Dámy a pánové (teda nevím, jestli to čte nějaký pán, ale pro jistotu :D), zdravím a přidávám další díl. ^^
Btw Mary, máš tam tu svou větu. x3
Enjoy. ♥
★★★★★★★★★★
Už to byl týden, od našeho "posilování" a Hannah nic nevěděla. Pořád jsem jí volal, ale ještě jsem za ní nebyl. Jo, jsem fakt kámoš, že za ní nezajdu kvůli takové blbosti. Vždyť o mě ví všechno a přesto je tu pořád pro mě. Přemýšlel jsem o tom po každém telefonátu.
V tom týdnu se stalo dost věcí. Například jsem v práci nahradil Hannu, dokud zase nebude v pohodě. To jsem si fakt pomohl. Chtěl jsem se od Deana po té zvláštní noci držet dál, ale on si mě přitáhl nejblíž, jak to jen šlo.
Každý večer přišel ke mě domů přesně v jedenáct. Neřekli jsme ani slovo. Šli jsme rovnou na věc a jediné, co jsme při tom všem chaosu nechali uniknout z našich úst, byla naše jména. Odcházel spěšně a vždycky za sebou nechával hořkosladkou atmosféru, smíchanou s vůní jeho parfému.
Každou noc jsem objímal polštář, na kterém ležel těch deset minut po sexu a snil o tom, že tu třeba někdy zůstane do rána. Pane bože...nenáviděl jsem, jak hluboko jsem do toho spadl. Do východu slunce ta vůně vyprchala a já se musel vrátit do reality a hlavně do práce.
Tolik k našemu "vztahu".
"Ehmm..." zaslechl jsem nad sebou a málem vylil kávu, když jsem prudce trhl rukou, ve které jsem držel propisku. Zvedl jsem k němu zmatený pohled. Vypadal, že je v dobrém rozpoložení.
"Umm...co si přejete?" v práci jsem mu pořád vykal. Bylo by divný, kdyby se to najednou změnilo.
"Abych byl upřímný...právě teď si přeju, abys šel se mnou do kanceláře a..." s jeho slovy se otvírali dveře a dovnitř vešel pan...něco na L...teď si nemůžu vzpomenout. Dean zareagoval neuvěřitelně rychle.
"...protřídil ty dokumenty, co jsem přinesl..."
Málem jsem dostal záchvat smíchu. Ten jeho výraz byl k nezaplacení. Celkem mi to spravilo náladu. Dean se odporoučel do kanceláře sám a já jsem přežil zbytek směny.
***
Bylo 10:57, když se mi v hlavě rozezněl ten hnusný, drnčivý zvuk. Nechtěl jsem jít otevřít, ale nakonec jsem se zvedl a došel ke dveřím. Políbil mě dřív, než jsem stihl něco říct a vzal mě do náruče. Tak tak jsem stihl zavřít dveře, protože zamířil rovnou do ložnice. Položil mě na postel a začal si rozepínat košili. V tu chvíli mi proběhlo hlavou, že by mi vlastně možná ani nevadilo, kdyby to tak bylo napořád. Ale věděl jsem, že ráno už budu mít jiný názor, takže jakmile mě znovu políbil, odstrčil jsem ho.
"Deane, Deane..."
"Co se děje?" nechápal.
"Nemůžeme...dneska tohle vynechat?" zvedl jsem se do sedu se skloněnou hlavou a on se přisunul ke mě.
"Měl jsi říct, ať nechodím..."
Podíval jsem se na něj. To přítmí mi to dělalo snazší.
"Ale...já chci, abys tu byl..."
"Cassi..." chytl mě za ruku a uhnul pohledem. Bylo mi to jasné.
"Fajn, asi bys tu fakt neměl být. Myslím, že to začínám brát vážněji než bych měl. Promiň..." vstal jsem.
"Počkej...ty víš, že pro tebe mám slabost. A ne jen fyzicky...ale nejde to."
"Jo...zapomněl jsem, že si tu někdo chce hrát na normální život..." cítil jsem se jako Bennett z Carrie Diaries, když ho opustil Walt, kvůli tomu, že chtěl normální život. Až na to, že se to odehrávalo v osmdesátých letech a my žijeme v době, kdy tohle nikoho nezajímá.
Deanova matka tu není od jeho čtyř let a otec taky zemřel, takže jsou v tom prostě jenom dobrý obchodní vztahy, to chápu. Ale to by znamenalo, že pro něj prostě nic neznamenám, což je vlastně samozřejmost, protože spolu nechodíme, nebo tak...
A pak je tu ještě možnost, že by si ji fakt chtěl vzít...třeba je fakt takový, jak jsem si o něm myslel na začátku.
"Nech toho..." vyrušil mě z myšlenek.
"Deane já...prostě chci vědět...co to děláme. A přemýšlel jsem nad tím dost dlouho na to, aby mi došlo, že se takhle akorát tak dostanu do něčeho, co nechci. Takže už prosím jdi..."
***
Když jsem za ním zavíral dveře, pomalu jsem se smířil s tím, že dneska budu usínat bez svého snění. Že se mi to všechno rozpadá dřív, než jsem si myslel.
Lehl jsem si do bílých peřin a hlavu jsem zabořil do polštáře. Jestli jsem si myslel, že tohle změní to, jak se cítím, myslel jsem špatně. Když jsem zvedl hlavu, můj obličej byl úplně mokrý. Natáhl jsem se pro telefon, který ležel na nočním stolku a vytočil jediné číslo, které znám nazpaměť.
"Cassie? Co se děje?"
"Hann...udělal jsem blbost..."
Neřekla nic asi další minutu a pak to prolomila.
"Grant bude u tebe za deset minut. Sbal si věci."
