi.
„Ehm." Mírné zakašlání se ozvalo místností a Daniel se vrátila z očarování zpátky na zem.
„Králi Radolfe. Představuji vám své dvě milované děti. Syna Colina a dceru Garnet."
Do popředí vystoupili dva mladí lidé asi Danielina věku.
Silný hnědovlasý hnědooký chlapec a stejně tak i půvabná dívka. Byli si tak podobní. Nebylo vůbec pochyb, že je to bratr a sestra.
„Je vidět, že štěstěna vám dopřála dvě děti." Promluvil první Radolf.
„Ano, čekali jsme jedno a na svět přišli dvě. Bohužel manželka zanedlouho potom umřela." Přes královu tvář přelétl závoj smutku. Rychle ho však setřásl.„ Co kdybych ti příteli ukázal zdejší sklep. Ať se děti seznámí a popovídají." Ukázal na dveře.
„Ano, jistě." přitakal Danielin otec a ještě než odešel poplácal ji po zádech.
'Drž se synu'- to bylo jejich znamení.
V místnosti zůstali už jen tři mladí lidé.
Měla bych se představit? Asi ano, ale... Přemýšlela Daniel a pořádně si obě dvojčata prohlídla.
Chlapec měl odrostlé krátké hnědé vlasy, které mu na hlavě dělali neposednost, kdežto dívka dlouhé až po dolní část zad.
„Ty jsi princ Daniel vid?" Začala dívka jménem Garnet.
Moc civím. Uvědomila si Daniel.
„A-Ano." Odpověděla. A naklonila se nad nabízenou dívčinu ruku.
„Radši ani nedoufej, že se do tebe zakouká sestřičko. Jsi pro něj moc hezká."
Garnetin hlas byl jako slavičí zpěv bohužel přehlušen duněním vodopádu Colina hlasu.
„Coline." Napomenula sestra bratra.
Daniel natáhla k němu ruku a čekala , že ji stiskne. Colin ruku ignoroval a na místo toho si začal dělat kolem ní hodnotící kolečko.
Byl o dost vyšší než ona. Asi i více mohutnější a...
„Vypadáš, že dokážeš udržet meč. Ale umíš s ním i zacházet?"
Snaží se vyprovokovat? Stanul opět před ní.
„Ovšem dá se předpokládat od prince, který raději tráví čas v knihách a s ošklivkama, že se zmůže aspoň na pár výpadů"
Neboj se svého si dostaneš, ale teď jsem unavená. Daniel zlostně zatnula ruce v pěst. Jen počkej.
„Princi Coline. Ráčím dle vašich slov usoudit, že se mě pokoušíte vyzvat na souboj. K tomu nemám vůbec, žádné námitky. Ale příště raději nekličkujte, jako ustrašený splašený králík, a rovnou řekněte, co byste rád. Asi jste se tohle bohužel nestihl naučit, když trávíte celý čas jen sekáním mečem a s lehkovážnými kráskami."
Colin jen vydechl. „ Králík?!" Jeho pohled mluvil za vše.
„Jelikož jste vy, kdo mě vyzývá...určete si dobu. Nyní si však potřebuji odpočinout."
„Doprovodím vás do vašeho pokoje!" Vyhrkla okamžitě Garnet.
A Daniel ji s úsměvem nabídla rámě.