Už jsem to začínala vidět černě. Úplně jsem zapomněla, jak je šestá kapitola dlouhá... No, snad někoho potěší i tak! Užijte si ji. :) Myslím, že nám o hlavní hrdince zase něco málo prozradí...
Lith
--------------
Světla zhasínají, jsem úplně sama.
Všechny stromy venku jsou pohřbeny pod sněhem.
Trávím mojí noc tančením s vlastním stínem.
A drží mě to
A nikdy mě to nepustí
Pohybuji se pomalu a jistě,
Ale je to jako vodopád.
Jo, pohybuji se pomalu a jistě
Kolem těch které jsem znala.
(Of MOnsters & Man – Slow and Steady)
---------- ~•~---------- •○• ---------- ~•~----------
.:: 7.února 2007; Provance, jižní Francie ::.
Harryho sova dorazila dva dny po pohřbu.
Nathalie tou dobou seděla na zemi v obývacím pokoji a poněkud znuděně se prohrabávala starým harampádím. Za několik málo dní se u nich ve městě pořádal charitativní bleší trh, tak si řekla, že by nemuselo být marné nechat přípravy na poslední chvíli. Zvlášť, když sama patří mezi organizátory celé akce.
„Mami!" ozvalo se z jídelny. „Mami! Pojď sem!"
S lehkým povzdechnutím se Nathalie postavila. „Děje se něco, zlato?"
„To musíš vidět!" vykřikla Alanis. „Honem!"
Rázným krokem se vydala do vedlejšího pokoje. Její dcera postávala u okna s nosem nalepeným ke sklu. „Co to tam máš?"
„Sovu!" vydechla nadšeně. „No věřila bys tomu? Sova. U nás doma. Na našem okně. A na noze má nějaké psaní! Určitě bude kouzelná. Proto jich bylo tehdy v Londýně na té ulici tolik ..."
„Dovolíš? Pustíme ji dovnitř," podotkla s úsměvem. „Kouzelníci používají sovy k posílání dopisů. Je to mnohem jednoduší, než obyčejná pošta. Bohužel, to docela přitahuje pozornost," vysvětlovala mezitím, co odhrnovala záclony.
Alanis ji vnímala jen na půl ucha. Veškerou svou pozornost upírala směrem k poměrně velkému ptákovi za oknem. Už teď se nemohla dočkat, až jej máma vpustí dovnitř. „Můžu si ho pohladit?" zeptala se nedočkavě.
„Počkej, nejdřív mu dáme něco k jídlu. Určitě bude po té dlouhé cestě unavený. Mohl by tě klobnout."
Puštík byl však více než přátelský. Opatrně dosedl parapet jen kousek od místa, o které se Alanis opírala. Chvíli ji se zájmem pozoroval a pak se poměrně rychlým ťapkáním vydal směrem k Nathalii, aby jí předal její dopis.
Nathalie si hlasitě povzdechla.
„Co se děje? Kdo píše?"
„Budu muset do Londýna. Hned teď."
„Mami, co se děje?" zopakovala svou otázku, tentokrát poněkud rázněji, Alanis.
„Někdo potřebuje mou pomoc."
„Můžu jít s tebou?"
Zavrtěla hlavou. „Dneska ne. Odvezu tě k Rose."
Alanis drze vystrčila bradu, „Ale ti dneska jeli pryč. Jenin mi to říkala. Že pojedou navštívit babičku, protože měla minulý týden narozeniny."
„Opravdu?" nakrčila Nathalie obočí. „Tak to je zvláštní, protože mi teta Rose před hodinou volala, jestli bychom se k ní nechtěly stavit na čaj a sušenky."
Dívenka se zamračila. „No tak, jsem už dost velká! Nebudu překážet!"
„Lhala jsi mi. A," zastavila ji dříve, než stihla namítnout cokoliv dalšího, „to se nedělá. Nikdy. Běž si sbalit věci, které si chceš vzít sebou. Nevím, v kolik hodin se vrátím."
„Ách jo. To není fair," řekla ještě, ale nijak dál už neprotestovala. Poslušně se vydala ke schodům.
„A Al?" zavolala za ní máma ještě. „To bylo naposledy."
Dívenka se zastavila. „Ano mami," špitla ještě, než se dala opět do kroku.
Nathalie si unaveně vjela rukou do vlasů. Věděla, že později bude svého rozhodnutí nesmírně litovat. Vlastně si jím nebyla jistá ani teď, když si znovu zběžně pročítala těch několik řádků. Samozřejmě věděla co dělat. Až se tam dostane, bude s prací hotová během pár minut, ale jak - jak to u Merlina vysvětlit ostatním?
Přesvědčit Harryho o existenci lektvaru, který nikdy neexistoval, nijak zvlášť složité nebylo. Stačilo použít pár chytře mířených slov a vše bylo v pořádku. Zvlášť, pokud vezmeme v úvahu Potterův proslulý antitalent. Jenomže situace, před níž stála nyní, byla úplně jiná. Žádala si delikátní bezchybný přístup – jediný krok vedle by ji mohl vzít vše, na čem během posledních sedmi let tak vytrvale pracovala. Pokud nebude dostatečně opatrná, přijde nejen o svůj klid, ale dost možná i o svou dceru.
„Hotovo," zabručela Alanis a pro jistotu, když si všimla, že je její máma v jiném světě, opatrně do ní dloubla loktem. „Můžem jet."
Cesta probíhala v naprosté tichosti. Jen tu a tam se zadní části auta ozvalo jakési nesrozumitelné brblání. Nathalie si ho ale nevšímala. Tou dobou měla svých starostí víc než dost. V první řadě přemítala nad tím, jak se co nejrychleji dostat do Londýna. Tentokrát neměla čas studovat letecké spoje, a jelikož se jednalo o zcela nečekanou událost, neměla vyřízené ani přenášedlo. Ať se jí to tedy líbilo nebo ne, nakonec se bude muset, do kouzelnické Paříže, kde se jí snad podaří bez problémů napojit na letaxovou síť.