A zavěsila. Vstal jsem a šel o koupelny pro kartáček a tak dál, a pak jsem vytáhl batoh, do kterého jsem si naházel věci.
Grant tu byl dřív, ale mě to nevadilo, protože jsem měl všechno, co jsem potřeboval.
"Čau Cassi, dlouho jsme se neviděli!" To bylo první, co jsem slyšel, když jsem vyšel ze dveří.
Grant byl ten stále se usmívající typ. Nikdy nevěděl, jak se mnou navázat konverzaci, tak začal mluvit o tom, jak potkal nějakýho gaye v obchodě a jak strašně nás podporuje a mě to bylo většinu času spíš nepříjemný, ale cenil jsem si toho, že se snaží. Změnil jsem téma na Hannu a jejich dítě. To bylo mnohem lepší. Dozvěděl jsem se pár věcí, které mi Hann neřekla a na chvilku jsem zapomněl na svůj problém.
Jakmile jsme byli u nich, nechal jsem věci v předsíni a zamířil rovnou do obýváku. Hannah seděla na gauči a koukala na nějaký seriál. Hned jak mě uviděla, odložila kbelík s popcornem a natáhla ke mě ruce.
"Hann.." objal jsem ji a v tu chvíli to na mě všechno spadlo. Slyšel jsem, jak Grant položil na stůl kyblík zmrzliny, který si Hann objednala určitě jen kvůli mě. Pak odešel. Tohle jsem na něm měl rád. Věděl, že s ní potřebuju být sám.
Objímal jsem ji asi deset minut a pak jsem se odtáhl, abych se jí mohl podívat do očí.
"Co se stalo?"
"Dean..." sklopil jsem pohled.
"Řekni mi všechno..."
***
Řekl jsem jí i to, co jsem si uvědomil mezi řečí. Všechny svoje pocity a přožitky jsem konečně dostal ze sebe. Byl jsem hrozně rád, že jsem jí zavolal.
Nejdřív jsem si vyslechl snad všechny možné nadávky světa na účet Deana, pak mi vynadala, že jsem jí o tom neřekl dřív a tak vůbec a nakonec mě znovu objala, otevřela zmrzlinu, donesla dvě lžičky a koukali jsme na Magic Mikea.
Ráno mě Hannah nechala spát a zavolala do práce, že nepřijdu. Nechtěl jsem tam jít už nikdy, ale to bohužel nešlo.
Vyhýbal jsem se Deanovi víc, než kdy dřív. Kdykoli se snažil o nějakou konverzaci, buď jsem měl zrovna důležitou práci, nebo jsem si byl jistý, že na něj někdo čeká v kanceláři a mezitím, co to šel prozkoumat, šel jsem pryč, protože mám přece hodně práce.
Do vedlejší, prosklené místnosti si vždycky chodil pro dokumenty, nebo na schůzky a já se na něj čas od času skrz ty skleněné zdi díval, abych si alespoň očima kousek z něj ukradl. Nikdy jsem ale nedopustil, aby se naše oči střetli. Taky se na mě díval. Věděl jsem to. Cítil jsem to. Ale takhle to bylo lepší. Všechno se zdálo být v pohodě.
Ale všechno není, jak se zdá.
***
Už uběhl další týden. Dean dneska nebyl v práci, tak jsem se rozhodl, že mu trošku urovnám papíry v kanceláři, protože on v tom má strašný nepořádek. Už jsem měl padla, ale stejně bych dneska neměl co dělat, takže jsem se do toho pustil. Posbíral jsem všechny dokumenty, které měl na stole. Všechny šli přeze mě, takže jsem věděl, o co jde. Srovnal jsem je podle data do složky, kterou Dean předtím nepoužíval. Mě se zdála dost praktická.
"Neměl bys už být doma?"
Doufal jsem, že se mi to zdá, ale když jsem se otočil, byl tam.
"Jasně já...jsem nečekal, že dneska přijdete..."
Kdybych to věděl, šel bych domů. Položil jsem složku na stůl.
"Jen jsem si chtěl vzít nějaké papíry ale..." odložil svou brašnu na zem a přišel až ke mě.
"...třeba se tu najde lepší program."
Bylo to jako tehdy, když se mě poprvé snažil políbit. Kompletně jsem ztuhl a jediné, na co jsem se zmohl byl krok dozadu, abych se dostal z jeho osobního prostoru.
Přistoupil blíž a k mému vlastnímu překvapení jsem byl já ten, kdo překročil hranici. Moje levá ruka si automaticky našla cestu jeho pasu a moje rty k těm jeho. Dean nezůstal pozadu a já jsem skoro cítil, jak se mu zrychlil tep.
Vzpomněl jsem si na tu noc před týdnem.
"To nejde," odtáhl jsem se.
"Všechno jde..." pořád mě držel.
"Pane Winchestere, musím jít," sundal jsem ze sebe jeho ruce. Zase měl ten jeho poloviční úsměv.
"Líbí se mi...jak mi říkáš 'pane'..." chytl mě za zápěstí.
"...protože jsem tvůj šéf, správně? A to znamená, že bys mě měl poslouchat."
Ten jeho zatraceně podmanivý hlas mi vzal pevnou půdu pod nohama.
"Já nemůžu..."
"To není pravda."
Věděl jsem, že toho budu litovat. Vědel jsem to. Podíval jsem se mu do očí a hned jsem sklopil pohled.
***
Dneska jsem zůstal přes čas dýl, než kdy předtím. Když mě odvezl domů, políbil mě na rozloučenou, což nikdy nedělal.
"Jestli chceš vztah, klidně si někoho najdi, nevadí mi to," řekl.
Ta věta mě provázela celou probdělou noc.