Princi!!...Princezno?

Stan

Colin se  probral s velkou bolestí zátylku.

Přes černobílé mžitky se mu pomalu před očima rýsoval vnitřek stanu, ve kterém se nacházeli.

„Coline? Coline, slyšíš mě." 

Pomalu otočil hlavou. Připadalo mu, že má slyšiny. 

Vpravo vedle něj se nacházela další člověk, jak více přicházel k vědomí. Rozeznával v té postavě svou sestru.

„Garnet!" Cuknul sebou. Nemohl se však moc hnout.

Byli přivázaní, k velkým kládám vražených do země. Lýkový provaz mupevně obmotával ruce za zády, boky a chodidla.

„Garnet, jsi v pořádku?"

„Nic mi není, ale ty..."

Konečně se mu podařilo zaostřit na její oříškozelené oči. 

Dívala se na něj s láskou, starostmi a silou, jenž potlačovala strach. Strach, kterým si za celou tu dobu prošla.

Měla několik škrábanců a modřin. Její šaty byly špinavé a na některých místech roztržené. A nohy měla nateklé. Boty musela někde ztratit. To ale ty burany nezastavilo v cestě. Musela plakat, její oči byly zarudlé spolu s nosem.

„Myslela jsem, že jsi mrtvý."

„Museli by na mne poslat celou armádu, aby mně zastavili ve tvé záchraně." Pokusil se o úsměv. Ale od starostí sestře nepomohl.

„A princ Daniel?"

Mlčel. Nevěděl. Mohl se vytratit, mohl se vrátit zpátky. Vykašlat se na něj, na Garnet. Opustil jeho a Fulka, aby se mohl dostat blíž k sestře. Chtěl to udělat, jako to Daniel plánoval. Zachránit ji při předávání, až bude znám pravý viník. Jenže to nabralo nečekaný spád.

„Co s námi teď bude?" Nejistota začala klepat na dveře.

„Na to vám mohu s radostí a přesností odpovědět princezno." Plachta se rozevřela. 

Muž v černém rytířském úboru a lehkém brnění vešel dovnitř.

Garnet se při pohledu na něj rozbušilo srdce. Ne však v kladném mínění.

„Sir Erich Albert Hatlor."

„Neznám vás." 

„Vy možná ne. Vaše výsosti. Ale váš otec a tady princezna ano.

„Garnet? Co to má znamenat?"

Sklonila hlavu, aby nemusela vidět jak bolestně se na ní bratr dívá. 

„To mu to princezno neřeknete?" Rytíř si přejel prsty po pěstovaném knírku. Měl dokonale zastřižené tmavé krátké vlasy a celkově působil, že sem přijel z nějakého hostince. Čistý jako voda. Jen s kalnou duší.

Další mlčení od princezny. 

„V tom případě to řeknu já." Zakřičel na někoho před stanem. „Přineste mi víno." A obrátil se opět na královské sourozence. „Mám žízeň." 

Tak se napij vody. Colin nepřestával měnit směr pohledu na rytíře a pak na Garnet.

Netrvalo to dlouho. Sir Harlot se usadil předně na židli s pohárem v ruce. 

„Poslyšte Vaše výsosti, jak moc si myslíte, že otec spoléhá na vaši vládu."

„Nevím kam tím směřujete. Jsem dost na to připraven." Snažil se hrát bezcitnou hru kamenného obličeje.