Mimo to nemohla opomíjet taky na Rose, kterou poslední dobou zatěžovala mnohem více, než by si její kamarádka zasloužila. Samozřejmě, ona jí s Jenin také pomáhala. Tu a tam vzala holky do zoo, na zmrzlinu nebo třeba jen na dětské hřiště. Rozdíl byl však v tom, že Nathalie k ní, co se jejich důvodů týče, nebyla upřímná. Minimálně poslední dva týdny ne.
Jak se však ukázalo, Rosalie neměla s nečekaným hlídáním nejmenší problém. Samozřejmě, Nathaliinu krátkou návštěvu doprovázelo mnoho zvídavých pohledů a snad ještě více otázek, ale to nebylo nic, s čím by si nedokázala poradit. Mnohem větší starosti jí stále dělalo aplikování kouzla. Ať nad tím totiž přemítala sebevíc, nedokázala si představit, že by se jí z toho mohlo podařit vyváznout jen tak, bez povšimnutí.
Chvílemi to dokonce chtěla vzdát. Zahlušit ten vnitřní hlas, který ji bez ustání nabádal k tomu, aby šla dále, aby to nevzdala. Nikdo by jí to nemohl vyčítat. Své štěstí dala v sázku už tolikrát, že to ani nedokázala spočítat. Pro jednou mohla být sobcem, o tom byla přesvědčená. Neohlížet se za žádostmi ani sny ostatních, ale jen hrdě kráčet kupředu vstříc své vlastní budoucnosti.
Jenomže její strach byl až příliš velký na to, aby jej mohla jen tak ignorovat. Kdyby tak udělala, nejspíš by v budoucnu zaplatila mnohem víc. Teď už totiž ani v nejmenším nepochybovala, že se v kouzelnickém světě děje něco zlého, něco, co je mimo hranice jejího chápání. Samozřejmě, stále nevěřila historkám o oživlých mrtvých, ale stejně tak se zdrhala uvěřit té bláznivé vlkodlačí teorii, o které jí psal Potter. Rozhodně za tím bylo mnohem víc.
Další zaváhání přišlo ve chvíli, kdy vstoupila do hlavního sálu francouzského ministerstva kouzel. A pak ještě jedno, když v dlani sevřela letax. Nohy jí ztěžkly a dech se jí zadrhl pokaždé, když se pokusila cokoliv vyslovit. Kdyby neměla nohy jako z olova, nejspíš by už byla dávno pryč.
V duchu si za svou neschopnost vynadala. Bylo až směšné, jak moc se během posledních devíti let změnila. Po její nebelvírské odvaze, stejně jako po lvím srdci, nebylo ani památky.
Zavřela oči. Tohle přece musíš zvládnout! „Londýn, ministerstvo kouzel!"
Rozlehlá aula, ve které se vzápětí objevila, vypadala úplně stejně, jako v době, kdy tady ještě pracovala. Tmavé stěny, podlaha i strop. Občas nějaký zlatavý ornament vyobrazený v dřevěných obkladech, aby atrium alespoň na první pohled nepůsobilo tak fádně, a hlavně lidé – kouzelníci, kam jen oko dohlédlo.
Některé z nich znala. Na druhé straně obrovského sálu zahlédla Hermionu Grangerovou, jak sebevědomě kráčí směrem k výtahům s náručí plnou knih. Na okraji fontány zase posedávala Lenka Scamanderová , rozená Láskorádová, jež poněkud nepřítomně upírala pohled na své dva syny hrající si ve fontáně. Nathalii jen tak mimoděk napadlo, že být celosvětově uznávanou čarodějkou má očividně mnohé výhody – nikomu jinému by takové chování určitě neprošlo. A samozřejmě si nemohla nevšimnout dvojice kluků se zrzavými vlasy. Weasleyvých bylo tolik, že by bylo přinejmenším zvláštní, kdyby některého z nich dnes nepotkala.
„Denní věštec! Kupte si denního věštce!" volal mladík stojící jen pár metrů od ní. „Smrtijedi stále na svobodě – co na to slavný Harry Potter? Kupte si Denního věštce! Pouhý svrček!"
S nepopsatelnou nostalgií se dala do kroku. Ze všech sil se přitom snažila ignorovat ten pocit prázdnoty rozprostírající se okolo jejího srdce. Ale i když si to přála sebevíc, před vzpomínkami utéct neodkázala. Dýchaly na ni všude, dokonce i v tom ošuntěném výtahu.
Ústředí bystrozorů se nacházelo ve druhém patře přímo na konci chodby. O své okolí se Nathalie nijak zvlášť nezajímala. Byla až přespříliš zaneprázdněna svými vlastními myšlenkami. Zato pracovníci ministerstva si ji nevšimnout nemohli. Procházela kolem nich s nevídanou elegancí víly, klidným a zcela vyrovnaným krokem. A třebaže se neusmívala, byla neskutečně krásná.
„Vidíte ji, tu nádheru?" šeptala jedna uklízečka druhé. „Ta vočividně tráví až moc času mezi mudly."
„To je pravda," přikývla, „a navíc to bude nějaká primadona,"
„Na to vemte jed. To se pozná, podle tý chůze. Klap klap," při posledních dvou slovech se teatrálně zakroutila zadkem. „Přála bych ji, aby vuklouzla."
Nathalie nad tím jen zavrtěla hlavou. Nebyla tady proto, aby se dohadovala s párem drben, které si zcela jistě neviděly ani na špičku nosu. A stejně tak nepociťovala touhu připravit je o tu trochu zábavy – vždyť jí nakonec nebylo vůbec nic po tom, co si o ní myslí dvě britské čarodějky. Měla důležitější věci na práci.
