Asi jsem do teď neupozorňovala, za což se omlouvám, napíšu to zpětně před "úchylný" části. Tahle jednodílovka je 13+ (ofiko 18+ok?) Con Dom, Troye sub, petplay úchylka - komu se to nelíbí, nechť to přeskočí :)
A pokud to někomu něco říká, budu ráda za názor :)
Díky.
N.
-
(Connor's POv)
Byla to jedna hloupá zpráva, která mě nutila jít domů rychleji a rychleji.
Potřebuji uvolení, prosím.
Nikdy nenapsal nic takového. Vždy se moc bál. Vždy byl moc stydlivý. A teď poprosil o další hru. Byl to neuvěřitelný krok dopředu. Začali jsme se vídat teprve nedávno. Když jsme se potkali poprvé, bylo to jen malé, vyplašené „štěně".
Hubený. Kudrnatý. Modrooký. Zatraceně moc roztomilý.
A teď dělal takové pokroky. Byl neskutečný.
Otevřel jsem dveře do ložnice a našel ho zahrabaného v peřinách. Oči a tváře měl opuchlé od pláče.
„Oh, Troye," sedl jsem si opatrně na kraj postele. Některé dny neměl rád, když jsem se přibližoval moc blízko. Vypadal vážně vystresovaně. Nechtěl jsem ho nějak víc rozhodit. „Někdo měl zase hloupé řeči? Kvůli obojku?" poukázal jsem na tenký proužek kůže upnutý kolem hubeného krku. Odmítal ho sundat. Říkal, že ho rád nosí. Jeho spolužáci tomu nikdy moc nerozuměli. Jen si z něj dělali srandu. Štěkali na něj a pískali. Někdy mi volal a smál se. Někdy plakal.
Tiše zakňučel a nevinně zamrkal. Na malý moment se ani jeden z nás nepohnul.
A pak ze sebe sundal peřinu, čímž odkryl své dokonalé pozadí spolu s černým ocáskem, který v sobě měl díky plugu upevněný. Musel jsem zalapat po dechu, abych reagoval v klidu. Nikdy tohle neudělal sám. Vždy se moc styděl. Bál se, že nebudu mít náladu. Když jsme se začali scházet, nikdo z nás netušil, že na tuhle úchylku narazíme. Vlastně jsem byl dost překvapený, když na to reagoval tak dobře. Připadal mi na to moc stydlivý. Nechtěl jsem ho tlačit do extrémů a on si to z nějakého důvodu vyložil tak, že mě to nevzrušuje.
Bylo to přesně naopak.
Sedl jsem si blíže k němu, zkoumajíc ho pohledem.
„Mám to brát jako ano?" usmál jsem se opatrně, „potřebuješ rozptýlení? Nemyslet na to?"
Tentokrát zůstal potichu a jen zakroutil tím božským zadkem, čímž rozpohyboval i ocásek. Jeho oči pořád visely na mně. Byl si nejistý. Nevěděl, zda dělá dobře. A já už ho dál odmítal držet v nejistotě. Poslední dobou si vedl moc dobře. Zasloužil si odměnu. A pokud tohle byl prostor v hlavě, v kterém se cítil v bezpečí, tak jsem ho v tom chtěl udržet. Nic nebylo důležitější, než aby se cítil sám sebou.
„V tom případě," přitáhl jsem ho k sobě silně za obojek a čekal, dokud se nesrovná natolik, aby stál správně na čtyřech. „Víš moc dobře, že psi v mé posteli nemají co dělat, nepletu se?"
Roztřásl se nad tím, jaký tón hlasu jsem použil a rychle zakroutil hlavou. Jeho oči byly ale pořád plné chtíče a očekávání. Dával mi tím najevo, že se ve skutečnosti nebojí. Po chvilce ticha zakňučel, nejspíš proto, aby na sebe upoutal dostatečnou pozornost a slezl z postele, kde se nemotorně poskládal na podlahu.
„Ne," broukl jsem hrubě, „buď hodné štěňátko a vrať se zpět na postel. Víš, že takhle to nefunguje, že ano?"
Tiše zaskučel, ale poslechl.
Jeho tělo ovládal skutečný třasot.
„Jsi v pořádku?" ujistil jsem se i přes to, že jeho přehnané reagování nebylo nic nového. Vždy všechno vnímal moc silně. Hodně brečel a ještě častěji se nekontrolovatelně smál. Neuměl se přetvařovat. Miloval jsem ho za to.
Chvilku ani necekl, ale pak znovu zavrtěl zadkem a nadšeně, ač tiše štěkl.
„Hodný," poplácal jsem ho vesele po hlavě. Spokojeně zamručel. Byl tolik moc ve své hlavě, že nejspíš ani nevnímal, co jsem říkal. Nejspíš vnímal jen tón, který jsem používal. Řešil jen to, zda jsem rozčílený nebo naopak.
