Úplně jsem se složil. Sice jsem nevěděl, co mu je, ale i tak to hrozně bolelo. Neřekl mi možná nic, ale aspoň že už to vím.
Hned jak jsem přišel z této schůzky, kde jsem toho už moc nenamluvil, vzal jsem si své Antidepresiva, lehl si na postel, stočil se do klubíčka a nechal slzy téct po mých tvářích.
Jsem možná citlivka, ale myslím, že tohle bylo na místě právě teď. Smutek jsem v sobě nedokázal držet, a tak ze mě padal sám.
Vločky se na zem snášely,
příběhy k nám přinášely.
Smutek na něj padl,
depresím propadl.
Vítr šlehal chlapcovy tváře,
na nebi viděl polární záře.
Zlomené srdce měl,
do tmy sám hleděl.
Byl blízko jeho cíle,
za tím stojí celá píle.
No dobře, básník ze mě opravdu nebude, ale snaha byla. Kéž by to Martin věděl, ale možná tuší, že to hrozně bolí. Možná. Ta nejistota nyní už ve všem.
Přišla mi zpráva na Facebook, byla od Martina.
M: Ahoj, doktor mi řekl, že budu muset za 3 dny do nemocnice, tak doufám, že za mnou aspoň ty budeš chodit.
K: Samozřejmě, že budu za tebou chodit. A co ti vlastně je?
M: No víš, je to komplikované...
K: Povídej a neprodlužuj to. Už takhle se trápím.
M: Netrap se, je tu naděje, že přežiju.
K: Jaká?
M: Jedna ku milionu.
K: Martine, to není moc velká naděje.
M: Vím.
K: Ty jsi s tím smířený? Protože já se s tím nikdy nesmířím.
M: Jsem a proč ne?
K: Martine, já tě miluju, ale tohle mě skutečně zničí. Takže co ti je?
M: Jen nádor na srdci. Musím, večeře. Zatím zlato.
K: C-c-cože???? Nádor???? Děláš si srandu?? A ty jsi jako úplně v klidu? Nebo...? No jo, jídlo je důležitější než náš vztah a tvé zdraví dohromady. Nazdar.
Byl jsem naštvaný, ale zároveň jsem chtěl plakat a nikdy nepřestat. Hrozně to bolelo. Velká rána do srdce. Nůž mi projel srdcem a rejpal se v něm nadále.
Zase taková kratší kapitola :) jinak Bžumbau xD pokud se vám kapitola líbila, můžete dát vote nebo komentář, budu ráda :) laf jů <3
-Unnie^·^