U dveří se ještě jednou zastavila. V duchu si naposledy sumírovala, co těm lidem uvnitř řekne, ladila poslední detaily, které bezpochyby rozhodnou o jejich názoru. Ano, tyhle maličkosti, na první pohled naprosto nezajímavé drobnosti jsou klíčem ke každé lži. Čím více jich člověk vyloží na stůl, tím více reálnější se jeho slova stávají. To se Nathalie naučila už dávno.
„Dobrý den," pozdravila, jen co překročila práh a udiveně zamrkala, když si uvědomila, že místnost, ve které se ocitla, je prakticky prázdná. Pravda, sice zde byla poprvé od konce války, ale i tak ji ten klid dokonale vyvedl z míry. Nechápala to – Kde jsou všichni?
„Dobrý, slečinko," odpověděl jí menší podsaditý muž, který se zrovna přehraboval v kartotéce. „Budete si přát?" optal se jí okamžik předtím, než si mezi rty vložil tři složky. Očividně potřeboval mít volné ruce.
Nathahie s povzdechem zavrtěla hlavou. Vytáhla z kapsy kabátu hůlku, dvakrát s ní mávla a veškeré spisy, jak ty z jeho úst, tak i ty, které svíral v podpaží, se přenesly na stůl za ním.
„Díky," zahalekal. „Omlouvám se, mé jméno je Hugh, Hugh Savage," dodal ještě, když k ní natáhl ruku.
„Nathalie Briandová, těší mě."
„Potěšení je na mé straně, slečno," usmál se mile. „Co potřebujete?"
„Musím mluvit s panem Potterem."
Jeho první odpovědí byl hlasitý, možná až nemístný smích, „To by teď chtěl každý." Pak se však za své předešlé chování zastyděl a poněkud nejistě přešlápl z levé nohy na pravou, „Tedy, obávám se, že to nepůjde. Harry má teď moc práce. Snad příští týden – zkuste se poradit s jeho sekretářkou."
„Řekněte mu, že jsem tady," řekla klidně.
„Jste nějaká jeho fanynka?" odtušil kysele.
„Pro Merlinovu levou nohu! Ne, opravdu ne. Zkrátka s ním potřebuju mluvit."
„Ale on teď nemůže. Copak nečtete noviny?! Všichni tady máme co dělat."
„Mě čekat nenechá," odpověděla umanutě. „A pokud by přece jen chtěl, vyřiďte mu, že další šanci už mít nebude."
„Slečno, nevím, kdo si myslíte, že jste, ale-."
Nathalie výhružně pozvedla obočí. Rozhodně nebyla ochotná vzdát se tak snadno. „Počkám tady."
Na to už nic neřekl. Něco v jejích očích, snad ta naléhavost, jej donutila bez prodlení zamířit k zadní části místnosti, kde se nacházelo několik dalších dveří. Nathalie ani na moment nezapochybovala, třebaže tak daleko se ještě nikdy nedostala, že teprve tam začíná pravé bystrozorské působiště. Mohla se jen domýšlet, co všechno tam kouzelnická policie schovává.
„Za moment jsem zpátky," zavolal jejím směrem, než se definitivně ztratil z dohledu.
Pan Savage měl pravdu. Nathalie se ještě nestačila ani pořádně rozhlédnout po svém okolí, když k ní dolehly tlumené hlasy...
„Skutečně? Je tady?"
„Ano. Ty tu ženu znáš?"
„Trochu."
„A je pořád tak nepříjemná?"
Nathalie se pousmála. Zadní dveře se totiž v tu chvíli otevřely dokořán a dovnitř tak vešel nejen bystrozor jménem Hugh, ale také samotný Harry Potter. Hravě si domyslela, že to byl on, komu patřil druhý hlas.
„Pane Pottere," pokývala hlavou.
„Slečno Briandová," odpověděl zdvořile. „Co pro vás mohu udělat?"
„Mohli bychom si promluvit v soukromí, prosím?"
„Ovšem," odpověděl okamžitě. „Pojďte za mnou," pokynul jí mírně směrem k východu.
První věc, na kterou zaměřila svou pozornost poté, co se ocitla znovu na důvěrně známé dlouhé chodbě, byly uklízečky. Ač se to zdálo nemožné, stále postávaly na jednom a tom samém místě. Jen Merlin věděl, o čem si celou tu dobu povídaly. Avšak teď, když se v jejich blízkosti znovu objevila Nathalie, navíc po Harryho boku, nebylo nejmenších pochyb o tom, kdo se stal obětí jejich drbů tentokrát.
„Jakou jste měla cestu?" zeptal se Potter, snad aby přerušil to nepříjemné ticho, které je po čas jejich cesty k jeho kanceláři doprovázelo. Vedení odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů sídlilo hned kousek od výtahů.
„Příjemnou," odpověděla klidně, „děkuji za optání."
„Zlatý letax, viďte?"
Tak, aby to Harry neviděl, protočila oči v sloup. Neměla zájem vybavovat se s ním o kouzelnické dopravě. „Přišla jsem kvůli vašemu dopisu. Přesněji těch vzorků. Myslím, že vím, jak to vyřešit," řekla na místo odpovědi, jen co vešli do jeho kanceláře.
„To jsem předpokládal. Prosím, Nathalie, posaďte se. Mimochodem, omlouvám se za ten nepořádek. Většinu času teď trávím přímo na našem oddělení."
„V pořádku," ujistila ho. Zmatek, se kterým Harry vedl svou kancelář, ji nijak zvlášť nepřekvapil. Pracovní stůl se prohýbal pod neskutečným množstvím papírů, prázdných hrnků kávy a hromadou dalších věcí. Milé však bylo, že na vrchu toho všeho stálo několik rodinných fotografií.
„Dáte si kávu? Případně čaj?"