Natáhl jsem se do nočního stolu a vyndal z něj gumovou pískací kost, která pro něj minule byla příliš. Teď, naopak jen více překypoval nadšením. Vesele poskakoval na posteli a vybízel mě k tomu, abych ho nechal tu malou věcičku aportovat.
„Za odměnu, co říkáš?" zamával jsem mu naposled před obličejem kostičkou a pak jsem ji odložil na noční stolek. Hlasitě na mě zaštěkal, čemuž jsem se musel zasmát. Za normálních okolností bych se ho snažil naučit poslouchat. Vyhodnotit situaci. V ten moment mi ale připadalo správné, že si tolik věřil.
Dlaní jsem zatlačil na místo mezi jeho lopatkami.
Dlouze zakňučel, ale nakonec se snížil na lokty.
„Bude to patnáct mou rukou. Psi nesmí do mé postele a ty to víš, že ano?"
Přikývl. Nepříčetně. Jen házel hlavou nahoru a dolů.
„V pořádku. Nezlobím se," ujistil jsem ho, než jsem se poprvé dlaní dotknul citlivé pokožky na pravé půlce tak dokonalého zadku.
Prohnul se v zádech, lapající po dechu.
Pokroutil hlavou a znovu se uvedl do klidu.
„Mám jiný nápad," vstal jsem a znovu uchopil kostičku z nočního stolku, „zapískáš s ní vždy, když budeš připravený na další ránu. Kdyby to bylo moc, pustíš ji. Jasné?!" Zvedl jsem mu hrubě bradu, abych se ujistil, že vnímá.
Vyšlo z něj jen zaskuhrání, které více připomínalo slastný sten, než zvuk, který by udělal pes. Zasmál jsem se a vložil mu gumovou hračku do úst. Chvilku ji jen několikrát stiskl v zubech, což způsobilo hlasité pískání.
Přestal hned, jak jsem se za něj vrátil.
Bylo krásné, jak poslušný byl.
Tak dokonalý.
Poprvé jsem ho silně praštil přes zadek. Trvalo jen setinu vteřiny, než mě pískotem ujistil, že je v pořádku.
Rozhodl jsem se nedržet zpátky. Byl to on, kdo tohle chtěl. A já mu to chtěl dopřát. Měl možnost, jak si dopřát čas navíc.
Jenže, on naopak pískal na kost rychleji a rychleji.
Pokožka kolem ocásku začínala pomalu, ale jistě rudnout. Každý můj nádech byl hrubší. A on jen nepřítomně kousal ho hračky. Nadšeně s ní pískal.
„Pusť," poručil jsem a on tak v mžiku udělal, což mě udivilo. Myslel jsem, že je mimo.
„Ošukej mě, prosím," zasípal unaveně, „potřebuju to. Prosím. Pane. Connore. Prosím."
Byl v úzkých. Byl tak moc v úzkých. To místečko v jeho hlavě bylo tak moc pohodlné. Nejspíš v něm chtěl zůstat ale tím, že stál na čtyřech a ruce už byly až příliš těžké, se stále probouzel do reality.
„Lehni si," zachraptil jsem. Byl to poslední rozkaz, který jsem mu ten večer chtěl dát. A on, bez rozmyšlení poslechl. Jen mírně zaskučel. Musel být tak bolavý. „Moc dobře," pochválil jsem ho rychle, zbavujíc ho ocásku.
„Prosím," zaskučel nedočkavě, „cítím se tak prázdný."
„Já vím," políbil jsem ho letmo nad levou lopatku, „jen nebuď nedočkavý, není to hezké," pokáral jsem ho. Potřeboval jsem vědět, jak za to zareaguje.
„Omlouvám se, Pane," jeho hlas se nadrženě lámal, „moc se omlouvám," zvedl se znovu na lokty kolena tak, aby se přede mnou dokonale ukázal.
„Neopovažuj se pohnout, jasné?"
„Jasné."
Vydechl to tak zlomeně. Tak odevzdaně. Tak, jako by nad tím ani nepřemýšlel. A to bylo jediné, co jsem potřeboval vědět.
Sténal tolik dokonale. Kňučel, skučel, ty zvuky byly plné bolesti a slasti, ale nepohnul se ani o píď. Byl tak poslušný.
„Myslím, že by si mé malé štěňátko vážně zasloužilo to pravé uvolnění," přirazil jsem znovu do jeho sladkého místa. Znovu se propnul v zádech. Myslel jsem, že už to víc nejde, ale přesvědčil mě o opaku.
„Mů-žu?" vykoktal roztřeseně.
„Teď nebo nikdy, Troye."