Zdravím, moji andílci.
Mám tu pro vás další kapitolu. ^^
(Ignorujte prosím fakt, že jsem ji chtěla přidat v úterý..:D )
Enjoy. ♥
★★★★★★★★★★
Není to tak hrozný, jak jsem si ze začátku myslel.
Už to bylo pět dní, co je tady Dean Winchester a podařilo se mi vůbec se s ním nesetkat. Prostě si dělám svou práci a snažím se vyhýbat jeho kanceláři.
Právě došel dopis pro něj, tak jsem tam musel jít. Moje kamarádka se na mě vděčně usmála se slovy:
"Má spása je tu."
"Copak? Moc práce?" oplatil jsem jí úsměv a podal jsem jí dopis.
"Musím jít zpátky..."
"Nemusíš. Casi, proč se mi pořád vyhýbáš?" zastavila mě.
"Nevyhýbám se tobě..."
"Ale no tak, vždyť je celkem fajn, dokonce se občas zastaví na pokec..."
Došel jsem k ní a posadil se na stůl, jak jsem to vždycky dělával.
"O čem se vy dva bavíte?"
"Možná by ses divil, ale máme toho dost společného. Například včera jsme se bavili o tobě."
"O mě? Doufám, žes mu nevykládala o našem představení v prváku..."
Tohle totiž nechce vědět nikdo. Nikdo.
"Neboj, tohle bych neřekla už jenom kvůli své reputaci," zasmála se.
"...ptal se, proč je tak těžké tě tu potkat. Já řekla, že se prostě umíš distancovat od lidí, které nechceš vidět. Pak jsme mluvili o tvé povaze, řekla jsem mu o tom, jak jsem se tě snažila sbalit a tys mi řekl, že kopeš za jinej tým...a pár dalších věcí..." zasmála se.
Jo, takhle vzpomínka byla vtipná. V té chvíli to tak nebylo. Pamatuju si, jak mi jí bylo hrozně líto. Ale kdyby se to všechno nestalo, nepotkala by Granta (mého tehdejšího spolužáka), se kterým teď žije. Ale proč mu musela říct zrovna tohle?
"Počkej...tys mu řekla, že jsem..."
"Vadí ti to?" podepsala nějaký papír a pak mi zase věnovala pohled.
"Nevím...je to divný..." podíval jsem se na své boty. Mám rozvázanou tkaničku...
Slyšel jsem, jak se otevřeli dveře.
"Co je divný?"
Otočil jsem se, ale neobtěžoval jsem se změnit pozici.
"To je osobní," pohlédl jsem na Hannu stylem: "Jestli mu ještě něco řekneš, ve spánku ti odbarvím vlasy."
"Vím o tobě za tak krátkou dobu celkem hodně věcí..."
I když jsem byl otočený, jako bych viděl ten jeho typický úsměv. Neříkal jsem mu náhodou, ať mi netyká?
Normálně je mi jedno, co o mě kdo říká a jestli je to pravda, nebo ne, ale z nějakého nepochopitelného důvodu...no... prostě jsem nechtěl aby mě znal. Připadal jsem si na - na sebe až moc - zranitelně. I když jsem ho urážel, i když on urážel mě...pořád jsem měl na tváři svůj neodmyslitelný úsměv. Ale teď...
Vstal jsem, políbil Hannu na tvář, jak jsem měl ve zvyku a prošel jsem kolem něj bez jediného pohledu. Nebyl jsem na něj naštvaný. To fakt ne. Vlastně mi nic neudělal. Choval se jako normální člověk. Ale já byl zvláštním způsobem vyděšený. Nevěděl jsem pořádně z čeho, ale muselo to mít souvislost s naší konverzací. Najednou jsem nevěděl, co bych měl říct, nebo udělat. Chtěl jsem prostě jít do kanceláře slečny Palanini a poslouchat ty její historky. Teď mi to vážně vadit nebude.
Všechny tyto myšlenky mi prolétly hlavou po cestě ke dveřím, kde stál Dean. Věděl jsem, že něco říká, ale jako bych mu nerozuměl. Nepřítomně jsem prošel dveřmi a místo plánovaného cíle - kancelář, jsem se automaticky vydal na toalety, doufaje, že tam nikdo nebude.
Jakmile jsem za sebou zavřel dveře, pocítil jsem přesně ten druh klidu, který jsem potřeboval. Postavil jsem se před obrovské zrcadlo a najednou jsem ztratil pojem o tom, kdo vlastně jsem. Vždycky jsem to věděl. Jako by se to všechno najednou rozplynulo. Ale proč?
Přistihl jsem se, jak si podvědomě upravuju vlasy. Jako bych ráno v koupelně nestrávil dvě hodiny. Asi je čas vrátit se do práce.
Opláchl jsem si obličej ledovou vodou a vydal se zpátky po červeném koberci. Vždycky mě zajímalo, proč je červený. Asi tu lidem chybí sebevědomí. Někteří ho zase mají až moc.
***
Ano. Vážně je jednodušší poslouchat o problémech druhých, než řešit ty svoje. Možná proto mi vůbec nevadil příběh o tom, jak se chce Clint nastěhovat ke slečně Palanini, ale ona na tohle ještě není připravená.
Je pravda, že tahle dáma vypadá na svůj věk vážně dobře, ale nechápu, jak si mladý muž může něco začít s o tolik starší ženou. Možná to má co dělat s mou orientací.
Seděl jsem naproti ní, s hlavou zapřenou o ruku, jelikož jsem byl neskutečně unavený. A to musím jít po práci ještě do obchodu. Zítra tu budu jen osm hodin. Rebbeca (Palanini) mi to dokonce navrhla. Prý už se na mě nemůže dívat.