„Ne, děkuji. Spěchám zpátky do Francie."
„Samozřejmě," přikývl. „Tak, proč jste přišla?"
Nervózně si otřela zpocené dlaně do riflí. Nepolemizovala nad tím, jestli se rozhodla správně, teď už si byla jistá, že ano, ale najednou, když tam tak seděla, nedokázala ze sebe dostat jediné slovo. „Povězte mi více o těch vzorcích," pobídla ho nakonec. „Z vašeho dopisu jsem se o nich dozvěděla jen velice málo.
Harry si posunul židličku blíže k ní. Svou nedočkavost skrýval velice špatně. „S kolegy jsme dali na vaši radu a extrahovanou krev tedy uložili do malých plastových lahviček. Fungovalo to, opravdu ano. Vzorky ani po delší době neprokázaly jakékoliv známky nestability. Takže," zaváhal, „se ukázalo, že jste měla pravdu."
„Nezníte nijak zvlášť nadšeně."
Ušklíbl se. „Nasbírané materiály jsme rozdělili mezi naše a vaše ministerstvo. Už od pondělního ráno se na nich pokoušíme provádět všelijaké testy. Bohužel i tady jsme se setkali s dalším nemilým překvapením. Zdá se, že ten, kdo napsal ten nápis, krev upravil mnohem více. Podle našich odborníků na ni byla seslána celá řada matoucích kouzel."
Zamračila se. Nikdy nepochopila, proč mají lidé tendenci zadrhávat se v tu nejméně vhodnou chvíli. „Ano?"
„Většinu z nich, z nich, nejsme schopni s jistotou určit."
Naklonila hlavu na stranu, „Můžete mi to zopakovat?"
„Já vím," vydechl, „je to nepřípustné. Nemyslete si, že-."
„Pane Pottere, nejsem tady, abych vás nebo vaši práci soudila," ujistila ho mírně. „Řekněte mi více, o těch kouzlech."
„Při prvních pokusech vypadala poměrně nevině. Krev se přeměnila ve vodu, nebo brusinkový džus, nanejvýš působila podobně jako kletba cunfundus. S postupujícím časem se ale začaly dít poněkud zvláštní věci. Vzorek začal vypouštět halucinogeny, jindy se zase shlukoval do složitých tvarů, aby nám unikl a dvakrát dokonce rozleptal kůži našich alchymistů skrz rukavice."
Na malou chvíli se odmlčel a zadíval se směrem k oknu. „Jak jsem vám napsal, stále máme spousty možností, ale něco mi říká, že při tom všem, na co jsme během vyšetřování vraždy Jocelin Petitové natrefili, nám to bude k ničemu."
„Já jen nechápu, proč by si s tím někdo dal tolik práce. Nebylo by jednoduší, a tedy také rozumnější, kdyby prostě použili krev nějakého zvířete?"
Harry pokrčil rameny. „Lidé jsou zvláštní. Občas se chovají nelogicky, možná až hloupě. Takovými otázkami se nemůžete zaobírat, Nathalie."
„Skutečně?" odpověděla posměšně. „Myslím, že to je ta jediná správná otázka, pane Pottere. Ale nebudu se vám plést pod nohy, vyšetřování máte na starosti vy Ačkoli," usmála se, „přiznávám, že by mě zajímalo, co si od těch vzorků vlastně slibujete."
„To není vaše starost," odpověděl podrážděně. „Podívejte se, nemám čas chodit kolem horké kaše, pomůžete mi?"
Napadlo ji, že na někoho, kdo je v úzkých, se k ní nechová zrovna uctivě. Pak si ale uvědomila, že mu to vlastně vůbec nemůže mít za zlé – jen ji oplácí stejnou mincí. „Chci vidět ty vzorky. A taky chci vědět, co s nimi hodláte dělat, až je očistíte od přebytečné magie," dodala nekompromisně.
„Zjistíme čí je to krev."
„To dokážete?"
„Máme své metody. Stačí vám to?"
Váhavě přikývla hlavou. „Veďte mě."
Tentokrát zavedl Harry Nathalii až do srdce samotného oddělení bystrozorů. Nejprve se vrátili do místnosti, ve které se setkali a následně zamířili dozadu do míst, kde zmizel Savage.
„Měla byste se cítit poctěna," pronesl s humorem.
Nechápavě nad tím zavrtěla hlavou. Ta chodba, ve které se ocitli, se jí ani trochu nelíbila. Byla temná a vlhká jako sklepení v Bradavicích. Co ji však překvapilo mnohem víc, byl fakt, že na okolních stěnách nebyly žádné, vůbec žádné, dveře. „Opravdu?"
„Zajisté. Většina těch, co se sem kdy podívala, skončila v Azkabanu."
Stáhla rty do úzké linky. „Raději mi řekněte, kam to jdeme."
Harrymu zacukaly koutky k úsměvu. „Do laboratoře."
Protočila oči v sloup. „Samozřejmě."
Ušli ještě několik metrů, než se oba zastavili před prázdnou zdí. Nathalie se tomu nedivila. Nebylo pro ni nijak zvlášť těžké dovtípit se, že veškeré místnosti tady budou skryté složitými bezpečnostními kouzly.
„Chyťte mě za ruku," vyzval ji Potter.
„Prosím?"
Ušklíbl se. „Magie ministerstva pouští dovnitř jen bystrozory. Pokud se chcete podívat na ty vzorky, musíte se mnou být, ehm, v kontaktu."
Tiše zaklela, když vzala jeho ruku do své. „Fajn."
Harry to nijak dál nekomentoval. Namísto toho udělal jen několik kroků vpřed.
„Páni," vydechla Nathalie, jen co se ocitli vevnitř. Během svého života viděla laboratoří sice jen velice málo, ale bez ostychu mohla říct, že tahle byla ze všech nejzajímavějších. Vlastně ani nevěděla, kam se koukat dříve – jestli na obrovskou knihovnu rozprostírající se po její levé ruce, zajímavě zdobené kotlíky, nekonečně množství ingrediencí nebo skříň s hotovými lektvary. Bylo toho tolik a jí z toho jednoduše přecházel zrak.
„Už můžete pustit tu ruku."
Vylekaně sebou trhla. „Omlouvám se."
„V pořádku."
„Koho nám to sem vedeš, Harry?" ozvalo se najednou ze stínu. „Tahle nevypadá, jako by patřila k nám."
„To teda ne. Tu bych si pamatoval," přidal se kdosi další. „Představíš nás?" zeptal se, když vyšel ze stínu.
Téměř v ten samý okamžik se před ní objevil i druhý muž. Už na první pohled bylo zřejmé, že je nejméně o dvacet let starší, než jeho veselý kolega. Ne snad, že by ty roky byly ke škodě, právě naopak. Působil klidným vyrovnaným dojem. Na tvářích měl několik drobných jizev a z průzračně modrých očí mu sršel chlad.
Zná ho. Ta myšlenka byla jako jed. Šířila se celou její myslí a znovu a znovu ji nutila přemýšlet nad tím, kde jej potkala, komu patří ten předstíraný úsměv. Pomalu se chystala svou snahu vzdát, když v tom si všimnula drobné charakteristické ranky táhnoucí se okolo jeho zápěstí. Teď už nebylo nejmenších pochyb o tom, že před ní stojí Goodwin Meadowes – bratr, její dávné přítelkyně.
„Nilesi, Goodwine, Nathalie Briandová-."
„Ta Nathalie Briandová?" přerušil Harryho Niles.
„Prosím?"
„To jste byla vy, kdo nám dal ten typ na plast a dřevo?"
V duchu zaklela – opravdu se zapomněla zmínit, aby Potter nikde neuváděl její jméno? „Ano. Hádám, že ano."
„Páni!" vydechl obdivně. „Jste dobrá. Věnujete se alchymii?"
„Jsem spisovatelka."
Polkl. „Spisovatelka?"
„Už to tak bude, Nilesi," pousmál se Harry. „ Nandala ti to autorka mudlovských knížek."
„Jak jste na to vlastně přišla?" zeptal se najednou Goodwin „Na tu spojitost s lithiem?"
„Studovala jsem i mudlovskou školu, takže něco málo vím i o jejich-."
„Ne," zavrtěl hlavou. „Já myslím, jak jste věděla, že je to právě lithium? V našem světě existují stovky jiných látek, které barví plameny do různých barev. Tak proč? Proč jste nezmínila některou z nich? Proč vás jako první napadl právě onen prvek?"
Nathalie se pod jeho pohledem přikrčila. Nemohla si pomoct, najednou si připadala jako malá holka, kterou někdo načapal při kradení bonbónů. „Nevím. Pohybuju se více mezi mudly než mezi kouzelníky. Tak nejspíš proto."
„A to jste kdysi při lektvarech nedávala vůbec pozor, že vás napadla taková absurdita?" pokračoval dál. „Myslím, že každý, kdo by u NKÚ dostal vyšší lepší ohodnocení, než mizerný by-."
„Pane Meadowesi, nejsem tady od toho, abych snášela vaše hrubé chování. Přišla jsem vám pomoct. Záleží jen na vás, jestli mě tady chcete, nebo ne. V každém případě, můj čas je drahý, a pokud-."
„Nepředstavil jsem se," pronesl temně.
„Prosím?"
„Nepředstavil jsem se vám. A pokud vím, nikdy dříve jsme se nesetkali. Takže bych rád věděl – odkud znáte mé jméno?"
„Tak teď se do mě budete navážet kvůli tomu, že vím, jak se jmenujete?" ušklíbla se. „Jste vážně gentleman, to se musí uznat."
Goodwin Meadowes už se chystal namítnout něco dalšího, když v tom ho rázně přerušil Harry: „To by stačilo. Máme tady práci. Ukažte Nathalii ty vzorky."
„Při vší úctě, nemyslím si, že-"
„Mě nezajímá, co si myslíš, Goodwine. Prostě je vytáhni nebo si pro ně dojdu sám."
Aniž by řekl cokoliv dalšího, otočil se na patě a vydal se do zadní části místnosti. Po chvíli se vrátil s malou lahvičkou v rukou. Krve v ní byl tolik, že sotva pokryla dno. „Tady to máte."
„Díky," odvětila hořce.
„Co s tím hodláte dělat?" zeptal se Niles.
Ignorovala ho. Namísto toho se otočila zpátky k Harrymu, „Chci na to být sama."
„To nepřichází v úvahu!" vyhrknul Goodwin. „Máte vůbec ponětí, jakou to má hodnotu?"
„Vraťte se ke své práci," odbyl je oba Potter. „Bez debat."
Chvíli trvalo, než se jej uvolili poslechnout. Zvláště pak Meadowes měl spousty námitek, které odezněly teprve poté, co mu Harry připomněl, kdo že je tady vlastně šéf. Pak oba zmizeli ve svých stínech, aby se dál věnovali přípravě lektvarů.
„Myslela jsem to vážně. Na to kouzlo potřebují absolutní klid."
„Bohužel," zavrtěl hlavou. „Máme na to předpisy. Nemůžu vás s tím vzorkem nechat o samotě. Ale můžu vám slíbit, že o mně nebudete vědět."
Zaváhala. „Chci, abyste mi slíbil něco jiného."
„Ano?"
Pohlédla mu do očí. „Ať už uvidíte cokoliv, nesmíte to nikomu říct. To kouzlo je mé tajemství. Nechci, aby o něm ostatní věděli."
„Natha-."
„Ne. Musíte mi to slíbit, pane Pottere. Jinak vám nepomůžu."