A já... právě vyhazuju svůj pátý kelímek od kafe a přemýšlím nad tím, proč se tak vyhýbám lidem, kteří pro mě stejně nic neznamenají. Samozřejmě nemyslím nikoho konkrétního.
***
Konečně padla a mohl jsem jít nakoupit. Nejsem ten typ, který nakupuje často a po menších dávkách. Já musím vždycky vykoupit celý obchod a pak mě tu měsíc nikdo nevidí (pokud něco nezapomenu). Takže jsem projížděl supermarket s vozíkem, který už byl do poloviny plný a házel do něj věci, které mi přišly užitečné. Samozřejmě, že bych to nebyl já, kdyby se mi i v tuhle hodinu nestalo něco nečekaného a trapného...a ještě k tomu v 90-ti procentech scénka vystřižená z ohrané romantické komedie.
Chtěl jsem si jen vzít čokoládu z regálu a místo toho jsem je všechny shodil. A aby toho nebylo málo, taky všechno co bylo ve druhé poličce.
"Proč?!"
Zaklonil jsem hlavu se zoufalým pohledem ke stropu.
"To snad není možné. Kdykoli tě potkám, vždycky něco rozliješ, vysypeš nebo shodíš..." zasmál se.
Ano, přesně tohle se dalo v této chvíli čekat. Dean Winchester přichází "zachránit" situaci. Střih.
V tuhle chvíli mi ten smích ale připadal spíš povzbuzující. Byl uvolněný a přátelský. Jiný, než v nakladatelství. Nemohl jsem na to nic říct. Měl na sobě ještě oblek z práce a v ruce tmavě modrý nákupní košík, který položil, aby posbíral tu hromádku čokolád. Nestačil jsem se divit.
"Tohle je ale poprvé, co mi pomáháte," sehnul jsem se k zemi, abych ho tam nenechal samotného. Bylo ticho. Slyšet byla jen hudba, která nám měla zpříjemnit nakupování. Myslím, že "Last christmas" od Wham. Uličkou nikdo neprocházel. Možná proto, že s námi nechtěli nic mít. Ten trapný moment se změnil v docela příjemnou chvíli. Možná až moc příjemnou. Nechtěl jsem se na něj podívat, ale když jsem to udělal, zjistil jsem, že on se celou dobu dívá na mě. Zmínil jsem se už o těch neuvěřitelně zelených očích?
Zase jsem se usmíval jako postižený a bylo mi to jedno, protože jsem u něj pozoroval stejný výraz. Poskládali jsme to možná ještě líp, než to bylo původně. Ne. Mnohem líp. Pak mi podal poslední čokoládu se slovy:
"Chtěl jsi ji, ne?"
Všiml jsem si, že má narozdíl ode mě rukavice. Tyhle věci já prostě nevedu. K čemu by jinak byli kapsy?
"Děkuji..."
"Nechceš svézt domů?" zeptal se.
Zakroutil jsem hlavou.
"Díky, ale pojedu busem..."
Sundal si rukavice a podal mi je.
"Ať nezmrzneš, když už táhneš domů tolik věcí."
Proč tohle dělá?!
"To je dobrý... nepotřebuj--."
Opět se sehl. To jsem nějakou čokoládu přehlédl?
Podíval jsem se dolů a zjistil jsem, že jsem si za celou dobu nezavázal tu tkaničku, což se mu asi nelíbilo. Normální člověk by na to upozornil a šel by si po svém. On ale rozhodně normální není. Cítil jsem se trošku trapně, jelikož kolem nás právě prošla starší korpulentní dáma a nespustila z nás svůj skeptický pohled, který ještě zdůrazňovali silné brýle.
"Pane...Winchestere? Tohle fakt není nutný..."
Pozoroval jsem jeho vlasy. Tohle byla nejspíš moje jediná možnost, jak je vidět z tohohle úhlu, protože je fakt dost vysokej.
Vstal a mě se zdálo, že je najednou fakt blízko. Dost blízko na to, abych rozpoznal vůni jeho parfému, která byla mimochodem víc, než můj šálek kávy. Cítil jsem, jak se začínám červenat, když jsem ustoupil o krok dozadu. Lehce se zasmál.
"Nemusíš mi pořád vykat..." na tváři se mu usídlil jeho typcký poloviční úsměv, než mě tam nechal úplně zmateného.
Stál jsem uprostřed té uličky...asi pět minut. Nevím, jak se mu mohlo povést, takhle mě vyvést z míry, ale je dost možný, že tohle bylo poprvé, co se mi něco takového stalo.
***
Než jsem vyložil nákup na pás u pokladny číslo 2, všichni ostatní se rozhodli, přesunout se k jiným pokladnám.
Přebíral jsem namarkované zboží od ucházející, mladé slečny se zrzavými vlasy. Přesto, jak krásná byla, moje myšlenky byli úplně jinde.
...
"Líbí se vám?"
Probral jsem se do reality, plně přesvědčen o tom, že mi někdo čte myšlenky, než jsem zjistil, že to byla jen nějaká dáma, které jiná paní pochválila šátek. Co nejrychleji jsem zaplatil, pobral svoje tašky a spěšně se vydal k autobusové zastávce, která byla naštěstí přímo naproti obchodu.
Bylo něco kolem půl jedenácté, když jsem nastoupil.
Hlavou mi běhalo až moc myšlenek. Pořád jsem měl před sebou jeho pohled, když mi podával ty rukavice. Cítil jsem zvláštní tlak na hrudi. Asi jsem se nachladil. Jo. To bude určitě zápal plic, nebo tubera.
Ale proč mě to naplňuje tou podivnou náladou...? On...s tím nemá nic společnýho.
A přesto zůstal v mojí mysli déle, než kdokoli předtím.