„Ať je tedy po vašem..."
O pět minut později už oba stáli za pracovním pultem v jedné z přilehlých místností. Uvnitř panovala dokonalá tma. Dokonce i škvíry okolo dveří byly ucpané tak těsně, že skrze ně nepronikal jediný paprsek světla. Vzorek ležel na stole, přímo uprostřed předem načrtnutého pentagramu.
„Je to černá magie?" zeptal se šeptem. „To proto o tom nemám mluvit?"
„Ne," odvětila klidně.
„Tak proč? Proč o tom nesmím nikomu říct? Jste samá záhada, Nathalie, uvědomujete si to?"
Dlouhou chvíli neodpověděla. Vytáhla z kapsy jablko, které si prozíravě vzala z domu a položila ho vedle lahvičky. „Už nemluvte."
Na nic nečekala. Zvrátila hlavu dozadu a ruce natáhla nad stůl tak, že dlaněmi pokrývala celý střed pentagramu. Zavřela oči. Po více než sedmi letech, dovolila magii, aby ji zcela pohltila. Cítila, jak koluje jejím tělem, jak probouzí každičkou část jejího vědomí. Už dlouho si nepřipadala tak živá. Slyšela Harryho dech a v nose ji dokonce šimrala vůně parfému, kterého si na něm až do té chvíle nevšimla, z vedlejší místnosti k ní dokonce doléhaly hlasy obou bystrozorů. Bylo to opojné.
Ještě pár chvil se nechala unášet na vlnách svých pocitů. Nechala tu zvláštní sílu, aby ji vynesla do pomyslných výšin, kde se všechny její problémy ztrácely v husté mlze. Najednou neexistoval žádný strach ani nenávist. Ne, byla tam pouze ona. Nathalie a spolu s ní všichni ti lidé, které na své cestě ztratila.
A nakonec to bylo to štěstí, ta radost, co ji vrátila zpátky její mysl. Dech se jí zadrhával, když si k ní temnota znovu našla cestu. Díky magii se však zdála být ještě děsivější, než kdy dřív. Stín padal na každou vzpomínku, zvlášť na ty šťastné.
Zpoza víčka jí vyklouzla první slza. A pak druhá, když se jí před očima mihl obrázek její dcery. Tak krásný i bolestivý zároveň.
Najít rovnováhu bylo o to těžší. Každý její pokus, jako by byl předem určený k neúspěchu. Vždy, kdy už si myslela, že je nadosah vytouženému cíli, stanula před ní nová výzva, která ji hravě strhla zpátky na dno.
Pomalu byla připravená to vzdát. Zavřít dveře tomu peklu, nechat inferno daleko za sebou. Když v tom si vzpomněla, proč tady vlastně je, proč přišla mezi ty, kteří jí tolik vzali. A s tímto uvědoměním našla novou sílu. V tu chvíli její mysl ovládl klid. Dokonalé ticho narušené jen jejím přerývavým dechem.
„Ljus i skugga, hör min vädjan. Face mörkret. Hitta din väg. Ljus i skuggan, stå upp till det onda!" vykřikla a pergamen vyrytý do stolu vzplanul bílým plamenem. Nathalie ho sice neviděla, ale moc dobře cítila to teplo, které znenadání naplnilo celou místnost.„Evil magi, mörk magi, lämnar.Lämna nu och aldrig komma tillbaka!"
Plameny uhasly.
Otevřela oči.
„Hoto-."
„Lumos!" vykřikl Harry dříve, než Nathalie vůbec dokončila slovo. Jen stěží by někdo dokázal popsat ten šok a děs, který se mu zračil ve tváři. „Vy nemáte hůlku!"
Pokrčila rameny a raději se zahleděla na stůl před sebou. Jak očekávala, pergamen zmizel. „Existují kouzla, na která ji nepotřebujete."
„Kam se poděla ta hvězda? A co to vlastně bylo za magii? Nesnažte se mi namluvit, že to bylo obyčejné kouzlo. Možná nesrším intelektem, ale úplně hloupý také nejsem."
Polkla. Ta nejtěžší část dnešního odpoledne byla tady. „Slyšel jste někdy o svémagii?"
Nakrčil obočí, „O čem?"
„Svémagii," zopakovala klidným hlasem. „Je to zvláštní a prastarý způsob kouzlení. Dneska už jej ovládá jen málo lidí. V knihách ani nikde jinde se o něm totiž nedočtete. Neexistuje žádná učebnice, příručka, nic. Vše, co po něm zbylo, jsou jen legendy, které si vypráví lidé na severu-."
„A to mi chcete říct, že zrovna vy těmito schopnostmi disponujete?" zamračil se. „Zvlášť, když po ní zbyly jen nějaké báchorky?"
Unaveně si přivřela oči. „Kdybyste mě to nechal dovyprávět, pane Pottere, řekla bych vám, že ty báchorky nevypráví o kouzlení samotném, ale o lidech, kteří touto silou vládnou. O lidech, kteří už po tisíce let cestují světem, o lidech, kteří umí číst ve hvězdách skoro tak dobře, jako samotní kentauři, o lidech, kteří věří na zázraky."
„Takže jste je nějakým zázrakem našla, hádám," pronesl posměšně. „Prastaré kouzelníky z pohádek pro malé děti."
„Věřte si, čemu chcete. Říkám vám fakta. Jak jinak byste si to vysvětlil? Svémagie je zkrátka jen jiná forma antické magie."
„Obávám se, že jsem neslyšel ani o té."
Jen silou vůle zadržela smích. Nebyly to však jeho nedostatky, která ji připadaly vtipné. Šlo o jeho postoj celkově. Bylo zjevné, že si kvůli svým mezerám ve vzdělání, začínal připadat hloupě.
„Antická magie je bezhůlková magie, kterou praktikovali kouzelníci předtím, než byly vynalezeny hůlky. Od té, co používáme dnes, se vlastně nijak zvlášť neliší. Kouzelníci tak praktikovali naprosto obyčejná kouzla, jako je accio nebo reparo."
Harry se zatvářil zmateně. „Proč jsme od toho tedy upustili? Dneska bez hůlky nedokážeme nic. Spousta kouzelníku a čarodějek se nezvládne ani přemístit."
„Protože je to těžké. Velice těžké. Vyžaduje to vysoký stupeň koncentrace. Vlastně, pokud vím, už celá staletí se neví o nikom, kdo by to dokázal."
„A ta-ta vaše svémagie je jednodušší? Nějak tomu nerozumím. U obojích způsobů není zapotřebí hůlka, je to tak?" Nathalie přikývla. „Ale přitom se to jmenuje každé jinak a navíc, je jedno nezvladatelně složité?"
Povzdychla si. Skutečně neměla čas na klábosení. Vytáhla hůlku a jedním líným mávnutím rozdělala závěsy. Slunce za okny se pomalu ztrácelo na obzoru. Muselo být nejméně šest hodin.
„Nevím, jestli vám dokážu na vaše otázky odpovědět, pane Pottere, a abych byla upřímná, vlastně ani nechci. Nenáleží mi to. To tajemství mi bylo svěřeno jako poklad. Zradila bych ty, kteří mi jej předali, kdybych vám to teď pověděla.
Můžu vám říct toto: Svémagie je úplně jiná, než ta naše. Nevychází totiž z přírody, ale z nás samotných. Abych byla přesnější, všechno se rodí v srdci. Tady," řekla a volnou rukou se dotkla své hrudi, „ to začíná i končí. Abyste ji mohl používat, musíte nejprve poznat sám sebe. A," usmála se, „ta cesta není vždy úplně jednoduchá. Někteří po ní jdou celý život, aniž by stanuli u cíle, jiní to vzdají už předem."
„Má cenu se vás ptát, kde jste se to naučila vy?"
Zavrtěla hlavou. „Zkrátka jsem měla štěstí. To je všechno."
Na malou chvíli se mezi nimi rozhostilo nepříjemné ticho. Harryho pálily na jazyku nejméně dva tucty otázek a každá z nich byla šílenější než ta druhá. Věděl, vlastně to i chápal, proč o tom Nathalie nechce mluvit. Ale něco uvnitř něj bylo silnější.
„Nejsem si jistý, zda dokážu dodržet svůj slib."
Vyhledala jeho pohled a s tichou prosbou mu pohlédla do očí. Věděla, že to, co právě řekl, vlastně ani nemyslí vážně. Na to jej znala až příliš dobře. Je to jen vztek, který se v něm vaří. Za chvíli odezní.
„Co to vlastně bylo za jazyk?"
„Stará švédština."
„A co tady dělá to jablko?"
Zrak ji padl na seschlé ovoce. Vypadalo přesně tak odpudivě, jak očekávala. „Má v sobě veškerou temnou magii z toho vzorku. Určitě jste si všimnul té změny – krev je teď temná, skoro až černá, kdežto předtím byla jasně červená. Už jen to bylo známkou čehosi špatného, nemyslíte?"
Harry se na ni nechápavě díval. „Vy jste to předpokládala? Věděla jste dopředu, co s tím vzorkem uděláte?"
„Mám toho akorát tak dost, pane Pottere! Přišla jsem vám pomoct a jediné, čeho jsem se dočkala je tohle. Každý má svá tajemství. Určitě i vy. Takže mi řekněte, co je na tom tak těžkého k pochopení?"
„Protože umíte něco úžasného!" vykřikl zoufale. „Něco, co není jen vaše. Něco, na co mají právo všichni!"
Vzala do ruky jablko a vydala se ke dveřím. „Až budete příště něco chtít, obraťte se na někoho jiného. Já už ze sebe hlupáka dělat nebudu."
„Někteří by řekli, že je to vaše povinnost, Nathalie!"
Zastavila se v polovině kroku. „Dělat ze sebe hlupáka?" zeptala se posměšně. „Tomu snad nevěříte ani vy sám."
„Co vám kouzelníci kdy udělali, že jste taková?! Že je klidně necháte napospas tomuhle všemu? Čím si zasloužili vaši nenávist?"
Ohlédla se po něm. „Jen nejsem tak úžasná jako vy."
Potter naštvaně bouchl dlaní do stolu. Nemohl mít tušení, že pro tentokrát k němu byla Nathalie zcela upřímná. „To by stačilo. Myslím, že i moje trpělivost má své meze. Jdeme. Vyvedu vás ven."
Nathalie na nic nečekala a okamžitě jej uposlechla. I ona sama už toho všeho měla dost. V duchu se nebyla schopná soustředit na nic víc, než na to, až bude zase v klidu doma, ve svém zapomenutém kousku vesmíru.
V hlavní laboratoři nevěnovala dvěma bystrozorům jediný pohled. Věděla, že tam jsou i že ji bedlivě pozorují. Ona je však okázale ignorovala. Nepotřebovala si cuchat nervy ještě víc.
U průchodu ji Harry bez jakéhokoliv vyzvání chytil hrubě za ruku a následně s ní prošel skrz. „Zvládnete to sama?"
„Samozřejmě."
„Dobrá tedy. Na shledanou," řekl zdvořile. Ruku ji nepodal.
„Sbohem, pane Pottere. A mimochodem, prosím, už mi nepište."
„Nebudu," řekl zcela vážně.
Nathalie přikývla a vydala se pryč. Hlavou se jí honily stovky myšlenek protkané nekonečným množstvím pocitů. Připadala si hloupá – tak přízemní! Všichni ti lidé tady, nehledě na tom, kolik věcí se změnilo, byli stále stejní. Viděli jen sami sebe. Potterovi dokonce nestála ani za obyčejné díky. Vlastně její práci neohodnotil jediným slovem, nezkontroloval ty vzorky, nic. Neudělal vůbec nic.
Hořkost a pocit křivdy. Dvě emoce, které v sobě na několik málo dní po svém extempore s Brumbálem dokázala utišit, teď byly zpátky. Umocněné nejen svémagií, ale především svou naléhavostí.
„Vy už odcházíte, slečno Briandová?" zeptal se ji s úsměvem Hugh.
Pousmála se. „Nashledanou, pane Savagei."
„Těšilo mě, slečno."
Když vyšla ven na chodbu, vyčerpaně se opřela o nejbližší stěnu. Věděla, že by měla zpátky ve Francii co nejdřív. Jenomže v tu chvíli si nedokázala pomoc, potřebovala chvíli pro sebe, jen několik minut, aby se dala dohromady po tak vyčerpávajícím odpoledni.
„Jste v pořádku?"
Polekaně sebou trhla a její tmavé uhrančivé oči se tak na kratičký okamžik střetly s pohledem Draca Malfoye. Cítila, jak se jí zrychluje tep. „Jsem," dostala ze sebe. „Děkuji."
Nazdvihnul obočí. „Nevypadáte tak. Jste celá bledá."
Už ne, pomyslela si posměšně, když ucítila, jak se jí do tváří hrne krev. „Jsem v pořádku," zopakovala, tentokrát poněkud rozhodněji. „Děkuji za optání."
Draco pokýval hlavou. „Neviděli jsme se už někde?"
Ale dříve, než stihla Nathalie odpovědět, rozlétly se dveře vedoucí na oddělení bystrozorů dokořán. „Výborně, jste pořád tady," oddychl si Potter. „Chtěl jsem se-. Malfoyi?"
Draco se ušklíbl. „Nesu ti nějaké papíry. Posílají ti to z Francie."
„Mluvil jsi s Petitem?" zeptal se Harry mezitím, co od něj přebíral složku s dokumenty.
„Ne. Veškerou komunikaci teď omezil na minimum."
„To je pochopitelné."
„Samozřejmě. Měl jsem schůzku s jeho zástupcem-."
„Ehm," odkašlala si Nathalie. „Když mě omluvíte, pánové, opustím vás."
„Počkejte. Chtěl jsem se vám omluvit za své chování. Naše dohoda samozřejmě platí."
Pousmála se. „Děkuji, pane Pottere. Vážím si toho."
„Na mém názoru to ale nic nemění."
Draco nechápavě těkal pohledem z jednoho ke druhému. Ani se nesnažil popřít, že ho vzniklá situace velice zaujala. Nestávalo se každý den, aby se někdo s Potterovým postavením omlouval lidem na potkání. A co ho zajímalo ještě víc by důvod, proč vůbec tu potřebu cítil, co udělal špatně.
„Budu muset jít. Mám ještě nějakou práci."
„Zajisté. Tak tedy, ještě jednou, na shledanou."
„Na shledanou," přidal se Draco.
„Na shledanou."
-------------
Pozn. autorky:
Lenka Scamanderová. Myslím, že většina z vás ví, kdo byl záhadný pan Scamander, kterého si vzala, ale pro ty ostatní... Byl to Rolf Scamander. Poté, co vyšla z Bradavic se z ní stala slavná kouzelnická přírodovědkyně, procestovala celý svět a skutečně měla dvě děti - dvojčata Lorcana a Lysandera. Zajímavostí je, že její pratchán Mlok Scamander (v originále Newt Scamander) je autorem knihy Fantastická zvířata a kde je najít, o kterém se mimochodem bude točit něco jako volné pokračování Harryho Pottera.
Bystrozor jménem Savage je postavou z pera J.K.Rowlingové. Zmínila se o něm Tonksová v šestém díle, když odváděla Harrho do Bradavic. Starali se o zabezpečení Prasinek. Spolu s nimi tam také byl Dawlish a jistý Proudfoot . Ani u jednoho z nich neznáme konkrétní křestní jméno.
Překlad kouzla: Světlo ve stínu, vyslyš mou prosbou. Postav se tmě. Najdi si svou cestu. Světlo ve stínu, postav se zlu! Zlá magie, temná magie, odejdi. Odejdi a nikdy se nevracej!
Hluboce se omlouvám všem milovníkům švédštiny. Bohužel tento bezesporu zajímavý jazyk (ani jiný jemu podobný) neovládám. A já potřebovala něco severského. Proč? To se dozvíte později. :) V každém případě - nejedná se o žádný starověký dialekt (což by se mi strašně moc líbilo), ale o obyčejný googleovský překlad.
Svémagie je čistě mým výmyslem. Nic takového ve skutečnosti neexistuje (ani ve světě Harryho Pottera). S antickou magií už je to složitější. Sama vám nejsem schopná říct, za jak moc kánonickou ji lze považovat. Poprvé jsem na ni narazila loni v létě a strašně moc mě to zaujalo. Bohužel, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, k ničemu konkrétnímu jsem se nedopátrala. Jisté však je, že hůlky tady nebyly odjakživa. A stejně tak jisté je, že v určitých případech bez hůlek kouzlit doopravdy jde. Takže si říkám: proč ne?
Navíc, abych tomu dodala špetku věruhodnosti.... Ve dvacáté kapitole čtvrtého dílu je věta: „Draky je neobyčejné těžké zabít; příčinou je čaromocná síla z dávných časů..." V originále však nic jako „čaromocná" ani „z dávných časů" není. Nachází se tam údajně pouze spojení „ancient magic" což lze (mimo jiné) přeložit také jako antická magie.
Pokud by měl někdo zájem, můžete se mrknout na mou povídku Vendeta, která se celá motá kolem téhle zvláštní magie.